Moravia, Alberto: Pozornost

Moravia, Alberto
Pozornost

studie beletrie zahraniční

Na začátku 60. let začíná být Itálie unavena z dlouhé dominantní přítomnosti neorealistického uměleckého modelu a rozhlíží se po nějakém zpestření

Alberto Moravia: Pozornost (L’attenzione), přeložila Alena Hartmanová, doslov Zdeněk Frýbort, Odeon, Praha 1968, 296 stran.

Na začátku 60. let začíná být Itálie unavena z dlouhé dominantní přítomnosti neorealistického uměleckého modelu a rozhlíží se po nějakém zpestření a obohacení svého kulturního života. Vstřebává umělecké a teoretické směry, které jsou již nějakou dobu rozvíjeny v Evropě (zejména francouzský strukturalismus, ale i fenomenologie, existencialismus a modernizované formy marxistické kritiky) a snaží se na ně reagovat větším vyhraněním autorských stylů, vynalézáním neoavantgardních poetik a obecně reflexí struktury a geneze uměleckého díla.

Moravia, který vždy držel krok s nejnovějšími módami, odpověděl na tyto tendence románem Pozornost (1965). Jeho hlavním hrdinou, jak autor píše na posledních stranách, je sám román. Hrdinou konajícím je novinář Francesco Merighi, který se nachází v podivné životní situaci, již sám definuje jako nepozornost. Žije v bytě s manželkou Corou, kterou si vzal před deseti lety, a její dcerou Gabriellou (řečenou Baba), již deset let však s nimi nekomunikuje, v bytě se zdržuje pouze ve svém pokoji, a to ještě minimálně, neboť tráví většinu času cestováním. Dlouhé cesty podniká vlastně proto, aby unikl ze svého římského bytu, v němž je dobrovolným cizincem. Dokonce kvůli této práci přijal angažmá v pravicových novinách, ačkoli jeho přesvědčení je obecně známé jako levicové. Cesty ho ale nijak nerozptylují, neboť mezi jím a realitou stojí stále táž bariéra nepozornosti. V jeho úspěšných reportážích není z konkrétního prožitku nic – píše je až v Římě, čerpaje ze sekundárních zdrojů: „Nevyskytovala se v nich žádná skutečnost, o kterou by moje mysl mohla klopýtnout nebo do které by se mohla zamotat – byly to hotové mašinky na čtení, hladké a snadné, průhledné a plynulé“ (s. 24).

Jednoho dne se Francesco rozhodne realizovat svůj dávný sen a napsat román. Jako látku hodlá použít deník, který si od nynějška začíná psát. Od dlouholeté „nepozornosti“ chce přejít k „pozornosti“, navázat těsnější vztah s realitou a zprostit se studu nad tím, kam svůj život nechal dojít. Zdá se mu, že jako král Oidipús, který svou nechápavostí zapříčinil mor a zkázu města, on zapříčinil zkázu vlastní rodiny.

Z deníku, románu a všech úvah, kterými je hrdina opřádá, vychází pro čtenáře na povrch konkrétní situace: Francesco, synek ze zazobané římské rodiny, byl zhnusen životním stylem své společenské třídy a snažil se nalézt autentický vztah k životu, který má podle něj prostý lid. Byl fascinován životem chudých lidí, chodil na místa, kde žijí, dával se s nimi do řeči, našel si a vzal za ženu dívku z lidu, chudou švadlenu Coru, přivydělávající se příležitostně prostitucí. Jakmile však Coře koupil salón a jakmile začali žít v novém bytě, zařízeném zcela podle vkusu tehdejší buržoazie, Cora jako panička ztratila v jeho očích všechno kouzlo a začal onen podivný život vedle sebe. Již tenkrát, jak se vytrácela iluze o autenticitě, chtěl Francesco napsat román. Nyní, po deseti letech, jej píše, aby opět autenticitu našel: „myšlenka na román se pro mne stala svého druhu svědomím, vybaveným právě typickým rysem svědomí, totiž schopností vytvořit autentický vztah mezi mnou a předměty“ (s. 114).

Paradoxně ve stejný den, kdy Francesco začíná psát deník svého prázdného života, začne docházet k neobvyklým událostem, které vytvářejí opravdový „děj“. Francesco dostává anonymní dopis, který mu oznamuje, že jeho manželka provozuje nevěstinec. Jde za Babou, aby se jí na to zeptal, ta mu to potvrdí a dokonce mu vypravuje, že ji matka do nevěstince zavedla, když jí bylo čtrnáct, aby byla po vůli zákazníkům.

V tuto chvíli ve Francescovi procitá pozornost, která má za následek především dva nové životní zájmy a zároveň dvě románová témata: pátrání po Cořiných kuplířských aktivitách a poloincestní láska k Babě, nevlastní dceři. Život a román se stále více proplétají a sám Fracesco ztrácí ponětí o tom, zda svými činy se snaží proniknout k podstatě svého života, nebo naplnit svůj deník a román. Sbližuje se s Babou, nutí ji, aby mu popsala své zážitky s prvním zákazníkem, navštěvuje s ní pokoj, kde se nabízela, tajně se dostává do vily, kde pro Coru pracují lehká děvčata, jedno dokonce sleduje a vyslýchá; stručně řečeno, jedná se o zápletku téměř detektivní. Však také na konci knihy je Cora, nezávisle na pátrání svého manžela, odvedena kvůli podezření z kuplířství k výslechu na policii. Druhá, sentimentální linie, se týká nejasného vztahu s Babou: ona je pro něj objektem erotických představ, on je pro ni zázračně navrácená postava otce, i když sexuální přitažlivost zřejmě působí i z její strany.

Moravia záměrně zamlžuje hranice mezi skutečností, snem a fikcí. Některé scény, které Francesco popisuje, zejména erotického rázu, později sám popírá, a tvrdí, že je napsal jen proto, že se dobře vyjímají v románu, ale že se ve skutečnosti nestaly. Řada jeho kroků je motivována literárními pohnutkami: když udělám to a to, jaký význam to bude mít pro román? Stejně vyznívá i závěr – Francesco nabízí dvě varianty rozuzlení vztahu s Babou a odmítá říct, která je ta pravá.

Čirého vyprávění je v této knize pramálo. Jsou to vlastně jen krátké epizody, někdy i takové, které jsou vzápětí popřeny nebo uvedeny v pochybnost. Silnější složka je ta reflexívní, teoretická, splétající stále nové a nové úvahy nad povahou odcizení mezi Francescem, věcmi a osobami a nad vztahem skutečnosti, deníku a románu. Metaliterární rozměr je právě to, čím se chtěl Moravia vyrovnat s tehdejšími trendy, tematicky ovšem vyprávěcí látka zcela zapadá do jeho tvorby, poetiky i autobiografie. Francesco, levicový intelektuál buržoazního původu, který hledá autenticitu u prostého lidu, který hodně cestuje a je ochotný psát pro levicové i konzervativní periodika, který je na každém kroku pronásledován erotickými představami, to je alter ego samotného Moravii. A dokonce snad i ona citovaná „mašinka na čtení“ je autoironickým pojmenováním vlastního slohu.

Z autobiografického pohledu zajímavá, i když poněkud násilná a nepravděpodobná je postava Cory, která se Moraviovi podobá svou posedlostí sexem. Sex je pro ni princip všeho: když o ni manžel ztratí zájem, začne mu dohazovat prostitutky, nutí i svoje zaměstnankyně, aby s ním chodily, a nechává si pak vypravovat podrobnosti soulože a sama se dokonce účastní některých styků mezi děvčaty a zákazníky jako voyer. Kuplířství se věnuje ne pro zisk, ale pro potěšení.

Pozornost je zajímavou ukázkou literárních mód 60. let minulého století a zájemce o metaliterární tematiku zde nalezne bohatý zdroj nápaditých úvah o vztahu života a literatury a mnoho zajímavých situací, v nichž se život a literatura do sebe navzájem přelévají, aniž je jasné co je čím motivováno a co je skutečnější.

Nevíme, zda Francesco nakonec nalezl autentický vztah k životu či nikoli. Především se mu ale nepodařilo napsat román, který by čtenáři poskytl autentický čtenářský zážitek. Odmyslíme-li si všechno to teoretizování, z Pozornosti zbude jen pár zajímavých epizod a dialogů, zasazených do veskrze nepravděpodobného erotizujícího rámce.

Svým způsobem lze Pozornost srovnat s Pirandellovou hrou Šest postav hledá autora, kde je rozvrácená rodina a hrozící incest příčinou velkého dramatu, a krom toho je hra komplikovanou úvahou nad svou vlastní uměleckou formou. Kromě velmi podobných úvah má Pozornost v sobě sice také dramatický potenciál (zejména setkání Francesca s mladistvou Corou v nevěstinci, jedna ze zpochybněných verzí románu), ten se však nakonec vždy rozplyne ve více či méně efektním, ale v zásadě povrchním erotickém zajiskření.

 

 

 © Jiří Špička

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5016x

Inzerce
Inzerce