Barnes, Julian: Arthur & George

Barnes, Julian
Arthur & George

ukázka beletrie zahraniční

Dítě chce něco vidět. Vždycky to tak začíná a začalo to tak i tentokrát. Dítě chtělo něco vidět. Chlapec už uměl chodit a dosáhl na kliku od dveří. Nedělal to takříkajíc úmyslně, čistě jen z bezděčné dětské zvědavosti...

Julian Barnes: Arthur & George, přel. Zora Wolfová, Euromedia-Odeon, 2007, 480 stran

Část první
Začátky

Arthur
Dítě chce něco vidět. Vždycky to tak začíná a začalo to tak i tentokrát. Dítě chtělo něco vidět.

Chlapec už uměl chodit a dosáhl na kliku od dveří. Nedělal to takříkajíc úmyslně, čistě jen z bezděčné dětské zvědavosti. Dveře tam byly, aby se do nich dalo strčit, hoch vstoupil, zastavil se a podíval. Nablízku nebyl nikdo, kdo by ho pozoroval; obrátil se, pečlivě za sebou zavřel dveře a odešel.

To, co uvnitř spatřil, se stalo jeho první vzpomínkou. Malý chlapeček, pokoj, postel a zatažené záclony, jimiž pronikalo odpolední světlo. Než tohle všechno vylíčil veřejně, uplynulo šedesát let. Kolikrát si to musel v duchu opakovat, než se uhladila a upravila prostá slova, která nakonec použil? Nepochybně mu tohle všechno připadalo stejně srozumitelné jako onoho dne. Dveře, pokoj, světlo, postel a to, co na té posteli leželo - „bílá vosková věc“.

Chlapeček a mrtvola - takové setkání nebývalo za oněch časů v Edinburghu vzácností. Vysoká úmrtnost a stísněné podmínky vedly k předčasnému poznání. Tahle domácnost byla katolická a mrtvé tělo patřilo Arthurově babičce, jisté Katherine Packové. Možná že dospělí nechali ty dveře otevřené schválně. Třeba chtěli seznámit dítě s hrůzou smrti anebo mu raději předvést, že smrti se nemusí bát. Babiččina duše už jistě vzlétla k nebesům a zanechala za sebou jen vysvlečené tělo. Že je chce chlapeček vidět? Tak ať se podívá.

Setkání v pokoji se zataženými záclonami. Klouček a mrtvola. Vnuk obdařený první vzpomínkou právě přestal být věcí, a babička, která pozbyla vlastnosti, jichž chlapec právě nabýval, se věcí zase stala. Chlapec se na ni užasle díval a přes půl století na ni jako dospělý nepřestával hledět s úžasem. Co se stalo s takovou „věcí“ - nebo přesněji řečeno, co se stalo, když došlo k obrovské změně, po které zůstala jenom „věc“, mělo být pro Arthura v celém životě to nejdůležitější.

George
George žádnou první vzpomínku nemá, a když mu konečně někdo naznačí, že by ji asi měl mít, je už příliš pozdě. Nevybavuje si nic, co by zjevně předcházelo všem ostatním vzpomínkám - ani to, jak ho doma zvedali, mazlili se s ním, smáli se na něj nebo ho napomínali. Ví, že kdysi býval jedináčkem, a uvědomuje si, že potom přibyl i Horace, ale nezůstal v něm žádný prvotní pocit, že by to nějak narušilo jeho život, když přišel na svět bratr, že by tím byl vyhnán z ráje. Nedochovala se mu žádná vzpomínka na první pohled nebo na první čichový vjem - ať už na příjemně vonící maminku nebo karbolem páchnoucí služebnou.

Je to plachý, vážný chlapec, vědomý si toho, co se od něho očekává. Občas má pocit, že svoje rodiče zklamal - oddané dítě si přece má pamatovat, jak se o ně od počátku starali. Ale rodiče mu to nikdy nevyčítají. Ostatní děti nalézají někdy ve svých prohřešcích zalíbení, vracejí se ve vzpomínkách k tomu, jak šťouchly maminku do láskyplného obličeje nebo otce do paže, která je podpírala - George se nikdy takovými dojmy nezabývá. Především nemá žádnou představivost. Jestli ji kdy měl, nebo v něm zakrněla vlivem nějakého rodičovského zásahu, je otázkou pro jistý směr psychologické vědy, který se v té době ještě nestačil rozvinout. George je bez potíží schopen sledovat počiny jiných - příběh Noemovy archy, Davida a Goliáše i putování mudrců -, ale sám podobnou schopnost téměř postrádá.

Necítí se tím však vinen, protože rodiče mu to nemají za zlé. Pokud se ve vsi o některém dítěti řekne, že má „moc velkou představivost“, jasně to vyznívá jako výhrada. Horší ovšem je, když se o něm řekne, že „vykládá nesmysly“, „moc si vymýšlí“, a nejhorší pak je, když má pověst dítěte, o kterém se říká, že „lže, jako když tiskne“. Něčemu takovému je třeba se za každou cenu vyhnout. Georgeovi nikdo nepřikazuje, že má mluvit pravdu - znamenalo by to, že se mu to musí připomínat. Ve skutečnosti je to ještě prostší - čeká se od něj, že bude vždycky mluvit čistou pravdu, nic než pravdu, protože na faře se nic jiného neuznává.

„Jsem cesta, pravda a život,“ vyslechne častokrát z otcových úst. Cesta, pravda a život. Kráčíš po cestě života a nemluvíš nic než pravdu. George ví, že v Bibli to takhle psáno není, ale v chlapeckých letech pro něj ona slova vyznívají takto.

Arthur
Pro Arthura se vzdálenost mezi domovem a kostelem nelišila od běžných představ, ale obě ta místa byla naplněna přítomností lidí, příběhy a ponaučeními. Ve studeném kamenném kostele, kam si přicházel jednou týdně kleknout a pomodlit se, byl Bůh a Ježíš Kristus a dvanáct apoštolů a desatero božích přikázání a sedm smrtelných hříchů. Všechno to bylo úhledně uspořádané, vždycky seřazené a očíslované, stejně jako církevní písně, modlitby a verše Bible.

Arthur chápal, že se tu učí pravdě, ale při své představivosti měl raději jiné, paralelní verze, jimž se učil doma. I matka mu vyprávěla o dávných zašlých časech a zároveň mu svým vyprávěním chtěla ukázat rozdíl mezi dobrem a zlem. Stávala u kuchyňského sporáku, co chvíli si zastrčila vlasy za uši a Arthur čekal, až postaví vařečku v rendlíku, na chvíli nechá kuchtění a s úsměvem k němu obrátí kulatý obličej. V zajetí jejích šedých očí naslouchal jejímu hlasu, který ve vzduchu opsal prudkou křivku, stoupal a klesal a pak se zvolňoval, div neutichl, když se maminka dostávala k části příběhu, která pro něj byla až k nesnesení, k místu, kde nejen hrdinu a hrdinku, ale i posluchače čekalo nesmírné utrpení, anebo radost.

„A pak pověsili rytíře nad jámu plnou svíjejících se hadů, kteří syčeli, plivali a ovíjeli se kolem zbělených kostí svých zetlelých obětí...“

„A potom si dívka vyňala z vlasů sponu a zlaté kadeře jí splývaly z okna a pořád níž a níž, až objaly hradní zdi a dosáhly téměř k zelené trávě, na které ten hrad stál...“

Arthur byl živý, tvrdohlavý chlapec a málokdy dokázal chvíli posedět, ale jakmile maminka zvedla z ovesné kaše vařečku, ustrnul v tichém vytržení, jako by mu zlosyn z některého jejího příběhu tajně hodil do jídla jakousi bylinu. To se pak stísněnou kuchyňkou procházeli rytíři s dámami svého srdce, skládaly se tu přísahy, zázračně se dařilo rytířským výpravám, zvučela zbroj, řinčela brnění a čest byla bez výjimky uhájena.

Všechny ty příběhy byly způsobem, který Arthur zprvu nechápal, spojeny se starou dřevěnou truhlou stojící vedle postele rodičů, ve které byly uloženy listiny dosvědčující rodinnou historii. V těch se skrývaly úplně jiné příběhy, připomínající spíš domácí úkoly: o vévodském domě v Bretani, o irské větvi Percyových z Northumberlandu a o někom, kdo vedl Packovu brigádu u Waterloo a byl strýcem té bílé voskové věci, která Arthurovi nešla z hlavy. A s tím vším souvisely i soukromé lekce heraldiky, které mu maminka udělovala. Vytáhla vždycky z kuchyňské skříně velké archy lepenky, které pokreslil a pomaloval jeden z jeho londýnských strýců. Vysvětlila mu význam erbů a pak ho vyzvala: „Popiš mi ten štít!“ A malý Arthur musel odpovídat jako při zkoušení z násobilky - krokve, hvězdy, pětihroté hvězdy, pětilístky a stříbrné půlměsíce - a tu a tam popsat i lesk oněch erbů.

Doma se kromě desatera, které znal už z kostela, naučil i dalším přikázáním, třeba „Nebudeš se bát silných a skromný budeš před slabými“ nebo „Pozorný budeš k ženám vysokého i nízkého postavení“. Pokládal tato přikázání za tím důležitější, že pocházela přímo od mámy a také si žádala uskutečnění v praxi. Nedohlédl zatím významněji za poměry, ve kterých vyrůstal. Byt byl malý, peněz nedostatek, maminka upracovaná a otec nevyrovnaný. Jako malý klučík však složil dětskou přísahu a věděl, že od ní nikdy neustoupí: „Až budeš stará, mami, dostaneš sametové šaty a zlaté brýle a budeš si pohodlně hovět u krbu.“ Dovedl si představit začátek toho příběhu, neboť ten právě prožíval, i jeho šťastný konec, jen dosud nevěděl, co se přihodí mezitím.

Klíč k tomu pochopení hledal u svého oblíbeného autora, jímž byl kapitán Mayne Reid. Nahlédl do jeho Pistolníků aneb důstojníkova dobrodružství v jižním Mexiku. Přečetl Mladé cestovatele, Válečnou stezku i Bezhlavého jezdce. V hlavě se mu teď pletli bizoni a indiáni s rytíři v brnění a pěšáky Packovy brigády. Ze všech knih Mayna Reida měl nejraději Lovce skalpů čili Romantická dobrodružství v jižním Mexiku. Pořád neměl představu, jak by se daly získat zlaté brýle a sametové šaty, zato se domníval, že kvůli nim bude muset zřejmě podstoupit nebezpečnou cestu do Mexika.

George
Jednou týdně ho maminka bere k prastrýci Compsonovi. Ten teď nebydlí nijak daleko, jenom za nízkým žulovým obrubníkem, který George nesmí bez dovolení překračovat. Každý týden tam dávají prastrýci do džbánku nové květiny. Great Wyrley bývalo šestadvacet let strýcovou farností, teď je však strýcova duše v nebi a jeho tělo odpočívá na hřbitově. Maminka to Georgeovi vysvětluje a při tom vybírá uvadlé stonky, vylévá páchnoucí vodu a staví do džbánku pěkné, čerstvé květiny. Někdy jí George smí pomáhat, když nalévají do džbánku čistou vodu. Maminka ho upozorní, že přílišný smutek není křesťanskou ctností, ale to George nechápe. Když prastrýc odešel do nebe, nastoupil po něm otec. Jeden rok si vzal maminku, příští rok dostal farnost a rok nato se narodil George. Tak mu to aspoň vyprávěli a tak je to jasné, pravdivé a šťastné, zkrátka jaksepatří. Maminka je tu vždycky s ním, učí ho číst a psát a dává mu pusu na dobrou noc, zato otec moc často doma nepobude, protože navštěvuje staré a nemocné, píše si kázání anebo káže v kostele. Je tu jen fara, kostel, dům, kde maminka učí v nedělní škole, zahrada, kočka, slepice, trávník, po kterém se chodí z fary do kostela, a hřbitov. Takový je Georgeův svět a v něm se George vyzná.

Na faře vládne klid. Jsou tu modlitby, knihy a ruční práce. Nikdo nekřičí, neběhá sem a tam, neušpiní se, nepokálí se. Občas nadělá trochu rámusu oheň nebo příbory, když je někdo špatně drží, a někdy i Horace, když přijde domů. To jsou však výjimky ve světě, který je klidný a spolehlivý. Svět za farou připadá Georgeovi plný nečekaného hluku a nečekaných událostí. Když jsou mu čtyři, vezmou ho rodiče na procházku po lukách a představí ho krávě. George ani tak nevyděsí velikost toho zvířete, ani to nateklé vemeno, které se mu pohupuje před očima, ale náhlé chraplavé zabučení, které ze sebe bez jakéhokoli zjevného důvodu ta věc vydá. Nejspíš je hrozně rozzlobená. George se rozpláče a otec udeří krávu za trest holí. Vtom se zvíře pootočí, zvedne ocas a vydělá se. George zůstává úplně ochromen tím cákancem, tím prazvláštním plesknutím, když cákanec dopadne na zem, tím, jak se najednou všechno vymklo kontrole. Než se nad tím stačí zamyslet, matka ho rázně odvede.

George se od té doby začíná bát světa za farní zdí - nejenom krávy anebo mnoha jejích přátel, jako je kůň, ovce a vepř. S úzkostí hledí na všechno, co o tom světě slyší. Je to svět plný starých, nemocných a chudých lidí, které všechny - soudě podle otcova výrazu a tlumeného hlasu, s jakým se vrací domů - čeká jen něco zlého, a také plný lidí, kterým se říká hornické vdovy. Tomu George vůbec nerozumí. Za zdí pobíhají kluci, kteří jsou pořádní prášilové, a co horšího, někdy i lháři prolhaní. Také je nablízku něco, čemu se říká šachta a odkud pochází uhlí na jejich roštu. George uhlí moc rád nemá. Páchne, práší se z něho a dělá rámus, když se prohrábne, a hlavně ho do domu přinášejí na zádech velicí, nebezpečně vyhlížející muži s koženými helmami na hlavě. Stačí, aby o sobě dal vnější svět vědět zvukem klepadla na dveřích, a George vyskočí leknutím. Když to tak všechno uváží, nejraději by zůstal do dne, než bude muset odejít za strýcem Compsonem do nebe, doma s maminkou, bratrem Horacem a novou sestřičkou Maud. Tuší však, že mu to nebude dovoleno.

Překlad © Zora Wolfová
Na iliteratura.cz zveřejňujeme se souhlasem překladatelky a nakladatelství Euromedia-Odeon

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5270x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce