Enright, Anne: The Gathering

Enright, Anne
The Gathering

recenze beletrie zahraniční

Pravdou zůstává, že její dílo nesrší zrovna optimismem – recenzent New York Times přirovnal čtení jejích knih k pozorování temné a zlověstné hladiny jezera, kdy se lze pouze domýšlet, co se skrývá pod ní a ještě hůř na samém dně.

Smutnění po irsku
Anne Enright: The Gathering. Jonathan Cape, 272 stran

Prózy Anne Enright jsou pověstné ponurostí a nesmiřitelností autorky, s jakou prezentuje současné Irsko (podle mnohých kritiků až příliš na efekt, než aby to byla pravda). Pravdou zůstává, že její dílo nesrší zrovna optimismem – recenzent New York Times přirovnal čtení jejích knih k pozorování temné a zlověstné hladiny jezera, kdy se lze pouze domýšlet, co se skrývá pod ní a ještě hůř na samém dně. Toto přirovnání je však velmi přesné, Anne Enright se ve všech čtyřech románech i jedné sbírce kratších próz věnovala právě takovému nahlížení pod hladinu, konkrétně nahlížení pod pokličku rodinných a partnerských vztahů, kde se mohou po dlouhá léta ukrývat mnohá děsivá tajemství.

Její zatím poslední román, The Gathering (2007, Setkání), který překvapivě získal letošní Bookerovu cenu, pojednává o několika týdnech čtyřicátnice Veroniky, jež se musí vypořádat s nepříjemným úkolem: přivézt z Anglie do Irska mrtvé tělo bratra Liama, alkoholika, který spáchal sebevraždu na Brightonské pláži. Pro Veroniku není lehké vyrovnat se se smrtí milovaného bratra, mnohem hůře však zvládá vzpomínky, které v ní jeho dobrovolný odchod ze světa vyvolal, vzpomínky na dětství, kdy byla jedním ze dvanácti dětí (které přežily, matka pro jistotu ještě 7x potratila) nemastné, neslané ženy v domácnosti a důstojného a moudrého muže, který však naneštěstí zemřel relativně mladý.

Pro většinu dětí bývá dětství jakýmsi záchytným bodem, místem, ke kterému se vždy mohou ve vzpomínkách vracet. Ne tak v případě Veroniky a jejích sourozenců. Pro ně je dětství jednou velkou noční můrou; nešlo jen o předvídatelnou chudobu a skromné podmínky, v nichž dvanáct sourozenců vyrůstalo, ale především o chlad, s nímž hlavně jejich matka ke svým dětem přistupovala. Čekali bychom, že právě tíživá situace rodinu semkne, ale v případě Hegartyových to mělo přesně opačný efekt, ničeho se nedostávalo, ani materiálního zabezpečení, ani lásky. Nelze se pak divit, že nikdo ze sourozenců není bez následků: pijí, jsou nespokojeni v soukromém i pracovním životě, přestávají věřit v boha (jako v případě jednoho z bratrů Veroniky, který hodlá opustit kněžský stav), závidí si.

Mnohem horší jsou však věci, které mezi sourozenci zůstaly po celé roky nevyřčeny, věci, které si pamatují jen mlhavě a mnohdy si nejsou vůbec jisti, zda si je pamatují správně, zda se skutečně udály. Ve Veroničině případě je to matná vzpomínka na scénu, jíž byla jako osmi, devítileté dítě svědkem, kdy rodinný přítel sexuálně zneužíval právě Liama. Veronika se musí neustále ptát sama sebe, zda to byla pravda nebo zda se jí to jen zdálo. Ať tak či onak, tato vzpomínka, se kterou se bojí někomu svěřit, stojí pravděpodobně za všemi problémy, které Veronika ve svém vlastním životě má. Není schopna plnohodnotného rodinného života, obviňuje okolí, především manžela Toma, z nedostatku citu a pochopení. Je to přitom ona, kdo se v žalu nad ztrátou bratra ode všech odstřihává, utíká do vnitřního světa a snaží se na vlastní pěst přijít na kloub tomu, co stálo za Liamovou tragedií. Veronika to osobně přičítá právě hrůzným zážitkům z dětství – ty podle ní mohly i za Liamovu pedantičnost a fóbii ze špíny, jež ho dohnala k tomu, že i sebevraždu spáchal raději bez ponožek a spodního prádla.

Veronika jde slepě za pravdou, pátrá po minulosti babičky Ady, v jejímž domě se vše odehrálo, po okolnostech, které provázely její seznámení s manželem Charliem, po příčinách, proč její vlastní rodiče taktéž unikali od reality, konkrétně plozením dalších a dalších dětí. Z babičky se tak ve Veroničiných očích stává lehká ženština, která podlehla svodům jednoho muže, aby si pak vybrala jiného jen kvůli tomu, že měl tehdy velice moderní auto. Právě její lehkomyslnosti přičítá vše, co se v jejich rodině přihodilo později. Jenže pátrání přináší čím dál více bolestivých poznání, otevírá další a další třinácté komnaty, až se nakonec i Veronika musí pozastavit nad tím, k čemu vlastně je znát pravdu. Nikomu to nepomůže, spíše naopak. Pro o ni osobně to však smysl mělo: dokázala poprvé v životě pojmenovat bolest, která ji zevnitř „užírala“, a s tímto vědomím pak začít hledat cestu zpět k manželovi a dětem.

Veroničino úsilí pochopit důvody bratrovy sebevraždy je nakonec korunováno úspěchem, jen díky němu se jí daří vyrovnat se konečně s minulostí. Naučí se rozlišovat mezi realitou a představami a posuzovat skutečný dopad událostí na životy lidí, kteří je prožili.

© Markéta Musilová 2007

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 114 čtenářů.

Diskuse

Vložil: os, 29.07.2009 13:08
Enright, Anne: The Gathering
Tato recenze je zcela mimo. Její autorka knihu nepochopila.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 4269x

štítky k článku

Inzerce