Pilátová, Markéta: Žluté oči vedou domů

Pilátová, Markéta
Žluté oči vedou domů

ukázka beletrie česká

Paní Hrubešová nepřišla do klubu na čaj. Bylo k poledni a všechny dámy se jako obvykle shromáždily v přední místnosti nad větrníky s červenou třešničkou bez pecky. A paní Hrubešová nikde. Bylo to divné, protože za těch padesát let, co žije v Săo Paulu, nevynechala ani jednou. Jenže tady není. Nasednu tedy do auta a jedu se podívat, co s ní je. Nebydlí daleko, a tak za pár minut buším na její dveře.

Pilátová, Markéta: Žluté oči vedou domů. Torst, Praha 2007, 162 stran.

 

Paní Hrubešová nepřišla na čaj

[ M a r t a ]

I.
Paní Hrubešová nepřišla do klubu na čaj. Bylo k poledni a všechny dámy se jako obvykle shromáždily v přední místnosti nad větrníky s červenou třešničkou bez pecky. A paní Hrubešová nikde. Bylo to divné, protože za těch padesát let, co žije v Săo Paulu, nevynechala ani jednou. Jenže tady není. Nasednu tedy do auta a jedu se podívat, co s ní je. Nebydlí daleko, a tak za pár minut buším na její dveře. Nakonec je musíme s domovníkem vyrazit, protože nikdo neodpovídá. Paní Hrubešová leží v posteli a je celá pomuchlaná a mrtvá. Jsem praktická, a tak si pomyslím, že než přijede její syn, paní Hrubešová určitě ztuhne a do rakve bude muset tak pomačkaná. Rychle najdu v staré, poctivě smontované skříni plné kuliček proti molům černé hedvábné šaty. Navleču je na paní Hrubešovou a zatlačím jí oči. A mám pravdu, než syn přijel, trvalo to dlouho a paní Hrubešová celá ztuhla.

Nacházím se takřka na přelomu sedmiletého období. Tak jak nás to učili ve waldorfské škole v nóbl čtvrti a měli zřejmě pravdu. Každých sedm let se mění osobnost člověka, nebo se mu mění život, což souvisí. Můj život se změnil v jakousi parodii na pečovatelku pro staré lidi. Tedy potom, co jsem se vrátila po dvou letech z Prahy. Mojí mámě, o kterou se starám, je najednou skoro osmdesát a tety z klubu Nový Slovan, s nimiž jsem se vídala každou středu v měsíci, jsou najednou staré babky, které mi volají domů a chtějí někam odvézt, něco přivézt nebo si povídat. Takže jezdím, povídám si a zatlačuji oči mrtvolám. To je tedy můj život. Ten, co žiju teď. Neměla jsem se sem vracet. Nebo měla? Jak jsem ale mohla přinutit mámu, díky které pobírám každý měsíc rentu, aby se odstěhovala do Evropy? Do Česka, do Prahy, do poměrů, kterým nerozumí? Nemám sílu s ní bojovat, ani nechci, nemám její vyřídilku, její způsoby, její gesta a její argumenty. Tak jsem zase tady. Zase se bojím jít do banky, aby se na mé auto nepřilepili motorkáři, co si dávají znamení, nejeli se mnou až domů, nepřiložili pouličnímu vrátnému, co nám hlídá domy, k hlavě kvér a nedonutili mě dát jim všechno, co jsem vybrala, jako se to stalo onehdá sousedům. Zase vnímám cukrovou vůni melounů na trhu, úsměvy všech kolem, lehkou tenzi dusného jara, jím ovoce, které jsem si v pražské zimě představovala ve snu. Jsem zase tady. Zase. Prodírám se smradem z tisíců fabrik, chodím povinně volit, uvažuju, jestli je můj pes dostatečně ostrý, aby odehnal všechny, kdo se ke mně přiblíží, vozím babičky na trh a zpátky a poslouchám máminy čím dál zmatenější antroposofické teorie.

Moje dilema vlastně není moje dilema. Prostě jsem ho zdědila. Vrátit nevrátit, to jsem slyšela milionkrát, milionkrát stejné pochyby, stejné výčitky, stejné nářky po rodné hroudě, a zároveň ten těžko definovatelný odpor k ní. Moje rodná hrouda je Săo Paulo a jejich zase byla Praha, nebo Zlín, nebo Brno, nebo Plzeň nebo jak se všechna ta mytická místa jmenují.

II.
Matka byla blondýnka s malým zadkem a svářečskou kuklou. Tu si nasazovala, aby předváděla dělníkům v brazilských továrnách tvrdost ocele, kterou prodával můj otec. Byl to reklamní trik a zaručeně fungoval, protože když sem v osmačtyřicátém přijeli, bylo Săo Paulo díra, co neměla ani milion obyvatel. A z toho milionu jich bylo víc jak tři čtvrtiny velkých chlapů s ohromnou schopností považovat blondýnu za Pannu Marii nebo Máří Magdalénu. Tak moje matka svařovala, otec prodával, ale protože to byl víc účetní než podnikatel, začal své Panně Marii počítat i gramy masa na žrádlo pro psa. To by nebyla máma, aby se z takových počtů nevyvlíkla. Dovezl ji sem, zachránil před komunisty a myslel si, že mu bude vděčná tak, jak to viděl u brazilských ženských. Jenže se přepočítal, máma místo vděku zahodila svářečskou kuklu a červené boty na podpatku, v nichž celou tu svářečskou parádu v přímém přenosu předváděla, a udělala se pro sebe. Nejdřív se rozvedla, pak si navlékla montérky a začala v jedné garáži prodávat nářadí. Ještě než dala svému účetnímu kopačky, prohlásila, že od něj už nic nechce. Nechala mu všechno, nástrojařskou fabriku, ponky a nevzala si ani tu proslavenou kuklu.

Začala pomalu, ale všechno jí kvetlo pod rukama, chlapi se jí báli, protože sice pořád byla blondýna s malým zadkem, ale taky se z ní stala jejich šéfová, co jim dává na chleba pro jejich ženské, co jsou jim vděčné.

Můj život nějak nedrží pohromadě, protože z neustálého přemítání, jestli jsem doma tady nebo tam, nějak vyklouzl jeho smysl. Tedy nejsem šťastná. Matka byla a asi určitě ještě pořád je, i když všechny kolem sebe uráží a vždycky hledí hlavně na to, aby byli lidi kolem ní pěkně v lati a o stupínek níž. Její posedlostí je „úroveň“, tohle slovo používá nejčastěji. Săo Paulo má úroveň, Praha nestojí za nic, ale má taky trochu úroveň, tenhle obchoďák ji nemá a tamten zase jo. Nenávidím ji za to, jak je ve své aroganci šťastná.

III.
Přijel syn paní Hrubešové. Vyřídil všechno papírování kolem úmrtí a teď je v mém domě plném německého selského nábytku, co si máma přivezla z Prahy. Jel celý den a celou noc ze vzdáleného amazonského státu, kde mu právě zkrachovala živnost. Teď mu umřela i máma a on mi tu v kuchyni vypráví, jak vlastně přišel o všechno. Vařit ho naučila paní Hrubešová, knedlíky dokázal uhníst i z nepoživatelné maniokové mouky a léta se živil jako lodní kuchař. Když si našetřil nějaké peníze, rozhodl se, že si postaví v amazonské džungli vývařovnu pro lesní dělníky, co si myslí, že stromy jsou tady od toho, aby se kácely, a zvířata, aby se jedla. Což si ostatně český kuchtík myslel taky. Postavil pěknou lesní kuchyni s ještě pěknější jídelnou a lesníci se jen hrnuli. Celí poštípaní od komárů a jiné podivné havěti se cítili dobře pod velkými sítěmi, přes které nepronikl ani komáří bzikot. Dávali si knedlíky z maniokové mouky, cpali se bramboráky s příchutí cupuaçú a připadali si jak v nějakém exotickém hotelu. Bylo to terno, než se to stalo. Neopatrná pomocná kuchařka zapomněla vypnout světla a pořádně zajistit sítě v horním patře jídelny. Kuchaře probudil strašný rachot a řev. Do kuchyně nalezly opice a lenochodi a shazovali dolů plné hrsti příborů, talíře a strkali pracky na knoflíky mixérů a mixovali všechno možné, hlavně sebe. Byla to ohavná spoušť a zachránil se jen jeden lenochod, ostatní pořezané a pomixované opice museli odvézt do útulku pro divokou zvěř a lenochod teď sedí v kuchařově autě v ohromné bedně s poraněnou tlapkou.

Takže k těm babkám, co je vozím na buddhistické slavnosti a do baptistických kostelů nebo ke katolíkům na mši, mi ještě přibyl doma kuchař s lenochodem. Klidně ho tady nechám, než se trochu dá do kupy a než zapomene na to, že paní Hrubešová umřela, a na vztek na všechny opice světa. Přemýšlím, co se mnou asi tak bude za sedm let, jestli máma bude mrtvá, nebo nastěhovaná u mě doma, protože už nebude moct být sama. Na tu dobu se netěším, nedovedu si představit, jak se s ní hádám o každou blbost, hlavně o to, jestli to Steiner myslel tak nebo onak a jestli se má pro blaho příštího antroposofického společenství udělat to nebo tamto. Je mi líto, že jsem ji nikdy nepochopila, a hlavně mě štve, že ona to ani nepostřehla. Kouřím dnes už druhou krabičku a máma načíná třetí. To je asi jediná věc, kterou jsme schopné dělat společně. Sedíme a kouříme, máma láteří na komunisty, co kvůli nim musela opustit Libušinu vlast, je totiž posedlá hledáním geniů loci, takže vždycky strávíme nesmyslné hodiny na ještě nesmyslnějších místech, která prolézáme odshora dolů, ze severu na jih, aby matinka cítila ty správné vibrace kosmických energií. Lenochod leze po dvoře a z packy si už po šedesáté třetí sundal obvaz.

 

Poslední tanec

[ J a r omí r ]

(...)

II.
Když mě přivedli do baráku, zmláceného a napůl mrtvého, zaslechl jsem v polospánku špitání dvou spoluvězňů. Vyprávěli si o jakési cikánské děvce, která umí sehnat jídlo. Pak jsem ji vídal, každý ji znal, každý po ní a po její dovednosti toužil. Byla to otázka přežití, nejen kvůli jídlu, ale kvůli Johaně samotné. Cikánský tábor byl ostrovem z jiné planety. Dokázali zpívat své písně potichu jako ševelení listí a v jejich melodiích, jež se někdy za mrazivé noci rozprostíraly kolem vymrzlých baráků, byla všechna žalost a naděje polských rovin kolem. Ne, neradovali se z maličkostí, neradovali se hloupě a naivně, nebyly to nevědomé děti. Dokázali spíš jako zvířata vycítit, že je dávno po nich, nedělali si žádné iluze, jen jaksi pořád žili. Jejich vyšinutost ze soukolí mne fascinovala, znal jsem je z dětství jako hazardní hráče, zručné opraváře všeho možného, handlovali často s otcem a strýci o koně. Ženy v přítmí stodol blýskaly penízky a sliby. Jako všichni jsem se jich bál a přitahovali mne. Jednou přišla do baráku Johana. Kupčit s jídlem. Dívala se na mne žlutýma vlčíma očima. Mihotaly se v příšeří a smradu baráku, těkaly po dřevěných palandách a vedly domů, do světa jarních zablácených cest, po kterých těžce hrkotá starý vůz. Miloval jsem ten pohled. Žlutá někdy přecházela do hnědé a na své cestě se ještě stačila proměnit v zelenou. Za celou dobu naší lásky jsme si řekli jen pár vět. Naše těla toho vypověděla mnohem víc. Jednou pořádali důstojníci orgie. Měli to přísně zakázáno jako „prznění rasy“, ale náš tábor byl příliš nedůležitý, stranou všeho dění a ve vzduchu byl cítit konec války. Vybírali si cikánské hudebníky, žongléry a Johana si měla sama zvolit partnera. Měl to být pohledný mladý muž, nepříliš nápadný, poddajný. Měl jsem to být já. Věděl jsem, proč si vybrala mne. Oba jsme to věděli. Byla to jediná šance, jak se spolu spojit, jak těly vyjádřit, co jsme nemohli svobodně říkat na dostaveníčkách mezi poli nebo v nějaké velké jarní zahradě.

Svlékali jsme ji s jedním dychtivým mladíčkem velmi pomalu. K té příležitosti ji nejdřív oblékli do francouzských krajek a maličké květované podprsenky. Její holá lebka, dlouhý krk a prohnaný pohled z ní dělaly model pro Modiglianiho a všechno podtrhoval naprostý klid vepsaný do každého pohybu. Byla vláčná jako medová plástev, nechala nás pronikat jen tam, kam doopravdy chtěla, a nic na tom nezměnila esesákova uniforma pečlivě složená na židli v koutě. Brali si i mne, nebylo mi z nich špatně, jak jsem si původně myslel, když mne Johana vedla za ruku a říkala mi konejšivě: „Dostaneš potom jídlo, hodně jídla, uvidíš.“ Myslel jsem si, že potom dostanu jedině tak oprátku, ale ujistila mne, že jsem pro některé smrtihlavy stejně atraktivní jako ona, ne-li víc, a že mne tím pádem nezabijí hned. Obojakost toho stavu, kdy se dávám proto, abych přežil, abych se najedl a abych alespoň nějak mohl milovat ženu, jíž jsem byl posedlý… někde tam začala má duše za vším hledat dvojitá pokřivená zrcadla.

V těch nocích mi nikdy neřekla, že mne miluje nebo že by chtěla, abychom všechno přežili, neusmívala se, nebyla smutná. Byla pouze klidná. Ten klid nepřitahoval jen mne, ale také vyděšené uhrovaté mladíky v uniformách, kteří stejně jako my nemohli nikam uniknout. Myslím, že i je vedly Johaniny oči domů, k lesům kolem Berlína, k mělkým chladným jezerům. Na konci všeho, kdy nebylo hranice, jež by zůstala nepřekročená, musela Johana vždycky sebrat sílu a tančit. Všichni jsme na to čekali, leželi jsme na zmuchlaných prostěradlech, objímali jsme si kolena a toužili po jejím tanci, k němuž mumlala nesrozumitelnou píseň. Nápěv připomínal skřehotání nočních ptáků. Sykot zmijí a výkřiky nebožtíků zabitých bleskem. Byl to teplý dech bažin obklopujících tábor, zmrzlých hnízd. Tančila bosá v široké dlouhé sukni, která se vždycky smekala po příliš hubených bocích. Houpala jimi, křičela místo ústy svými kroužícími boky. Byla mnohem smyslnější, než když do ní pronikali muži, v té chvíli se ani jeden neodvážil k těm bokům přiblížit. Zírali jsme na ni jako na kobru, na jedovatého plaza, před nímž je třeba mít se na pozoru a jenž nám sděluje tajemství věčného života a nekonečné smrti.

© Markéta Pilátová
Na portálu iliteratura.cz publikujeme se svolením autorky.

 

 

Diskuse

Vložil: Marketa Pilatova, 28.10.2007 00:15
Pilátová, Markéta: Žluté oči vedou domů
Krasny den, nejsi nahodou VJka Syma? Treba jo? To je skvele ze se Ti knizka libila mam radost vazne !!!!!! Na konci listopadu v kavarne Vesmirna, kde precuji lidi s postizenim bude dalsi krest kalendare, ktery kazdy rok vydavaji. Letos kalendar udelali tak, ze na kazdy mesic vysla jedna povidka, nebo... basnicka, nebo nejaky vytvor ceskych spisovatelu, mam tam jednu povidku a tak pokud budes chtit urcite se stav, dam vedet kdy to bude ! Mej se nadherne ! Marketa
Vložil: Symona, 26.10.2007 12:51
Pilátová, Markéta: Žluté oči vedou domů
...dostala jsem knihu od přítelkyně ... shltla jsem jí během chviličky ... mrzelo mne, že to skončilo ... Markéto víc dál ještě prosím ... mrzí mne ten křest =´))) díky
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3472x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce