Lieske, Tomas: Moje výsostná láska

Lieske, Tomas
Moje výsostná láska

ukázka beletrie zahraniční

Dnes je poslední srpnový den. Nad krajem se drží pach jako od rozvalené obrovité hudrmanice a u dvora se tohle léto všeobecně mluví o pocitu, jako bychom cpali tvář do zpěněného ochlupeného podpaždí, až to bere dech. Jen velmi pozdní noční hodiny jsou blahodárné. S rozbřeskem se zase vrátí horko a život znehybní...

Tomas Lieske: Moje výsostná láska. Z nizozemského orig. Mijn soevereine liefde přel. Olga Krijtová. NLN, Praha 2007, 95 s.

Dnes je poslední srpnový den. Nad krajem se drží pach jako od rozvalené obrovité hudrmanice a u dvora se tohle léto všeobecně mluví o pocitu, jako bychom cpali tvář do zpěněného ochlupeného podpaždí, až to bere dech. Jen velmi pozdní noční hodiny jsou blahodárné. S rozbřeskem se zase vrátí horko a život znehybní.

Bylo mu jednasedmdesát. Dalších narozenin se nedožije. Až konečně přijde zima, bude po smrti. A přesto mnou otřáslo, když jsem ho před hodinou zastihl při jasném vědomí a když mě klidně vyzval, abych si zaznamenal některé přípravy jeho pohřbu. Nemá cenu ho uklidňovat nebo mu dodávat odvahy. Chce umřít. Jeho utrpení je takřka nesnesitelné, ale ví, že musí vyčkat své chvíle. Už po týdny leží natažený na zádech, skoro bez pohybu. Jen když se ho člověk dotkne, zasténá bolestí. Tichým hlasem, ale se sebejistou formulací, jako by to byly dopisy o zamýšlené autonomii jižního Nizozemí nebo doporučení Lisabonu, aby se posílila přístavní města, mi začal diktovat detaily pohřebních obřadů. Kde se kdo ubytuje, jaká jídla se budou podávat, co má projednat Idiáquez s Carlo Emanuelem, jak blízko má spočinout vedle své milované Anny, jak dlouhý má být pro prince povinný smutek v černém oděvu. Jen když se mě naléhavě zeptal, zda se mnou může počítat, zaslechl jsem, že mu hlasem prokmitla emoce. Dokonce se ke mně maličko pootočil, což mi pořádně rozhoupalo žaludek, protože se tím pohybem zvedl oblak příšerného puchu.

Požádal mě, abych mu obstaral kříž, který držel v rukou jeho umírající otec v Yuste a který o dvacet let před tím posílil v umírání i jeho matku. Zeptal se mě, zda už přijela z Toleda García de Loaysa. Podrobně mi popsal, jak má vypadat rakev: kříž, držadla, druh dřeva.

„Tatáž rakev, v níž byl pohřben váš otec?“

Vskutku, tatáž rakev. Ale nejprve ocelová, aby neunikly žádné nelibé pachy. A měl bych dohlédnout na vyšívání nových mešních rouch. Černý samet protkaný stříbrem.

Dna, kterou Felipe trpěl po celou svou dospělost, došla do posledního stadia. Je také možné, že jeho nemocí oslabené tělo sužovaly mimo dnu i jiné neduhy. Jejich příznaky jsem nedokázal rozlišit, nejsem lékař, nýbrž matematik. Lékař nelékař: když se mu na šíji objevily ty vředy a skoro úplně zmizela chuť k jídlu, pochopil jsem, že nadešla poslední fáze. Nevěděl jsem, že bude trvat tak dlouho a že jeho život bude tak strastiplný.

V červnu se rozhodl, že se z Madridu přestěhuje sem. Lékařů se zmocnila panika, vyložili mu, jak je to nerozumné. Přitisknutím nože na vředy na jeho stehně a šíji mu dokázali, že bolest bude nesnesitelná, jenomže on nebyl pro nic za nic El Patrón. Odmrštil veškeré námitky a určil, že se šestadvacátého června začne se stěhováním. Co mi zbývalo než uposlechnout a vyhotovit společně s Jeanem Lhermitem cestovní stolici (já ji navrhl, on pořídil pracovní nákresy a dohlížel na vlámské truhláře). Jeanovi jsem navrhl, aby udělal ještě jednu stejnou stolici, ale vynechal vypouklá kolečka a v polovině nohou upevnil úchytky na nosné tyče. Nasunutím ohoblovaných tyčí se stolice dala rychle změnit v nosítka. Každý, kdo se měl účastnit stěhování, obdržel bedlivé instrukce. Vyhledali jsme nosiče stejné výšky a stavby těla, kteří se za pomoci odpočítávání a tajných znamení pohybovali až přízračně stejným tempem. Jako by měli údy propojené neviditelnými pákami. Když byla stolice hotová, cvičilo se s ní na speciálních pěšinách podél kolonád – srovnatelných s těmi, jimž Řekové říkají xysta –, jak zabránit otřesům, jak udržet nosítka při začátku cesty a při nenadálém zastavení. Ale když jsem vešel do místnosti, kde ležel Felipe, a slyšel jsem, jak přidušeně sténá, jen na něho doktor ukáže, na mou věru jsem nechápal, jak by se mohlo podařit dopravit ho z Madridu do San Lorenzo del Escorial.

Nakonec nám těch čtyřicet kilometrů zabralo dobré čtyři dny a noci. Ve dne jsme přes nosítka přehazovali ochranné plenty proti pražícímu slunci. Kdykoli jsme zvolnili tempo nebo se dokonce zastavili, slyšeli jsme, jak Jeho Veličenstvo uvnitř nevrle bručí. Někdy se mu podařilo prostrčit ruku mezi plentami, a tu jsme viděli, jak dělá netrpělivá gesta. Nepřetržitě nás tak nabádal, abychom cestovali dál a neohlíželi se na jeho potlačované sténání a prosby. Ale jak jsme mohli zůstat hluší k projevům podrážděnosti, zloby nebo nevole? Jak jsme mohli byť jen na chvíli zapomenout, že ten, od něhož pocházejí, má nad námi neomezenou moc a že v jeho vladařské ruce spočívá veškeré naše blaho i bída?

Nadto byl Felipe již dlouho předmětem mého hlubokého uctívání a lásky.

Noci jsme trávili v hostincích. Ukázalo se, že je nemožné přesunout Jeho Veličenstvo z nosítek na lůžko. Ale nosiči si mohli alespoň odpočinout. Vzhledem k tomu, že jsme předem včas uvědomili hostinské a nakázali jim, aby pověřili obsluhou ty nejkrásnější a nejmladší dvorní dámy, některé dokonce převlečené za španělské vesnické krásky, doufali jsme, že tím Felipa trochu rozptýlíme a vnukneme mu dojem, že aspoň pro tuhle noc je v dobrých rukou, třebaže nazítří zas bude muset podstoupit další cestu v mučící stolici.

Když jsme se pátého dne hlemýždím tempem přiblížili k Escorialu a Felipa vleže vnesli do jeho milovaného sídla, přišli k nám dvořané a někteří otcové Jeronýmova řádu. Dvořané popošli k nosítkům, aby panovníkovi pomohli s vystupováním. Což pro něho bylo zhola nemožné. Odvolali je tudíž zpátky. Jenomže když se znenadání změní nastudovaný a až do omrzení procvičovaný ceremoniál, vzbudí to nejistotu. Aby si zachoval jakous takous důstojnost, zeptal se jeden z dvořanů, jak se Jeho Veličenstvo má a jak se cítí. Každému z nás, kdo jsme s ním podstoupili tu cestu, bylo jasné, že vladař dosáhl nejzazších mezí lidského utrpení. K překvapení, ba úžasu každého Felipe maličko sklonil hlavu (kdyby měl klobouk, bezpochyby by ho smekl, jak činíval před všemi mladými ženami), zkřivil tvář do srdceryvné grimasy, jež byla nepochybně míněna jako úsměv, ale z níž stažené rty udělaly spíš posměšek, nenávistnou nápodobu úsměvu, a pronesl jasně a srozumitelně: „Velmi dobře, děkuji.“ V té chvíli Jeanova a moje stolice dosloužila. Felipe leží naznak na loži, a to lože už neopustil skoro půldruhého měsíce.

Nikdo se ho neodvažuje dotknout mimo jediného lékaře při nanejvýš důležitých medicínských úkonech. Nikdo se mu neodvažuje pomoci při nejzákladnějších hygienických potřebách. Nikdo si netroufá vyměnit královské ložní povlečení. Dovedete si představit ty důsledky?

Co jsem mohl dělat? Jak rád bych mu ulehčil v utrpení, jenže kolik se mi k tomu nedostávalo znalostí a moci. Navrhl jsem několik posuvných součástek, jež by mu usnadnily polohu. To bylo vše.

Jean byl první, kdo se zmínil o otvoru v matraci, a já vymyslel systém, jak dnem i nocí vyprazdňovat nádoby pod jeho lůžkem, aniž by ho to rušilo, když konečně usne. Ze začátku se toho hodně rozbryndalo a hned prvního dne se znečistila prostěradla. I když se zdá, že Jeho Veličenstvo leží bez pohnutí, po každé noci jako by se maličko pootočil nebo posunul. To pak leží vedle otvoru v matraci, a co se jednou dostane na lůžkoviny, to se už nedá odstranit. Převlečení je nemožné. Už je to tak. Král největší křesťanské říše na světě umírá ve své vlastní špíně.

Co zmůžou posuvné součásti, když matrace drhne zaschlou špínou, když oděv, při prvním oblečení jemný, za dlouhé týdny ztvrdl nalepenými výkaly, kůže se zčásti podebírá a hnisá a zčásti se přichytává na páchnoucí zbytky? Když se v místnosti mísí čpavkové výpary s kyselým pachem hnisu, takže to tam nikdo dlouho nevydrží. Když rozstřikované voňavky jen znesnadňují dýchání. Každý, kdo tu obsluhuje, se doslova zalyká puchem.

Nuže, vše, co jsem udělal, se dá shrnout takto:

Všechny části lůžka jsem opatřil panty a všude jsem připevnil kovové opěrky, aby se hlava postele, čtecí pultík, opora nohou a područky daly posouvat do nejméně bolestivé a co nejpohodlnější polohy. Zhotovil jsem posuvné zastřešení, kterým se dá částečně nebo zcela zakrýt lože. Takže je na něho méně vidět. Také by se mohl povytáhnout za hrazdičky nad tělem. Jenomže všechny ty tahače a zvedací zařízení s vratidlem a tak podobě stojí bohužel nečinně kolem lůžka, neboť nechat se nadzvednout, byť za pomoci výkonného, ale otřásajícího se stroje, je pro Jeho Veličenstvo zjevně neúnosné. On, který si tolik potrpěl na čistotu a hygienu, dává při umírání radši přednost vlastním výkalům před použitím závěsových pomůcek a strojů, které jsem pro něho vymyslel a které teď nesmyslně zaplňují místnost.

Takže se musím smířit s tím, že už není možné, abych pro něho něco vymyslel. Můj technický důvtip a odborné znalosti jako by ztratily veškerý význam. Dokonce se obávám, že by ho za nocí mohly děsit temné bizarní tvary mých dřevěných konstrukcí vedle lůžka. Mohly by se mu vnucovat nevysvětlitelným a nečekaným skřípěním jako pomstychtiví andělé ze znepokojující pověry, jako bědní démoni mající duše a měděně lesklé oči všech jeho zlovolných úhlavních nepřátel. Přístroje ho tak mohou ohrožovat jako mučící nástroje, které zvětšují strach právě tím, že není zcela jasné jejich působení. Jeho duch se tam za nocí může zaobírat záhadami souvisejícími s tušenými, ale ne přesně postižitelnými trýzněmi, způsobenými přízraky, které ho obklopují a jsou strašnější než tělesné utrpení.

Možná na obranu před duchy a strašidly dalo Jeho Veličenstvo rozvěsit po stěnách místnosti schránky s ostatky a relikviáře: kosti známých svatých mučedníků, kadeře, bradavky, oděvy, prsteny, vousy, nehty, většinou zasazené do stříbra, některé do zlata. Dovedete si představit tu zdrcující přeplněnost komnaty.

Krutost, s jakou nakládal osud s mým vladařem, se dá jen těžko sloučit s jeho trpělivostí a vírou v Boha. Ten muž je jako Job a je velkolepý ve své neochvějnosti. Rozhodně od chvíle, kdy mu došla zpráva, že při porodu holčičky zemřela ve třiceti letech jeho nejoblíbenější, krásná a inteligentní dcera Catalina, je každý můj den naplněn obdivem k Felipovi. Ba dokonce láskou.

Ale jak já toho muže strašně nenáviděl.

Překlad © Olga Krijtová
Na iliteratura.cz publikujeme se souhlasem překladatelky a nakladatelství NLN

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 8491x

katalogy

Inzerce
Inzerce