Ending, Esther J.: Po Valentýnu

Ending, Esther J.
Po Valentýnu

studie beletrie zahraniční

Tento román Esther J. Endingové byl v Nizozemsku oceněn jako nejlepší literární debut roku 2004, a to především díky nadšenému přijetí u čtenářské veřejnosti.

Esther J. Ending: Po Valentýnu. Z nizozemského orig. Na Valentijn přel. Veronika Havlíková. Doslov Jana Pellarová. Euromedia-Group Odeon, Praha 2007, 256 s.

Temná literatura
Právě jste dočetli román, který byl v Nizozemsku oceněn jako nejlepší literární debut roku 2004, a to především díky nadšenému přijetí u čtenářské veřejnosti. Jeho autorka Esther J. Endingová (*1972) je pro nizozemskou literární scénu do jisté míry „zjevením z nebe“. Tato mladá žena strávila dětství na španělském ostrově Ibiza, kde se usadila její matka a kde ona sama navštěvovala anglickou školu. Díky tomu se také dnes může odvolávat na svou nepředpojatost a neovlivněnost jinými nizozemskými autory. Před dvanácti lety se přestěhovala do Amsterodamu, kde začala pracovat v oboru informačních technologií a výpočetní techniky. Svou první povídku napsala prý již ve věku osmi let.

Na to, že je debutantka a údajně neznalá nizozemských temných literárních vod, Esther Endingová až překvapivě přesně odhadla, co na nizozemského čtenáře spolehlivě zabere. Český milovník krásné literatury by jí snad vytkl, že ve své první knize chtěla uplatnit příliš mnoho závažných témat najednou na příliš malém prostoru. Jen si připomeňme, s čím vším se v knize setkáváme: cynická sexuální promiskuita, vražedný vliv užívání drog a alkoholu, domácí násilí a týrání dětí, pedofilie, incest, sebevražda, homosexuální a bisexuální praktiky a nakonec i znásilnění a krvavá vražda jako odplata za něj, kterou navíc spáchá dítě. Nizozemský čtenář však tuto koncentraci hrůzy a tragédií zjevně snáší bez větších problémů. Stačí mu, že ji sem tam kompenzuje zvláštní druh suchého humoru.

Ne nadarmo se o nizozemské literatuře mluví jako o jedné z nejtemnějších v evropském kontextu. Cynik by řekl, že v Nizozemsku nemá kniha šanci, pokud se v ní neobjeví alespoň dvě z výše uvedených témat. Vymyslete si jakékoliv společenské nebo morální tabu, Nizozemci už napsali o jeho překročení. Stačí vyjmenovat jen namátkou pár příkladů děl nejznámějších nizozemsky píšících autorů, z nichž řada vyšla už i v českém překladu, abychom se v této domněnce utvrdili: Harry Mulisch a jeho Siegfried (2001, česky 2003), Maarten ´t Hart ve svém románu Hněv celého světa (1993, česky 2001), Cees Nooteboom v knize Rituály (1980, česky 1999), Jan Wolkers a jeho Růže z masa (1963, česky 2006), Arnon Grunberg a jeho prvotina Modré pondělky (1994, česky 1999). Všichni tito autoři se ve svých pracích s oblibou věnují především odvrácené straně lidské existence. A to tu ani nezmiňuji další nadmíru populární téma nizozemské moderní literatury, totiž druhou světovou válku.

Sama Endingová ve své knize na tento fenomén naráží, když se hlavní hrdinka Rain zamýšlí nad tím, zda si některé ze svých problémů nevytváří sama uměle kvůli nedostatku skutečných trápení, která zažívají lidé v jiných, méně šťastných či bohatých částech světa. Ji z toho samozřejmě ve světle právě přečteného podezřívat nemůžeme, ale o valné části nizozemské společnosti se tak již můžeme domnívat s úspěchem mnohem větším. Jinak řečeno – nemohu-li velká dramata prožívat sám (a vlastně bych o to ani nestál), rád si o nich alespoň počtu v knihách nebo podebatuji na stránkách nějakého kritického periodika. Tento stav trefně popsal další nizozemský spisovatel a fejetonista Benno Barnard, když se v jedné ze svých autobiografických knih Díra do světa (1993, česky 1997) přiznal, jak vlastně záviděl svému pražskému příteli – disidentovi jeho pronásledování státní mocí, neboť on sám něco tak dobrodružného a literárně přitažlivého nikdy nezažil. Naprosto signifikantní je pak věta, kterou svou motivaci pro četbu románu Po Valentýnu odůvodnil jeden holandský student střední školy, když o knize referoval na internetu: „Tato kniha mě nejvíce oslovila prostě proto, že se v ní stane tolik hrozných věcí, a to mám rád.“

Ve svých reakcích čtenáři Endingovou chválí především za napínavý, zajímavě vystavený příběh, za dobrý cit pro současný jazyk, který se projevuje především v zachycení dialogů, za její hluboké pochopení pro postavy, do nichž se dokáže skvěle vcítit, a v neposlední řadě i za lehkost a vtip. Jediná kritika čtenářstva se týká někdy až přehnaně detailního líčení sexu a násilí. To literární kritika už k debutantce tak shovívavá nebyla. Téměř ve všech bodech, kde prostý čtenář chválí, kritik – věrný svému řemeslu – kritizuje. Endingové je vytýkána plytkost námětu, plochost jazyka, vypočítavost při hledání témat, hrubost, vulgarita, cynismus a dokonce i plagiátorství. Opět jasný důkaz toho, že v literatuře stejně jako v gastronomii platí: každému podle jeho chuti aneb není na světě autor ten, aby se zavděčil lidem všem. Pro nás, kteří jsme vyrůstali v době normalizace a zmeškali tak uvolněnou atmosféru konce šedesátých let, kterou jsme si tím pádem často ztotožnili se vzdorem proti rigidnímu komunistickému režimu, je však v této knize zajímavý jiný prvek. Upozornila na něj již překladatelka Veronika Havlíková ve své stati o románu Po Valentýnu, která byla spolu s ukázkou z knihy uveřejněna v literárním časopise Labyrint Revue v roce 2005.

Jedná se tu o kritiku ideálů a způsobu života generace hippie, květinových dětí hlásajících nenásilí, lásku a sexuální svobodu. Na postavě matky hlavní hrdinky Rain, která je jednoznačně jednou z nejzápornějších postav celého příběhu, nám Esther J. Endingová ukazuje, kam až egoistické uplatňování principů tohoto hnutí může vést, a činí tak velice přesvědčivě: tím, že se na život podle těchto ideálů dívá optikou dětí, které v tomto prostředí musejí vyrůstat, aniž by si ho samy dobrovolně zvolily.

Na povrch tu tak nenápadně vyplouvá problém, jenž se při větším zevšeobecnění dotýká značného počtu potomků rodičů, kteří třeba jen v turbulentním dvacátém století bezvýhradně propadli jakékoliv ideologii. Není tajemstvím, že současní psychoanalytici, psychoterapeuti, psychologové, psychiatři a všichni další odborníci na lidskou duši mají plné ruce a plné čekárny klientů, kteří se nějakým způsobem snaží poprat s tím, že jejich otec či dědeček byli náruživými vyznavači nacismu, stalinismu, komunismu, socialismu, sionismu, imperialismu nebo nějakého dalšího pěkného „ismu“. A to už ani nemluvím o dětech vyrůstajících v dogmatických náboženských uskupeních nebo přímo v sektách. Je tolik způsobů, jak dokážeme druhým, a hlavně těm nejbližším, ubližovat, když si bezohledně prosazujeme svůj náhled na svět nebo když na první místo klademe vlastní, ničím nelimitovanou svobodu a právo rozhodovat se jen podle kritérií směřujících k uspokojení vlastních potřeb.

Jiná věc, kterou podlé mého názoru nelze autorce románu Po Valentýnu za žádných okolností upřít, je umění sugestivním způsobem navodit atmosféru míst, na kterých se její postavy právě pohybují. Ať už je to španělský venkov, mořský útes nebo amsterdamský noční klub, Endingová několika málo slovy na malém prostoru dosahuje dokonale plastického efektu. Její popisy a obrazy jsou výstižné a barvité, dokáže si všimnout právě těch detailů, které jsou pro dané prostředí typické.

Stejně tak je to i s jejími postavami. Odhlédneme-li od jejich poněkud nezvykle zkomplikované životní situace, jsou to do jednoho lidé z masa a kostí (a krve!), jsou živoucí, mluví, myslí, dokonce se i hádají tak, že jim čtenář věří. Někdy jim věří až moc, jak se ukázalo, když Esther J. Endingová měla co dělat, aby publikum laické i odborné přesvědčila, že se v knize nejedná o autobiografické líčení jejích vlastních zážitků a milostných eskapád. Mne osobně velmi dojala její schopnost popsat prožitky a vnímání skutečnosti očima hlavních postav v dětském věku. Nejen že se do nich dokonale vcítí, Endingová se svými postavami skutečně roste. Tento fakt spolu s jejím nesporným smyslem pro humor, byť občas černým (představa paranoického psychotika v růžovém králičím kostýmu procházejícího celní kontrolou na londýnském letišti Heathrow je stejně rozkošná jako tragická), dávají naději, že v Esther J. Endingové naleznou nejen nizozemští čtenáři autorku, která po překonání počáteční horlivosti při bourání společenských tabu bude i nadále psát čtivé, napínavé a inteligentní knihy (důraz kladu na slučovací spojku „a“), na něž se budeme všichni těšit. Zatím ji čeká spisovatelský prubířský kámen: po úspěšném debutu napsat druhou, alespoň stejně dobrou knihu.

Za důležitou považuji skutečnost, že Endingovou českému čtenáři zpřístupnila právě překladatelka Veronika Havlíková, která vynikajícím způsobem uvedla již řadu nizozemských knih. Patří mezi ně i práce výše zmíněného vrstevníka Endingové a v současné době asi nejúspěšnějšího nizozemského autora Arnona Grunberga.

Toto „infant terrible“ nizozemské moderní literatury tu nezmiňuji náhodou. Endingovou totiž někteří kritici označili za „Grunberga v mírnějším vydání“ a jiní ji dokonce napadli, že napodobuje literární styl, který se v jeho případě tak dokonale osvědčil. Esther Endingová se bránila, že v době, kdy psala román Po Valentýnu, Grunbergovy texty neznala. Nepomohla si však. Jedni jí to prostě nevěřili, druzí se podivovali, jak je možné chtít prorazit na poli nizozemské literatury a nečíst žijící klasiky.

Veronika Havlíková však Grunberga četla jistě velice pozorně a to, co se naučila při překladech jeho děl, dokonale zúročila i v případě tohoto románu. Jednotnost stylu, dokonalá znalost nizozemského jazyka i prostředí, originální slovní zásoba, živé, autenticky znějící dialogy výjimečným způsobem přispívající k charakteristice postav, to všechno dělá z jejího překladu malé umělecké dílo žijící vlastním životem. Opět jeden z důkazů, jak velmi může kvalita překladatele ovlivnit překládané dílo.

© Jana Pellarová
Na iliteratura.cz publikujeme doslov se souhlasem autorky a nakladatelství Euromedia-Odeon

 

Diskuse

Vložil: kos, 01.08.2008 10:43
Ending, Esther J.: Po Valentýnu
Ending nemůže šokovat. Diskurz, který ji zrodil, se potvrdil.
Vložil: Merazim, 15.07.2008 07:59
Ending, Esther J.: Po Valentýnu
Pak ovšem padá vina na mou hlavu. Holt je mezi čtením a poruzumněnín čtenému textu propastný rozdíl. Škoda jen, že se na internetových diskuzích nevede skutečně diskuse o věci, ale o obsahu jednotlivých příspěvků. Předesílám, že o této knize nejsem diskuse s ohledem na časový odstup a přečtení jen marginální... části schopen. Stačilo to jen pro závěr uvedený dole. Jo a nikoho jsem pro poznání zabíjet nehodlal.
Vložil: Stín Šárky S., 13.07.2008 12:02
Ending, Esther J.: Po Valentýnu
Nepochopení vládne světem? Och - univerzalistický drápek. Nerozebíral(a) jsem Vaši osobnost. Nerozebírám osobnosti. Slovo psychoanalýza jste poprvé použil Vy. Přesně - mluvil jste o rozboru Vaší osobnosti a já na to pouze reagoval(a). S tónem příspěvku se musíte vypořádat sám, já k tomu nemám co říci.... Nicméně - měl(a) bych být rozčílen(á) kvůli názoru, který se "má odlišovat" od toho mého? S názory nebojuji. Jsou-li tedy "znaky kvalitní literatury nevýznamným a neřešitelným problémem", nač Váš příspěvek z 22.10. loňského roku? "Znaky kvalitní literatury" se nenechávám okusovat, nemluvil(a) jsem o nich. Pryč se znaky! (Zabíjet pro poznání?)
Vložil: Merazim, 12.07.2008 19:04
Ending, Esther J.: Po Valentýnu
Nepochopení vládne světem. Ve svém příspěvku z 11.7. jsem mluvil o Vašem rozboru mé osobnosti v příspěvku z 10.7. Nikoli o svém příspěvku. Pro závěr o psychoanalýze srov. Vaše slova např."zdá se, že nevšední (hnusné) je pro Vás to, čeho se zříkáte","zajímavý moment určitého autoritativního značení"... a celý tón příspěvku vůbec. Vlastně už se ani nesměju. Jenom mě udivuje, proč někoho rozčiluje názor odlišný od jeho vlastního, navíc v tak nevýznamném a neřešitelném problému jako jsou znaky kvalitní literatury. Ovšem údiv je počátek poznání, takže je to zřejmě v pořádku.:)
Vložil: Šárka S., 11.07.2008 13:47
Ending, Esther J.: Po Valentýnu
Takže psychoanalýza? Tušila jsem, odkud vítr fouká. Konstatování polstrujete toužebným "že" ... skutečně se smějete?
Vložil: Merazim, 11.07.2008 11:52
Ending, Esther J.: Po Valentýnu
Jisté Šárce S.: Je skutečně úsměvné, jak se dá z cca 10 řádek internetové diskuse snado udělat psychonalýza, že. :)
Vložil: Šárka S., 10.07.2008 18:28
Ending, Esther J.: Po Valentýnu
Chtěla bych reagovat na příspěvek jistého Merazima. Knihu číst skutečně nemusíte, je to vaše volba - proč tedy zdůrazňujete toto "nechci"? Nemyslím si, že by hrdinové současných "děl" (nevšímám si uvozovek, které jste použil) byli "vyjímeční" (uvozovky použity mnou) tím, že by byli sexuálními devianty... (jak říkáte). Vyzdvihování těchto motivů je, myslím, prvoplánovité, jde o příruční použití (instantní balení v sáčku). Skutečně uvažuji nad tím, kdo z "hrdinů" je oním sexuálním deviantem ... Dále bych diskutovala o tom, co je všední nebo (ne)všední - zdá se, že nevšední (hnusné) je pro Vás to, čeho se zříkáte .. Nicméně - možná to Vaše rozlišení mezi všedním a (ne)všedním poukazuje na zajímavý moment určitého autoritativního značení - jak jste přišel na to, že to, co Vy nazýváte hnusným (tedy nevšedním), je něčím odlišným od toho, o čem mluvíte jako o "nevšedním sdělení pro ostatní"? To jen na okraj, protože si myslím, že to v souvislosti se čtením (důraz na slově čtení) není vůbec podstatné.
Vložil: Merazim, 22.10.2007 15:22
Ending, Esther J.: Po Valentýnu
Z knihy jsem přečetl asi čtvrtinu a víc z ní číst nechci. Je to vystavěno na šokování čtenáře tím, co papír unese. Proč musí být "hrdinové", a to platí o podstatné části současných "děl", výjimeční tím, že jsou sexuální devianti, byli zneužívání, někdo jim neobvyklým a především hnusným způsobem umřel... nebo tak umřou sami, fetují apod.? A taky mam pocit, že bez detailního popisu pořádného š. se současná próza taky neobejde. Jako kdybychom nivelizovali člověka na reprodukční stroj, který je pro ostatní zajímavý jenom když udělá (prožije) něco tak hnusného (rozuměj nevšedního), že si ostatní mohou říct: "Ještě že mě to nepotkalo" nebo naopak "Kurva ten si užívá". To podle nátury. Proč už nikdo nepíše o běžných lidech, na které působí běžné vlivy a prožívají běžný život, jehož součástí může být i nevšední sdělení pro ostatní?
Vložil: pavel, 21.10.2007 20:17
Ending, Esther J.: Po Valentýnu
Dovolím si parafrázovat vaše tvrzení: "Cynik by řekl, že"... v dnešním "Odeonu" nemají ujasněno, k čemu a o čem je doslov. Obsáhlý chvalozpěv na překladatelku by se možná hodil do recenze, tady snad ale mohl redaktor trochu zasáhnout?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5282x

Koupit knihu

Inzerce