Stegagno Picchio, Luciana

Stegagno Picchio, Luciana

portrét beletrie zahraniční

Portrét autorky nejobsáhlejších dějin brazilské literatury z evropského pohledu.

Luciana Stegagno Picchiová se narodila 26. dubna 1920 v Alessandrii v italském Piemontu v rodině advokáta Carla Picchii, vzdělance, který se přátelil s mnoha významnými osobnostmi italské kultury, sám překládal z několika jazyků a později se prosadil i jako spisovatel. Její mladší bratr Riccardo Picchio se později stane profesorem slavistiky a literární komparatistiky na Yaleově univerzitě v severoamerickém New Havenu.

Vystudovala na univerzitě v Římě řeckou archeologii a studia absolvovala prací Herkulův boj s Amazonkami na starověké keramice. V tom, že romanistiku na univerzitě nestudovala, lze vidět fakt příznačný pro ženu, jíž se portugalistika nikdy nestala pouze akademickou disciplínou, ale byla vždy spjata se soužitím s konkrétními lidmi, nezištnou pomocí a jasnými společensko-politickými postoji (v době své akademické dráhy měla možnost tyto své kvality postupně osvědčit při styku s diktaturou v Portugalsku i v Brazílii). Portugalsky se naučila na základě přátelství se třemi portugalskými stipendisty („vyškolili mě nejen v portugalštině, ale i v antifašismu“) a deset dalších let pak pracovala na portugalském zastupitelství v Římě. V této době, tj. na počátku padesátých let, také začíná překládat z portugalštiny. (Mezi autory, jimž se věnovala jako překladatelka, patří mj. Aquilino Ribeiro, José Lins do Rego, Carlos Drummond de Andrade, Jorge de Sena, Eça de Queirós, Jorge Amado, Helder Macedo a Fernando Pessoa). V dubnu 1956 podniká první cestu do salazarovského Portugalska, kde se seznamuje s odpůrci režimu včetně významných spisovatelů (Urbano Tavares Rodrigues, David Mourão Ferreira, Alexandre O’Neill). Téhož roku je přijata do kolektivu autorů, kteří pod vedením Silvia D’Amica sestavují divadelní slovník Enciclopedia dello Spettacolo, na němž se podílí hesly z oblasti iberského divadla a posléze též obecně teatrologickými statěmi. Získané podněty později využije v knihách Storia del teatro portoghese (1964), Profilo storico della letteratura drammatica portoghese (1967), Quatro lições sobre o teatro português (1967), Ricerche sul teatro portoghese (1969) a História do teatro português (1969). Tyto práce jsou prvním soustavným přehledem dějin portugalského divadla chápaných nikoli jako dějiny divadelních her, ale jako dějiny divadelních představení. Typické je pro ně hledání intertextuálních i kulturních paralel s evropským divadlem, ač si přitom uchovávají vzácný smysl pro zvláštnosti portugalského kontextu.

Roku 1959 začíná na pozvání Silvia Pellegriniho vyučovat portugalský jazyk a literaturu na Univerzitě v Pise (jejím žákem z této doby je Antonio Tabucchi). Pellegriniho seminář o galicijsko-portugalské lyrice, jehož se v Pise účastní, je jí východiskem ke kritickým vydáním starých portugalských textů. Knižně z nich vyšly João de Barros, Diálogo em louvor da nossa linguagem (1959), Il Pranto de Maria Parda di Gil Vicente (1963) a Martin Moya: Le poesie (1968). V těchto letech se rovněž utváří její pojetí filologické práce, jejíž nejzajímavější výsledky představuje v knihách A Lição do texto. Filologia e Literatura. I - Idade Média (1979) a La Méthode Philologique: Écrits sur la Litterature Portugaise (1982, 2 sv.) Francouzsky vydanou knihu uvádí předmluva Romana Jakobsona, s nímž rovněž spolupracovala (stať „Les oxymores dialectiques de Fernando Pessoa“, 1968). Přestože se její odborný zájem po větší část šedesátých let dosud upíná k Portugalsku, již od konce let padesátých se dostává do těsnějších styků s Brazílií, a to opět prostřednictvím brazilských intelektuálů žijících v Římě (Sérgio Buarque de Holanda a zejména Murilo Mendes, po jehož smrti roku 1975 se stane hlavní editorkou a propagátorkou jeho díla nejen v Itálii, ale především v Brazílii).

Roku 1959 se účastní III. mezinárodního kolokvia portugalských a brazilských studií v Bahii, které je počátkem jejího teoretického i praktického poznávání Brazílie a její kultury (pro hloubku svého vhledu do této problematiky byla roku 2002 jako jedna z dvaceti členů korespondentů přijata do Brazilské literární akademie). Navazuje styky s moderními brazilskými spisovateli, přičemž její zájem vzbuzuje především konkretistická poezie a Guimarães Rosa.

Roku 1969 začíná působit jako řádná profesorka portugalské a brazilské literatury na univerzitě La Sapienza v Římě. Aktivně se podílí na založení, koncipování a redakci akademické revue Quaderni portoghesi (1977–1989), která ve své době patří k vůbec nejvýznamnějším portugalistickým periodikům. Přednáší jako hostující profesorka na řadě zahraničních univerzit, opakovaně především v kalifornské Santa Barbaře. Od roku 1972, kdy vychází první vydání jejích dějin brazilské literatury (La letteratura brasiliana; rumun. vyd. jako Literatura braziliană), je v Evropě i v Americe čím dál uznávanější jako brazilianistka, která vychází z přiznaně evropských hledisek a dospívá k originální interpretaci celé brazilské kultury: roku 1981 vydává v řadě Que sais-je? prestižního nakladatelství Presses Universitaires de France stručné dějiny brazilské literatury (La littérature brésilienne, 1981 a 1996; braz. vyd. jako Literatura brasileira. Das origens a 1945, 1988; it. vyd. jako Profilo della letteratura brasiliana, 1992). Podstatně přepracované a rozšířené italské vydání (Storia della letteratura brasiliana, 1997) posléze dvakrát vyšlo i v Brazílii (História da literatura brasileira, 1997 a 2004). Luciana Stegagno Picchiová vydala kolem 500 odborných prací, z nichž knižně vyšly především soubory věnované skutečným i imaginárním cestám a jejich protagonistům Mar aberto. Viagens dos portugueses (1999), Josému Saramagovi (José Saramago. Instantanee per un ritratto, 2000) a Fernandu Pessoovi (Nel segno di Orfeo. Fernando Pessoa e l'avanguardia portoghese, 2004). Je také editorkou řady významných sborníků a monografií, z nichž za pozornost stojí především první svazek velkoryse koncipované La civiltà letteraria dei paesi di lingua portoghese. Vol. 1: Il Portogallo dalle origini al Seicento (2001). Sama je autorkou jedné básnické sbírky (La terra dei Lotofagi. Poesie con note, 1993).

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2376x

Inzerce