Moravia, Alberto: Agostino

Moravia, Alberto
Agostino

studie beletrie zahraniční

Moraviův krátký román Agostino, který autor vydal poprvé ve válečném roce 1944 a vzápětí hned v roce 1945, je výpovědí o obtížích dospívání

Alberto Moravia: Agostino, přeložila a doslov napsala Eva Ruxová, Československý spisovatel, Praha 1964.

Moraviův krátký román Agostino, který autor vydal poprvé ve válečném roce 1944 a vzápětí hned v roce 1945, je výpovědí o obtížích dospívání. Jeho hrdina, třináctiletý Agostino, tráví s matkou léto u moře. Matka je krásná a syn je pyšný, když ji může doprovázet při vyjížďkách na moře. Z tohoto počátečního uspokojivého pocitu hrdosti na její krásu se nakonec vyvine rozháraný pocit studu za její přitažlivost a vyzývavost. Příčinou je matčino sblížení s jistým mladíkem, snad plážovým playboyem, který je Agostinem chápán jako konkurent při předtím tak oblíbených výletech v loďce a jako narušitel intimního vztahu syna a matky.

Důvěrné chování obou dospělých Agostinovi vyjížďky zprotiví natolik, že hledá různé výmluvy proto, aby se jim vyhnul. Hledá útočiště tam, kde by to dříve vůbec nepředpokládal a kam jej svede pouhá náhoda, u party místních chlapců z chudých rodin, scházejících se na pláži Vespucci. Ti u Moravii představují vitalitu a přirozenost, kterou lze najít právě u nejnižší sociální vrstvy, a která je v ostrém kontrastu s prostředím střední vrstvy, plným přetvářky, které je Agostinovi důvěrně známé. A ačkoliv u nich on, naivní synáček z bohaté rodiny, nachází pouze posměšky a pohrdání snad zakrývající závist, je mu jejich přítomnost milejší než hodiny strávené s matkou a jejím plážovým milencem.

Z této banální situace Moravia vytěžil příběh o citové krizi vztahu syna a matky, ale především o dospívání chlapce v muže, který je touto krizí logicky doprovázen. Jeho umístění do mořského letoviska není vůbec podstatné, příběh dozrávání by se stejně tak mohl odehrát v centru velkoměsta či na venkově v horách.

Novela je vystavěna na dvou vývojových liniích. První a základní je vývoj vztahu syn-matka, druhá linie pak sleduje vývoj vztahu Agostino-chlapci z periferie. U obou jsme svědky proměny tohoto vztahu, která však není ani v jednom případě oboustranná, ale vždy postihuje pouze Agostina. Jeho vztah k matce se tak mění z přirozeného dětinského zbožňování v posedlé pozorování matčina těla, pohybů, chování a zkoumání její ženskosti, ve směru od matky k synovi však k žádnému posunu ve vnímání vztahu nedochází. Stejně tak je tomu i v druhém případě. Agostino nejprve k chlapcům cítí odpor a opovržení, chvílemi i strach. Nakonec však, když si jej kolemjdoucí tatínek se synem splete s jedním z chlapců z periferie, kteří jako veslaři vyvážejí bohaté tatínky s dětmi v loďkách na moře, a požádá ho o vyjížďku, za niž mu také zaplatí, cítí Agostino uspokojení z toho, že je považován za jednoho z chudých chlapců z pláže Vespucci. Pravdivost chudých vrstev, a nikoliv přetvářka těch bohatých, přímočará vitalita a živočišnost, a nikoli falešná ostýchavost, tak nakonec u Agostina vítězí ve složitém procesu jeho dozrávání v muže. Postoj chlapců je k němu ale od začátku do konce neměnný, se stálými projevy agresivity, pohrdání a lhostejnosti.

Tento aspekt příběhu můžeme také vnímat jako vstup hrdiny do světa rozděleného do sociálních vrstev, které začíná vnímat ve chvíli, kdy je donucen konfrontovat život svůj a ten na periferii. Hrdinova vzrůstající náklonnost k chudým, ale přirozeným chlapcům, a jeho stále větší vzdalování se vrstevníkům z vlastní střední vrstvy je zcela v souladu s obecným charakterem Moraviova díla, v němž je neustále přítomna kritika pokrytectví střední vrstvy.

Zvolená forma vyprávění ve třetí osobě dovolila Moraviovi zdánlivě nezúčastněně a objektivně popsat dění v Agostinově nitru a zachytit i ty nejjemnější nuance trýzně jeho dospívání. Podstatným zlomem v citovém vývoji chlapce je zhroucení předchozích iluzí, přicházející ve chvíli, kdy mu matka uštědří políček za neslušnou odpověď, jíž odmítá absolvovat další z vyjížděk na moře s ní a s jejím milencem. Toto trauma z rodičovské facky připomíná jiné klasické dílo moderní italské literatury, Vědomí a svědomí Zena Cosiniho od Itala Sveva, kde se hrdina formou psychoanalýzy vyrovnává mimo jiné právě s políčkem, který mu těsně před svojí smrtí uštědřil otec. Je obtížné posoudit, zda tu Moravia navazuje na Sveva záměrně či naprosto bezděky. Je to ale jistě zajímavý aspekt tohoto krátkého románu, který od svého vydání trvale sklízí úspěch u čtenářů a někdy bývá označován za nejlepší Moraviovo dílo vůbec.

© Věra Suková

 

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4525x

Inzerce
Inzerce