Tellegen, Toon: Dvě staré babky

Tellegen, Toon
Dvě staré babky

ukázka beletrie zahraniční

Dvě staré babky seděly v dešti na lavičce pod stromem. Dlouho mlčely, pozorovaly déšť a nízké šedé nebe. Pak jedna babka řekla: „Čekáte na někoho?“...

Toon Tellegen: Dvě staré babky. Z nizozemského orig. Twee oude vrouwtjes přel. a doslov napsala Jiřina Holeňová. Argo, Praha 2007, 125 s., ilustrace Saša Švolíková

9
Dvě staré babky seděly v dešti na lavičce pod stromem. Dlouho mlčely, pozorovaly déšť a nízké šedé nebe. Pak jedna babka řekla: „Čekáte na někoho?“

„Ne, nečekám,“ na to druhá babka. „No, nebo ano, vlastně ano, vlastně čekám na někoho pořád, ale ani nevím na koho.“

„No jo,“ povídá první babka. „Já taky.“

„Vážně?“ zeptala se druhá babka.

„Vážně.“

„Vždycky mi přijde divné o tom mluvit,“ řekla ta druhá. Zadívala se na své boty, pohupující se těsně nad zemí sem a tam. „A navíc stejně vždycky čekám zbytečně.“

„Já taky,“ povídá první babka.

Na dlouho se odmlčely. Tu a tam na sebe po očku pokukovaly.

Kolem nich spěchali lidé se zvednutými límci a schovávali se pod deštníky.

„Víte co,“ povídá najednou první babka, „řekneme si, že čekáme na sebe.“

„Tak jo,“ přitakala ta druhá „to by šlo! Vy teda čekáte na mě a já na vás.“

Byly to dvě osamělé babky. Měly za sebou nanicovatý život a pouhých pár let před sebou. A náhle se objaly a prudce se líbaly se semknutými rty. Hlava se jim kývala ze strany na stranu.

Pak se lekly, pustily se, odtáhly se od sebe. Co po sobě vlastně chtějí? Měly vyschlo v puse, prsty se jim chvěly. Můžou si vůbec důvěřovat? Nejde jim jen o pohodlí? O lačnost? O chtivost? Nejsou obětí nějaké podivné náhody?

Trvalo dost dlouho - mezitím prokřehly a setmělo se -, než se dokázaly rozhodnout, zda spolu chtějí navázat lásku (nedovedly pro to vymyslet jiné slovo), nebo zda to nechají při tom jednom večeru a jednom polibku.

„To je ale těžké rozhodování!“ povídá první babka.

„Je to hrůza!“ řekla ta druhá.

Nikdy je nenapadlo, že by takové rozhodování mohlo být tak těžké.

12
Dvě staré babky byly na sebe tak zvyklé, že si jedna babka někdy odstavila na druhou babku hrnek, zatímco druhá babka si čas od času přisunula židli k první babce a opřela jí o záda noviny.

Strašně se milovaly, řekly si to už mockrát a neměly co dodat.

Když už si přece jen něco řekly, neužívaly přitom slovo „ty“, ale „to“: „To je ale nakřivo“ nebo „To se ale viklá, jen aby se to neskácelo.“

Když se skácely, postavily jedna druhou na nohy a kroutily přitom hlavou.

Ráno se vzájemně oprášily, opřely se o sebe lokty a popíjely mlčky kávu.

A v noci si lehla jedna babka pod druhou, pevně si ji přes sebe přetáhla, přetočila se na bok a usnula.

Když jedna babka nakonec umřela, vynesla ji druhá babka ven, položila ji na obrubník a posadila se na ni, aby si chvilku odpočinula.

„Na někom sedíte,“ řekl děda jdoucí okolo.

„Ale kdepak,“ povídá babka. „Ale kdepak.“

Když si odpočinula, zvedla se a šla domů.

38
Dvě staré babky seděly na pohovce. Byly unavené a všechny klouby měly ztuhlé. Už se skoro ani nedokázaly postavit na nohy.

Bylo to uprostřed zimy.

Jedna babka řekla: „Vlastně jsme žily úplně zbůhdarma.“

„Jo,“ přitakala druhá babka. „Taky si myslím.“

První babka se hluboce zamyslela a povídá: „Že by nás už nic nečekalo?“

„Vůbec nic.“

„A po smrti?“

„Po smrti nic není. A kdo tvrdí něco jiného, je vedle jak ta jedle,“ povídá druhá babka. „To vím docela jistě.“ Hlas jí přeskočil.

Vysmrkala se.

Zanedlouho nato jednou ráno celkem v tichosti umřely.

K jejich údivu po smrti něco bylo: onen svět a bůh, který se hned domáhal veškeré jejich pozornosti. Byla mu zima, churavěl, bylo mu smutno, pořád ztrácel rovnováhu, věčně něco nemohl najít. U ostatních nebožtíků nenacházel ani útěchu, ani oporu a stál jen o ty dvě babky.

„Hej, vy tam!“ volal na ně neustále.

Babky se mu snažily pomoct, jak nejlépe dovedly.

Bylo to však marné úsilí. Bůh churavěl stále víc, byl pořád smutnější, padal stále častěji a pády byly stále tvrdší, scvrkával se v cosi nevzhledného, ať dělaly co dělaly.

Už se ho nezbavily. Noví nebožtíci se ostatně také neukázali.

Jako by najednou všichni dostali darem život věčný, myslívaly si s trpkostí. Nakonec už ho odbývaly, nedbale a chmurně, pořád ho vláčely za sebou, až na něho nadobro zapomněly.

 

Překlad © Jiřina Holeňová
Na iliteratura.cz uveřejňujeme se souhlasem překladatelky a nakladatelství Argo

 

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 15.07.2008 10:32
Tellegen, Toon: Dvě staré babky
Jen drobná poznámka. Holanďané nejsou seveřani,jak se u nás poměrně běžně myslívá; jestliže je Tellegenova melancholie "severská", tak snad jedině vlivem předků z matčiny strany, kteří žili jako holandští obchodníci v Petrohradě.
Vložil: halcon, 12.07.2008 19:08
Tellegen, Toon: Dvě staré babky
43 :D
Vložil: halcon, 12.07.2008 19:07
Tellegen, Toon: Dvě staré babky
fajn kniha, :) potesila.. citit v nej, ze spisovatel je basnikom, má jasný, neprekecaný štýl, poviedky su atmosfericke a vzajomne nesuvisiace. popretkavane severskou melancholiou. 34 roznych pribehov s rovnakym nametom, akoby ste sa posadili a napisali 34 krat o pohári a vzdy inak. nic narocne. s hlbsim... zmyslom. a urcite som ocenila aj ilustracie.. fajn dielko.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 6883x

katalogy

štítky k článku

Inzerce