Stál u zrodu deníku Mladá fronta, jenž vznikl v dramatických dnech Pražského povstání. Od roku 1947 působil jako novinář v Paříži, po únoru 1948 tu zůstal. V roce 1959 odešel do Portugalska, po pěti letech strávených v Portu přesídlil do Lisabonu, kde žije dodnes. Věnoval se pedagogické činnosti, pracoval pro divadlo a televizi, publikoval (ve své nové domovině je znám pod jménem Jorge Listopad). Po listopadu 1989 svou původní vlast pravidelně navštěvuje, režíroval tu několik diva­delních představení, přispívá do literárních časopisů, vycházejí tu i jeho knihy, naposledy letos v létě básnická sbírka Rosa definitiva, za niž 8. října dostal letošní Cenu Jaroslava Seiferta.

- Váš dědeček Adolf Synek měl za první republiky své nakladatelství. Předzna­menalo to vaše rozhodnutí věnovat se literatuře?
- Já myslím, že jsem se vůbec nerozhodl. Prostě se to stalo. Vlastně ani nevím, jestli se to doopravdy stalo. Já píšu, protože se mi chce psát, a když psát přestanu, tak dělám třeba divadlo. Necítím se být profesionálním spisovatelem, možná básníkem: poezie mě doprovází celý život, už od útlého věku, poezie-verš, ale také poezie jako stav věcí. Ale rozhodnutí stát se spisovatelem, to nikdy nepřišlo, možná v příštím životě - i když to bych chtěl spíš být architektem nebo hudebníkem. Hudebníkem kvůli rytmu a organizaci zvuku a architektura - to je prostor, jeho organizace.
Už jako malý hoch jsem byl doma mezi knihami. Jednak jsem hodně četl. Otec byl dentista, měl knížku, kam zapisoval klienty, a já si do podobné zaznamenával knihy, které jsem přečetl, a vypisoval si z nich věci, které mě zajímaly. Vedl jsem si pečlivou statistiku; já byl velmi pilný a rychlý čtenář, měsíčně jsem přečetl třicet pětatřicet knih. A neměl jsem to daleko z domova do dědečkova magazínu, kde se balily a expedovaly knihy, kde měl dědeček kancelář a kde organizoval chod celého nakladatelství. Já tam pobýval na žebříku mezi knihami jako na dovolené a sledoval ten okolní ruch. Dědeček spolu se svým synem Karlem, mým strýcem, byli velmi moderní nakladatelé; byli sví, nekopí­rovali ostatní, měli vliv na vývoj knihy u nás, zásobovali trh dobrou, kvalitní a hlavně for­málně novou literaturou, na svou dobu lec­kdy i odvážnou. Vycházel u nich například Haškův Švejk, ale zajímali se taky o dětskou literaturu, dětské knížky dělali úplně jinak, než se kdysi dělávaly.

- Otcova zubařská kniha se už asi nedo­chovala...
- Ne, ne, bohudíky, nebo bohužel. Zmizela ze světa, jak tak věci obvykle mizejí. Vidím v tom až něco máchovského: kolik věcí jsme měli, kolik jsme jich potřebovali a uží­vali - a kde jsou teď, kam se poděly? Už je nemáme, kdysi byly, a možná ani nebyly...

- Vedete si podobné čtenářské deníky dodnes?
- Ovšemže ne. Do jisté míry se však čte­nářským deníkům podobá má spolupráce s tiskem.

- Po maturitě jste začal v roce 1939 pra­covat v nakladatelství Václava Linharta. Jak se na takovém pracovišti odrazila atmosféra začínajícího protektorátu a jak jste ji vnímal vy sám?
- To bylo pouze pro forma, je to absolutně nedůležitá kapitola mého života. Šlo o práv­nické nakladatelství, pan Linhart byl strý­cův přítel a já tam šel jen proto, abych nebyl nasazen do pracovních brigád, strávil jsem tam jen pár měsíců.
Už před válkou jsem byl politicky aktivní, a byl jsem tudíž informován o politické situaci v Evropě; věděl jsem například, co se děje v Německu, že už tu existují první koncentráky. Účastnil jsem se táborů Mladé kultury, což byla část Ligy pro lidská práva, zároveň však tak trochu kamuflovaná komu­nistická strana, a spolu se mnou tu byli i jiní mí vrstevníci: Bednář, Orten, Urbánek, Tigrid... Byli jsme aktivní kulturní levicová mládež, dobře organizovaná. Byl jsem částí kolektivu, i proto jsem dokázal vidět situaci globálně, a ne individuálně. To, co říkám, je paměť. Teď vše formuluju velmi jasně, avšak v té chvíli jsem to tak jasně neviděl.

- Na sklonku války jste stál u zrodu deníku Mladá fronta, který, byť s mírně pozměněným titulem, vychází dodnes. V současnosti je spojení "mladá fronta" významově zcela vyprázdněné, ale co pro vás znamenalo tenkrát?
- Chtěli jsme udělat deník pro mladé lidi, pokoušeli jsme se o nějaký nový výraz veřej­ného mínění. Slovo "mladá" je tam tedy správně. Slovo "fronta" se mně osobně ten­krát tolik nelíbilo, zdálo se mi příliš vojen­ské, ale nakonec z několika návrhů zvítězila tato varianta. V tu chvíli jsme totiž chtěli, aby ten tisk byl progresivní, levicový a aby se do jisté míry blížil tzv. novému socia­lismu. V prvním čísle MF jsou na první stránce tři fotografie: Stalinova, Benešova a Pasternakova. Pasternak byl pro nás sym­bolem někoho, kdo je naším souputníkem, ale nestálým, neortodoxním a tu a tam pronásledovaným. My jsme chtěli socialismus, ale ne ten, který záhy přišel. Bylo nás na počátku asi sedm, každý byl jiný, MF byla směsí mnoha věcí, včetně prestižních a osobních, někteří z nás pochopili, že se tu otvírá prostor pro případnou kariéru...

- Co říkáte dnešní Mladé frontě Dnes?
- Z Mladé fronty zbyl titul, který je pořád menší a menší, až bude jednou tak maličký, až bude neviditelný. Dnes se novinářství stalo něčím velmi nezajímavým, povrchním - lidé asi potřebujou něco rychlého ke čtení. Všechny noviny mají dnes bohužel nízkou úroveň, i estetickou, postupně podléhají komerčním tlakům, ale to se děje po celém světě. Nejsem proto ani jejich stálým čtená­řem, jen tu a tam se mi dostanou do rukou. MF se už dnes nepodobá sama sobě, ale my taky už nejsme sami sobě podobní. Těsně po revoluci se Jaromír Hořec pokoušel zís­ kat MF zpět, vrátit ji nám, kteří jsme ji kdysi dělali a ještě jsme žili, ale ačkoliv byl velmi aktivní, nepovedlo se mu to. Když jsem po revoluci přijel do Prahy, tak jsem se zašel podívat do redakce; mluvil jsem s pár lidmi, dali mi popelníček s logem MF a pak jsem odešel. Tím to skončilo.

- Vy jste po válce pracoval jako redaktor časopisu ministerstva zahraničí, který nesl francouzské jméno a díky němuž jste zakotvil v Paříži. Co to bylo za časopis?
- Jmenoval se Parallele 50, vycházel v Paříži, v Rue Bonaparte, a byl financován Prahou, šlo v podstatě o týdeník českého velvysla­nectví v Paříži. Já byl šéfredaktorem, ředitelem byl Arthur London; spolupracovali jsme s levicově zaměřenými Francouzi, kteří měli pozitivní přístup k Československu, např. s Rogerem Vaillandem, Claudem Royem, mladým Edgarem Morinem, generačním přítelem, který tenkrát dramaticky opouštěl komunistickou stranu, s velmi originálním filozofem Julianem Bendou, s Tristanem Tzarou, Claudem Organem a jinými. K práci v Parallele 50 jsem se dostal náhodou: jel jsem do Paříže jako novinář Mladé fronty, přijel jsem začátkem října 1947, dost rychle se rozkoukal, sehnal si byt, a když v Praze viděli, že jsem schopný, nabídli mi funkci šéf­ redaktora nového časopisu: koncem měsíce jsem jím byl jmenován. Tenkrát byla nouze o kádry, podobně jako po 89. roce. Pracoval jsem tam více než půl roku. Pro mě to tehdy znamenalo velký skok: Praha-Paříž. Skok kulturní – najednou jsem se dostal do francouzské kulturní společnosti, během něko­lika týdnů jsem poznal francouzské intelek­tuály: Aragona, Sartra, Tzaru, Camuse. Celý můj život se vlastně odehrává ve skocích.

- Únor 1948 vás zastihl v Paříži. Přesto jste se do Prahy vrátil a vzápětí ji zase opustil. Pochopil jste, co Českosloven­sko následujících několik desítek let čeká?
- Že přijde Únor, jsem tušil. Nějaký čas jsem zůstával v Paříži a v dubnu jsem se vypravil do Prahy podívat se, co se tu děje. Strávil jsem v Praze asi týden. Šel jsem do svého bytu v Antonínské ulici, ale tam už se mezi­ tím nastěhoval někdo jiný - kdosi mě totiž udal, že jsem utekl do ciziny, ačkoliv jsem tam byl oficiálně. Protestoval jsem, kde jsem mohl, měl jsem doma mimo jiné i cenná umělecká díla. Pamatuju si, jak mi tenkrát Nezval řekl, abych si zašel do Klimentské ulice, kde skladují spoustu obrazů a soch po lidech, kteří utekli do ciziny, a vybral si tam, co chci. A já najednou - v té tísnivé atmo­sféře, kdy všechno bylo tak ohyzdné a ošk­livé - pochopil, že je konec, že se nemůže cestovat, že člověk nemůže dělat, co chce. A tak jsem se rozhodl vrátit do Paříže.
Do Československa jsem přijel na ces­tovní pas, ale abych mohl zpátky do Francie, potřeboval jsem kromě pasu také výjezdní doložku, kterou vydávali buď v Paříži, nebo v Praze na ministerstvu vnitra, ale bylo to dost komplikované a výsledek byl nejasný. Půjčil jsem si proto od jednoho přítele pas s platnou výjezdní doložkou a jiný kama­rád, zubní technik, podle ní udělal sádrový odlitek a vyrobil falzifikát. Odlet byl hotové dobrodružství: prošel jsem celnicí, nikdo si ničeho nevšiml, nasedl jsem do letadla, to letadlo nastartovalo... a pak se motory vypnuly, otevřely se dveře a vstoupili dva policisté. Naštěstí se ukázalo, že vedou jen nějakého diplomata, jenž se opozdil. Ve mně v tu chvíli byla malá dušička. Konečně jsme vzlétli, a když jsme přeletěli západoně­mecké hranice, pomyslel jsem si: když teď spadneme, tak aspoň zemřu na svobodě.

- Falešná výjezdní doložka coby pro­pustka do exilu...
- Ano, tak jsem se dostal do takzvaného exilu, ačkoliv jsem v něm nikdy de facto nebyl, nikdy jsem neutekl, prostě jsem se ztratil. Přijel jsem do Francie, nikdo nevěděl, že jsem tam vlastně ilegálně, ač na oficiál­ním místě. Bylo to mé tajemství. Chvíli jsem ještě setrval v redakci, dokončil pár rozdě­laných věcí, ale pak se mi ta podvojnost, ta služba režimu přestala líbit, a odešel jsem. Prostě jsem jednoho dne nepřišel do práce. Lidi z velvyslanectví mě najednou přestali zdravit, dělali, že mě nevidí; přestal jsem pro ně existovat. Například Adolf Hoffmeis­ter, jenž se po únoru 1948 stal velvyslancem v Paříži, znal dobře pravou podobu režimu, navzdory tomu byl však velmi tvrdý seker­ník. Já začal pracovat pro francouzský roz­hlas a televizi a tu a tam jsme se setkávali na nějakých kulturních akcích a recepcích, on mě však celou dobu důsledně ignoroval. Když jsem po 89. roce v delegaci s preziden­tem Soaresem navštívil Prahu, bydleli jsme v hotelu Hoffmeister na Malé Straně, jenž patří Hoffmeisterovu synovi. Večer byl ban­ket, já neměl smoking, a tak jsem si jej půj­čil od kohosi z delegace, ale pořád mi chyběl motýlek. Šel jsem proto přímo za majitelem hotelu a ten mi půjčil otcův motýlek. Ptal se mě na otce, jaký byl, skoro ho neznal. Byl jsem tenkrát velice laskavý.

- V roce 1959 jste Francii opustil a odstě­hoval jste se do Portugalska, v té době nejzaostalejší západoevropské země. Proč ten nový začátek? V Paříži jste měl už zavedený život.
- Nemělo to žádný politický důvod. Bylo to kvůli ženě. Poznali jsme se v Paříži, ale ona byla Portugalka, měli jsme dvojčata a ona už nechtěla nadále žít ve Francii, přála si vrá tit se domů. Bylo velmi obtížné s ní nejít, já ještě nějakou dobu žil sám v Paříži, ale pak jsem za ní přijel, na dva měsíce. A už jsem zůstal.
Než jsem se usadil v Portugalsku defini­tivně, hovořil jsem s portugalskou opozicí v Paříži. Jet z Paříže do Porta, to je jako z metropole na venkov. Nicméně jsem brzy pochopil, že Portugalsko má mnoho skry­tých světů.

- Měl jste někdy problémy se Salazaro­vým režimem? Existovala tu cenzura, případně v jaké podobě?
- Bylo tu mnohem svobodněji než v kte­rémkoliv režimu komunistickém, navíc já přišel, když byl režim už mnohem slabší. Cenzura existovala, ale byla odstupňována. Například literatura z ní byla vyňata. Cen­zuře podléhaly masová média, film a diva­dlo. V televizi jsme se dohodli, že nebudu dělat žádné politické pořady, jenom umě­lecké; navíc s tamním cenzorem se dalo hovořit. Horší to bylo v divadle, kde byla cenzura dost přísná; jednu hru mi zaká­zali úplně, ačkoliv jsem ji dvakrát přepiso­val a proškrtával - jmenovala se Noc vrahů a byla to jediná zakázaná hra na generálce za posledních 30 let Salazarova režimu. Zároveň však panovala i jistá tolerance, mohl jsem se zákazem například polemizo­vat v tisku.

- Jak složité bylo tenkrát, v době bez internetu a podobných vymožeností, udržovat kontakt s vlastí? A jak jste jej udržoval konkrétně vy?
- Těžké. I teď je to těžké. Nemám tu ani internet, velmi málo pracuju s počítačem. Mým věrným ilegálním korespondentem z dob minulého režimu byl Ludvík Kundera. Tu a tam psali i jiní. Velice mě například potěšila pohlednice zaslaná Jaroslavem Seifertem z jakéhosi česko-polského sjezdu v Polsku s desítkou podpisů českých a pol­ských spisovatelů. Všechno křehké v hru­bém světě...

- Vy jste v šedesátých a sedmdesátých letech přednášel na lisabonské univer­zitě antropologii. Jak jste se studen­tům snažil objasnit podstatu lidství? Byl váš výklad ovlivněn tím, že jste bás­ník? A vaším exulantstvím?
- Nic jsem neobjasňoval. Vytvářel jsem pohled na věci a artefakty kolem nás. Antro­pologie je věda konkrétní. Čím konkrétnější, tím větší je to dobrodružství. To byla moje univerzita na univerzitě.

- Po roce 1989 jste se stal v Českoslo­vensku pravidelným hostem, nicméně pouze hostem, jenž se vždy vrací do své nové domoviny. Proč?
- Host do domu, Bůh do domu. Ale co je podstatnější: mám asi dva domovy, dvojí domovské listy, oba zmarněné, oba splněné. Vracím se z jednoho do druhého a naopak.

- Ve své poezii často zmiňujete slovo "báseň". Jak vlastně vaše básně vzni­kají?
- Je to má poetika, neustálé hledání toho, co to vlastně báseň je. Vracím se k této otázce znova a znova a snažím se najít odpověď. Původ mé poezie, to vejce, z něhož se poezie rodí, je velmi různý. Pro mě je báseň cosi, co vzniká spontánně a zároveň to má techniku; je to současně myšlenka i básnická dílna. Nyní jsem spíš přítelem techniky verše, jenž se ve mně rodí: začne to rytmem nebo slo­vem, které se snažím zachytit, a pak s tím materiálem pracuju. Je to práce na ruko­pise, skoro až fyzická, třebaže má poezie může působit spontánně. Co vypadá někdy jako spontánní, je vytvořené, vypracované, složitější, než se zdá. Zároveň se však snažím, aby ta práce byla vidět co možná nejméně, aby to nevypadalo uměle. Aby to byl tok řeky, který zachycuju a následně pěstuju. Úžím řeku, a když je potřeba, sta­vím přehradu; na přehradě je most, po kte­rém se procházím a tu a tam se podívám, co ta řeka dělá. Já mám přehrady velmi rád, má žena je původní profesí inženýrka vodních toků, přehradářka.

- Jaký máte vztah ke své starší tvorbě? Co v ní nacházíte, když se k ní po letech vracíte?
- Existuje jako celek, od samého začátku, od mé první knížky. Dřív jsem byl spontán­nější, snazší než dnes. Dnes je text vyčerpa­nější, je těžší najít ta pravá slova.
Nedávno jsem se dostal do intimního styku s jednou svou starší knížkou, jme­nuje se Jarmark a vyšla v roce 1946 v Brně v Moravském kole. Dr. Schreiber ji teď pře­ložil do němčiny, sám si ji našel. Vrátil jsem se k ní po letech a byl jsem udiven: to jsem psal já, tak mladý? Tohle všechno jsem věděl? A pak to všechno zapomněl? Nechtěl jsem tomu ani věřit, je napsána na svou dobu tak nově, tak moderně. Nyní vychází knižně v Rakousku.

- V jedné básni říkáte: "Mám rád drobné práce...", následuje výčet všedních, každodenních činností. Jinde zas čteme: "Každé slovo už báseň je." S poe­zií všednosti jsou spjaty už vaše umě­lecké začátky, kdy jste byl členem skupiny tzv. dynamoarchistů. Jak se takové všední úkony a obyčejná slova povyšují na poezii, na umění?
- To je věc básníka, básnického řemesla. Nic jiného, než že básník dá slovo do souvislosti, ať nové či nenové, nicméně takové, kdy se slovo očistí samo od sebe, od vší té strusky, která na něm ulpívá, kdy to špinavé, zaprá­šené slovo najednou zazáří, dostane nový význam, novou souvislost. Básnické umění slovo povyšuje, dělá z něj nové, své slovo, nebojí se slov starých, činí z nich nová, při­pravená pro nová dobrodružství.

- Přesto z vašich básní cítíme vřelé sym­patie k obyčejnému, prostému životu. Čerpáte primárně z oblastí plebej­ských?
- Ve mně je cosi, co sympatizuje s proleta­riátem, pokud ještě sociologicky existuje. Tím však nemám na mysli onu politicko­ideologickou nadstavbu, ale takový ten jednoduchý život, vědomí, jaké to je pra­covat rukama, co je to hlad a bída - ačkoliv to nemá žádnou souvislost s mou rodinou, výchovou ani s mým statutem.

- Vaše poezie má dokumentární ráz, je plná konkrétních reálií, jmen, míst. Své básně často datujete, mají až deníko­vou formu. Proč je to pro vás důležité? Považujete za nutné ukotvit je v místě a čase?
- Někdy jsou tam data, někdy místa, někdy obojí, jindy zas nic. Ale to nemá hlubší význam, aspoň o něm nevím. Jako by to byla náhoda. Občas to vypadá jako deník, ale je to tak asi proto, abych to byl já, i když ne pokaždé jsem to já.

- Ve vašich knihách se střetávají reálie české a portugalské, i třeba v rámci jedné věty, jednoho vede. Zajímal by nás střet těch dvou světů, jejich vzá­jemná interference. Soupeří o básní­kovu pozornost?
- Ne, je to velmi harmonické. Já nic nesrov­návám, vše vyplývá jedno z druhého - to jsem já, já dvojího světa. A jsme zas u té řeky: je to jak soutok Vltavy a Labe u Měl­níka, i s tou vinicí. Na zdraví!

- Další dva svébytné světy: Praha a Brno. Ačkoliv jste pražským básníkem, čas­těji se ve vašich básních objevuje Brno. Patří mu také vaše větší sympatie?
- Nemám rád hlavní nebo velká města, mám raději ta menší. Brno je proletářštější, poetičtější, je si méně jisté samo sebou, a má tudíž větší zájem o věci veřejné. Samozřejmě že je historicky a architektonicky méně zají­mavé a milované než Praha, ta je noblesnější. Podobně je to i s Portem a Lisabonem: já tady začínal v Portu, je menší a zvědavější, přátelství s místními lidmi se navazují hůře, ale jsou trvalejší a ryzejší, kdežto Lisabon je takový frajer, švihák.

- S myšlenkou evropské integrace přišel již v druhé polovině 15. století český král Jiří z Poděbrad, jehož poslové doputovali až do Portugalska. Proč podle vás tato idea došla svého napl­nění až po pěti stoletích?
- Došla? Ona ta jednota je dosti obtížná věc, kdysi ji nedovolovaly rozdíly náboženské, ekonomické, společenské. Sjednocená Evropa se možná narodila jen proto, že poslední svě­tová válka byla tak strašlivá a že se pár lidí ve snaze předejít něčemu podobnému dohodlo na společném projektu, EHS, a doufalo, že se z něho zrodí jakási nadstruktura - a sku­tečně se to povedlo. Něco jiného však je, co se s tou původní myšlenkou stalo dnes: Evropa mohla být autonomním, velmi pokrokovým celkem, avšak dnes je to struktura spíše mechanická, schematická, byrokratická.

- Jaký osud čeká v takové Evropě kultury menších národů?
- V Portugalsku se národní kultura zacho­vává, ale dnes proti ní panuje silná ofenziva: politici a médía z ní činí cosi, co je ne sice nepotřebné, ale potřebné jinak, a promě­ňují ji tak v nějaké nové zboží - dostupné, leč devalvované.

- Dovolili bychom si vás označit - bez jakéhokoliv pejorativního přídechu - za šuplíkového básníka. Dlouhá léta v exilu jste psal jen pro sebe, i vaše poslední básnická sbírka Rosa defini­tiva zahrnuje básně z let 2001-2006, tedy opět řádné provětrání šuplíku. Jaká kritéria musí báseň splňovat, aby před autorem obstála i po letech?
- První podmínkou je, abych ji v tom symbo­lickém šuplíku našel. Jsem dost nepořádný, své texty píšu a nechávám je po stolech, a tak je ztrácím. Jinak je však skutečnou kontrolou čas. Od všeho, co napíšu, musím mít nějaký odstup, alespoň malý. Dokonce i v případě korespondence - dopisy píšu nanečisto. Potřebuju, aby každé slovo bylo co nejpřesnější, protože definitivní. U poe­zie musím mít samozřejmě větší odstup. Tu a tam bývám velice nadšen, napíšu pár textů, které považuju za dobré, a chtěl bych, aby honem honem vyšly. Naštěstí to však nejde, a tak se mi odstupu přece jen dostane.
Pokud jde o Rosu definitivu, myslím, že je to skladba, do níž se mi podařilo dostat část své existence, esenci své poezie. Možná že začala nová kapitola mého života, posmrtná, možná že Rosa nebyla má poslední knížka. Já jsem si dlouho myslel, že jsem nesmr­telný - je to takový předsudek, smrtelnost.

- Za svůj život jste poskytl bezpočet roz­hovorů. V čem se liší otázky portugal­ských a českých médií? Vytváříte o sobě dva různé obrazy?
- Je to samozřejmě trochu jiné. S vámi hovo­řím česky, je to takové familiární, říkám tu věci, které bych v portugalštině neřekl; v portugalštině bývám o něco formálnější, snad i přesnější. Je to možná i tím, že tady není zvykem dávat rozhovory k autorizaci, tak se na ně připravuju, vím, co chci říct, což s vámi nevím. Mluvím. Mluví to... Co vám tu říkám, není nijak připravené; je to spon­tánní. To je můj temperament: věci důležité, podstatné vycházejí z neformality.

- Je-li pro vás poezie výchozím a nejvyš­ším uměleckým oborem, co vás láká či nutí opouštět její brány a vrhat se do jiných uměleckých odvětví?
- Pro mě je poezie alfa všeho, co dělám. Kdy­bych byl malířem, architektem nebo jazzma­nem, pořád by výchozím bodem všeho byla poezie. Já jsem blízko všech umění, z poezie vše vychází a do ní zase směřuje, poezie to nějakým způsobem semyká. Všechno, co jsem kdy dělal, co a jak a s kým jsem kdy žil, vždycky to mělo stejný původ: a tím byla poezie. Myslím, že jsem básníkem od svých 14 let; od doby, kdy jsem přestal psát o knížkách, které jsem přečetl, a začal psát své vlastní. Poezie je něčím, co je ve mně, a mimo mě zároveň; je to transcendence, něco, co mě přesahuje.

- Při pohledu na vaše biografie a medai­lonky, obsahující dlouhý výčet čin­ností, jimž jste se v životě věnoval, nás napadá paralela s atletem-desetiboja­řem. Dá se ta pestrost vůbec shrnout do jednoho slova? Má nějakého společ­ného jmenovatele?
- Pro mě je to slovo, které už tu zaznělo víc, než bylo zapotřebí – a sice právě poezie, dynamická permanentní tvorba z toho, co se vidí, co se cítí. Napadá mě termín, který jsem kdysi vymyslel: dynamoarchismus, který by se dal volně přeložit jako "stavba závratí". To je to, co mě provází, co jsem neopustil, co si myslím dny, měsíce, roky; je to můj lidský úděl.

- Hned zkraje přišla v souvislosti s nakla­datelstvím vašeho dědečka řeč na Švejka. Vy jste ho v Portugalsku v 90. letech inscenoval. Musel jste ho nějak zásadně upravovat či aktualizovat? Jak ho Portugalci přijali?
- Režíroval jsem desítky divadelních her, ale až do listopadové revoluce jsem se vyhý­bal českým textům. Z nostalgie, lépe řečeno z antistesku. Jsme lidé složití. Po revoluci to však byl Švejk, Havel, prostě návrat. Ptáte se na Švejka: dramatizace byla moje. Roduvěrná. Měl jsem ovšem obavy. Český humor je jiný než ten portugalský. Dobře to však dopadlo: plné divadlo celé tři měsíce, ministerstvo školství dokonce převzalo postavu Švejka do učebních materiálů.

- Máte za sebou více než 70 let tvorby. Stalo se vůbec někdy, že se vám litera­tura odmítla podvolit, že jste před ní musel kapitulovat?
- Sedmdesát let, to je až hanba. Měl jsem krize, ale když nastaly, přestal jsem psát a začal dělat něco jiného.

- Takže múza vám zůstává věrná? Je jediná - v několikeré podobě -, nebo jich máte víc?
- Je jen jedna, v mnoha podobách. A když píšu, občas ani nevím, v jakém jazyku. Poezie nemá národnost. Ale o jazyku nakonec roz­hodne sám text, každý jazyk si vyžaduje něco jiného. Až skončíme, ukážu vám stůl, na němž píšu česky, a druhý stůl, kde píšu portugalsky.

- A nevlezli jste si s múzou za oněch sedm dekád na nervy?
- Divadlo, próza, poezie, my jsme už na sebe zvyklí, my už jsme spolu sezdaní. I když múza je spíš matka, Urmutter...