Ajtmatov, Čingiz

Ajtmatov, Čingiz

studie beletrie zahraniční

Každá z bývalých zemí SSSR si programově zakládala na alespoň jednom národním umělci v oblasti hudby, kinematografie, výtvarného umění či literatury. Bez nadsázky lze říci, že jedinou výraznou osobností z pětice „ –stánů!“ Střední Asie, jediným tamním žijícím literárním klasikem, kterého dodnes čtou čtenáři po celém světě, je kyrgyzský rodák, a nynější diplomat v Belgii, Čingiz Ajtmatov (1928). Jeho knihy byly přeloženy do 165 jazyků a objevily se v 67, 5 milionech exemplářů.

„Moloděc“ ze stepí a hor

Každá z bývalých zemí SSSR si programově zakládala na alespoň jednom národním umělci v oblasti hudby, kinematografie, výtvarného umění či literatury. Bez nadsázky lze říci, že jedinou výraznou osobností z pětice „ –stánů!“ Střední Asie, jediným tamním žijícím literárním klasikem, kterého dodnes čtou čtenáři po celém světě, je kyrgyzský rodák a nynější diplomat v Belgii, Čingiz Ajtmatov (1928). Jeho knihy byly přeloženy do 165 jazyků a objevily se v 67, 5 milionech exemplářů.

Kyrgyzové jsou na svého národního „pěvce“ právem pyšní, často jim však chybí ta pravá slova, a tak i z úst univerzitní profesorky na otázku, jak by zhodnotila spisovatelovu tvorbu, zaslechnete na úvod pouhé: „Vot, Ajtmatov…. On moloděc!!!“ Na „svého“ spisovatele jsou však hrdí i Rusové (Ajtmatov již po mnoho let píše pouze rusky, čili v jazyce, jenž většina především vzdělaných Kyrgyzů umí stejně dobře jako svou rodnou řeč, ba mnohdy dokonce lépe). U příležitosti pětasedmdesátých narozenin zasloužilého umělce byla vydána několikasetstránková kniha na křídovém papíře nazvaná Kovčeg Čingiza Ajtmatova (Archa Čingize Ajtmatova). Tu otevírá epistolární série srdečných blahopřání od takových osobností, jakými jsou např. prezidenti Michail Gorbačov či Vladimir Putin, francouzský spisovatel Louis Aragon, který jako první přeložil dnes světoznámou milostnou povídku Džamila (1958), aj.

Kniha je názorným příkladem nejen ruské obliby květnatých frázích, ale také utváření a sakralizace národních hrdinů ještě během jejich života.

Humanista a hory
To, že je „pán v letech“ stále v tvůrčích silách (o jejichž kvalitách však budou jistě mnozí „ajtmatologové“ po předposledním románu Tavro Kassandry (Kassandřin cejch) vést spory), potvrzuje i poslední kniha Kogda gory padajut (Věčnaja nevěsta) (Když hory hynou (Odvěká nevěsta). Román přijel autor osobně představit na moskevský knižní veletrh v prosinci minulého roku (neuběhlo ani půl roku a již se objevil první překlad do němčiny). V knize se autor ze „zkaženého, konzumního západu“ opět navrací do oblasti zaledněných ťan-šaňských sedmitisícovek – do říše zvířat a jejich polidštěných charakterů, k jejich tužbám a snům… A také k místním mýtům, příběhům a báchorkám. Ke konfrontaci lidské ničivé síly s věčně krásnou přírodou, která má čtenáři v jakémkoli koutě planety připomenout, že zde nejsme sami…

Ajtmatov se netají prostým, „antipostmodernistickým“ a de facto konzervativním stylem (který však zcela přirozeně kompenzuje literárně květnatým, bohatým jazykem). Kouzlo obyčejnosti, každodennosti a upřímnosti, společně s uměním detailního popisu mu potom otevírají bránu do jiných dimenzí – k nadčasovosti textu. Spisovateli nechybí filosofický nadhled humanisty žijícího na malém, uzavřeném teritoriu uprostřed stepí a hor, dokáže realisticky zaznamenat problematiku místních obyvatel (bývalého kočovného národa, vyznávajícího zcela odlišné kulturní a životní hodnoty a kódy), často v nerozlučném, smyšleném či skutečném přátelství se zvířaty (kůň, sob, ryba, velbloud...). Zároveň se nebojí zabývat se těmi nejzákladnějšími otázkami – otázkou svědomí či individuální, národní i kolektivní paměti; otázkou svobody a zodpovědnosti (za sebe i za druhé) jakožto cesty k osobnímu a dějinnému sebezdokonalení. Autor se snaží naplnit klasické ideály štěstí a harmonie, které zároveň nastolují novou etickou úroveň dialogu se čtenářem – jeho touhu být na straně hodnot dobra a krásy.

Jeho knihy bývají přirovnávány nejen k ruským klasikům (psychologismus F. M. Dostojevského, výtvarná estetika a imprese u L. N. Tolstého či Ivana Bunina aj.), ale také k dílu světových spisovatelů. Někteří odborníci dávají jeho lásku k mýtům a zájem o lidský osud do souvislosti s ideou pantheismu a odkazují se na latinskoamerické autory (G. G. Marquéz, M. V. Llosa, A. R. Bostas, J. L. Borges aj.), jiní vidí paralely vypravěčského umu kyrgyzského „džigita“ s klasikem americké literární povídky Ernestem Hemingwayem. Tomu by odpovídal spisovatelův oblíbený syžet „starce a dítěte“, jenž se objevuje v povídkách Belyj parochod (Bílá loď) či v Pegij pes, beguščij krajem morja (Strakatý pes, jenž běží po pobřeží moře). Ne náhodou byl název druhé jmenované povídky přeložen do některých evropských jazyků (např. do němčiny) jako „Chlapec a moře“.

Prozraď mi svůj mýtus a já ti řeknu, kdo jsi…
Ajtmatov pochází ze země bájného Manasa, láska a úcta k mýtům je tedy v jeho díle něčím zcela samozřejmým. „Refolklorizace“ v jeho knihách však nemá být východiskem z krize realistického žánru, stává se autorovým morálním imperativem, oproštěným od zla a animálních aspektů lidské duše. Tou nejpřirozenější cestou k nastolení rovnováhy mezi dobrem a zlem, přírodou a člověkem. Cestou k sobě samému, do svého nitra. Přestože se Ajtmatov nevyhne sentimentu, melodramatickému patosu, černobílému náhledu na realitu, didaktickým a moralizujícím aspektům či ústupkům „své době“, patří k oněm autorům, jimž se tuto cestu daří zdolávat s lehkým a přirozeným krokem, který splývá s poklusem divokého koně či s jelením skokem nesmrtelné Parohaté sobí máti.

„Mám pocit, že současná literatura má své nezaměnitelné místo v kultuře každého národa. A to právě proto, že je schopna rozpoznávat mýty a zvěčnit je na papír. Což má potom zvláštní sílu, zvláštní vliv na lidské vědomí a emoce. Právě proto již v dávných dobách žili a působili lidoví pěvci, básníci či vypravěči. Již tehdy měl jejich umělecký projev velký význam. A tím spíše ho má nyní, kdy slovo zakusilo sílu tištěného textu. Slovo je uchováváno, předáváno a existuje v prostoru a čase…,“ svěřuje se autor v jednom z četných rozhovorů.

Přítomnost minulosti jakožto neměnné konstanty národní paměti, neprostupnost kánonů a schémat, čili základní charakteristické rysy eposu, jsou pro jeho tvorbu jistě výchozím bodem. Nezapomínejme však, že autor píše v druhé polovině 20. století, kdy se musí vyrovnávat nejen s projevy globalizace a civilizačního pokroku, ale i s dějinnými souvislostmi, konkrétně potom s osudem asimilovaného národa násilně včleněného do cizí státní struktury, národa, jemuž je vnucen nejen cizí jazyk, ale především odlišné kulturní kódy. Ajtmatov ve svém díle utváří jiný druh mýtu – mýtus individuální, mýtus o sobě samém. Mýtus, který si postupně vzniká z mýtů národních (středoasijské, pohanské), internacionálních (křesťanské, humanistické), přírodních (neměnný „folklor“ fauny a flóry) technokratických (vesmír a jeho dobývání) a konec konců i socialistických, respektive „kolektivistických“.

Český čtenář se měl díky „česko-sovětskému přátelství“ možnost seznámit nejen s milostným příběhem odbojné Džamily, ale také s příběhem o Parohaté sobí máti v povídce Bílá loď, který vyjadřuje dávné představy Kyrgyzů a Nivchů o propojenosti lidí a přírody. Krutý osud tzv. mankurtů, otroků panovníků dynastie Chuang-chuangů, pracujících na sary-ozecké poušti, je popsán v románu Stanice bouřná. A věků bývá delší den. Těmto nevolníkům nasazovali na vyholenou hlavu velbloudí kůži, která se následky tepla stahovala, a ti, jež ohromná muka doprovázená hladověním a žízněním přežili, natrvalo ztratili veškerou dosavadní paměť. Ajtmatov reinterpretuje také jeden z nejznámějších světových mýtů – mýtem o Ježíši Kristu a Pilátu Pontském. Srovnání se zde samozřejmě nabízí se slavným Bulgakovovým románem Mistr a Markétka, záměr obou autorů je však rozdílný.

 

 

© Bára Gregorová
Článek byl publikován v časopise Týden
Na iliteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložil: michaela, 01.07.2011 10:42
Ajtmatov, Čingiz
kecal, ako si to myslel "bulgakovovým plagiátem"?
Vložil: Kecal, 18.09.2009 15:52
Ajtmatov, Čingiz
Spíše než s Bulgakovovým plagiátem bych srovnával s originálem: Jack London, Star Rover (Poutník po hvězdách).
Vložil: Zepelin, 11.10.2007 20:56
Ajtmatov, Čingiz
Jestli se nepletu, tak dvě poslední věty mluví o "Popravišti". Takhle to ale vypadá, jako by to patřilo ještě ke "Stanici Bouřná".
Vložil: rip, 11.10.2007 19:34
Ajtmatov, Čingiz
Stanice bouřná má podtitul "Den delší než století". Pokud to podtitul být neměl a měl to být název toho druhého vydání, tak tam to je poněkud obráceně: A věku delší bývá den :-)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 6576x

Inzerce
Inzerce