Moravia, Alberto: Konformista

Moravia, Alberto
Konformista

studie beletrie zahraniční

V románu Konformista z roku 1951 se Moravia vrací do období fašismu a pokouší se analyzovat podivnou duši jednoho z jeho přisluhovačů

Alberto Moravia: Konformista (Il conformista), přeložila Alena Hartmanová, doslov Jaroslav Pokorný, Melantrich, Praha 1984, 282 stran.

V románu Konformista z roku 1951 se Moravia vrací do období fašismu a pokouší se analyzovat podivnou duši jednoho z jeho přisluhovačů. Moraviova záliba v psychologickém rozboru motivace postav (v tomto případě lze říci přímo psychoanalytickém) má v tomto románu rozsáhlý prostor.

Jeho hrdinou je Marcello Clerici, muž s psychologicky velmi zvláštním profilem, ovládaný během svého dospělého života obsesemi pramenícími z dětství. Jako chlapec vyrůstá v materiálně dobře zajištěné rodině, v níž mu však stále se hádající rodiče, nerudný, lhostejný otec a nedospělá, dosud nevybouřená matka, nedokážou dát nezbytné citové zázemí. Snad aby vyplnil tuto prázdnotu, narůstá v něm krutost, která jej nutí ubližovat zvířatům a vede jej k touze po smrtících zbraních. Podvědomě cítí, že jeho krutost není správná, dokonce se svými činy svěřuje rodičům, aby dostal spravedlivý trest, ti ho však odbývají, zaujati vlastními problémy. Jeho osud je rozhodnut při setkání s pedofilem, který mu za návštěvu ve svém bytě slíbí opravdový revolver. Marcello se nechá zlákat, ale při mužově pokusu zmocnit se ho jej jeho revolverem zastřelí.

Tato epizoda poznamená celý jeho další život. Aby unikl trestu a aby v sobě potlačil sadistické sklony, snaží se být ve všem nenápadný, dokonale se podobat vzhledem a myšlením těm, které považuje za průměrné. Tato snaha se dále prohlubuje, když ho přestává vyučovat domácí učitel a on jde na vyšší stupeň do regulérní školy, kde je ostřílenějším spolužákům pro smích. Stejná motivace ho dovede i k tomu vzít si průměrnou ženu z průměrné rodiny a přijmout zaměstnání šedého, nenápadného agenta na fašistickém ministerstvu vnitra.

Ústředním momentem, který román vypráví, je první vážný úkol, který Marcello na ministerstvu dostává: jet do Paříže, sejít se se svým bývalým profesorem z univerzity, nyní protifašistickým bojovníkem v exilu, a identifikovat ho pro agenty, jež ho mají zneškodnit. Pro Marcella je to po letech další nutnost poslat někoho na smrt, ale povinnosti se nevzepře. Odjíždí s manželkou Giuilií do Paříže na svatební cestu a při té příležitosti se setkává s profesorem Quadrim. Setkání se komplikuje láskou, kterou zahoří k mladé Quadriho manželce Lině, a Lininou lesbickou touhou po Giulii. Quadri ví, že je Marcello agent a snaží se ho přesvědčit k přechodu na protifašistickou frontu. Marcello však dokončuje úkol a Quadri i Lina jsou po setkání zabiti. Paradoxem, který se Marcello dozvídá po návratu, je to, že ministerstvo akci těsně před uskutečněním odvolalo, aby neriskovalo diplomatický konflikt s Francií, ale odvolání k agentům nedorazilo včas. Quadri s manželkou byli tudíž zavražděni zbytečně.

Třetím a posledním klíčovým okamžikem Marcellova života je konec války a pád fašistického režimu. Se strachem pozoruje spontánní demonstrace v Římě a útoky mas na fašistické symboly. Zároveň potkává pedofila, o kterém si myslel, že ho zastřelil, a je tak nucen odhalit absurditu své dosavadní existence, založené na neověřené zprávě v novinách. Druhý den, když prchá z Říma s manželkou a dcerou na venkov, umírá při náletu.

Tento román patří k psychologicky nejpropracovanějším Moraviovým dílům. Je vidět, jak si Moravia hýčká podivnou postavu, kterou stvořil, a do nejmenších detailů vytváří drobné situace, ve kterých panuje působivé napětí mezi Marcellovými pohnutkami a touhami a „normální společností“, kde každá věta, předmět, pohled jsou rafinovaným stavebním prvkem. Zejména první část knihy, popisující Marcellovo dětství, je plná opravdu vynikajících momentů. V dalším průběhu románu se již toto umění velmi rozřeďuje. Ne že by Moraviovi chyběla invence, právě naopak, román ani pak nemá nouzi o originální situace, v nichž Moravia rozvíjí teze načerpané z psychoanalýzy: například setkání se starou, zošklivělou, ale stále žádostivou matkou, nebo s otcem, zavřeným v blázinci, který se Marcellovi, jak s hrůzou zjišťuje, v lecčems podobá. Zejména při líčení cesty do Francie však epizodám chybí logika a věrohodnost. Na vině, jak to u Moravii často bývá, je snaha konstruovat eroticky atraktivní situace.

Dosti nepravděpodobná a laciná je většina erotických scén mezi Marcellem, Giulií a Linou, zejména Linina podivná láska-nenávist k němu, a rovněž některé momenty mezi novomanžely. Například Giulia, živá, spokojená, prostá dívka, která se během zasnoubení na chladného Marcella toužebně vrhá, sotva ho uvidí, se mu při svatební cestě svěřuje, že byla od svých patnácti po šest let sexuálně zneužívána odpudivým šedesátiletým přítelem zesnulého otce, který jinak hrozil rodině finančním vydíráním. Pochybuji, že je Giuliina spontánní a radostná milostná touha s takovou zkušeností slučitelná.

Často Moravia používá různé symetrie ve vracejících se motivech: pedofil Lino se v Paříži zjevuje v podobě anglického gentlemana-homosexuála, který Marcella sveze luxusní limuzínou, jako předtím Lino, a činí mu návrhy. I Lina, jméno profesorovy manželky jistě ne náhodně evokuje jméno Marcellovy oběti.

Dalším efektním, ale v tomto románu nadužívaným postupem, je osudové předjímání událostí. Například když malý Marcello po masakru ještěrek zalže, že zabil kočku, aby tak zaujal svou do sebe zahleděnou matku, je to cesta k tomu, aby pak kočku opravdu zabil. Kuchařce zase tvrdí, že kočku zabil otec, a ta prohlásí: „kočkou to začíná, člověkem to končí“ (s. 25). Následně skutečně Marcello člověka zabíjí. Stejně tak se třeba žebrák, kterého Marcello odbude na ulici ve svůj svatební den, se následně objevuje v kostele jako ukřižovaný Kristus. Setkání s Linou je předpovězeno setkáním s prostitutkou, která je jakousi zdegenerovanou verzí Liny.

Lacině vyznívá sveřepá Moraviova snaha o psychologický determinismus: založit celou Marcellovu existenci na dávném zločinu je řešení hodné zcela jiné umělecké úrovně. Vůbec co v dětském období působí jako skvělý úkaz patologické osobnosti, vyznívá v pozdějším konformistickém období přehnaně a nudně. Rehabilitovat však můžeme Moraviu, pokud přijmeme jeho psychologická zdůvodní nikoli jako objektivní, ale jen jako taková, která vytváří samotná postava. Marcellův konformismus lze totiž vidět jako podobenství o určitém typu člověka, který žádnou opravdovou determinaci nemá, jehož konformismus je jeho ryzí a primární vlastností, a který si pro něj, pokud vůbec takovou potřebu má, hledá jakákoli zdůvodnění. Není náhodou, že Moravia umístil děj do období fašismu. Konformisté jako Marcello jsou totiž základními stavebními prvky totalitních společností, která dávají životní smysl neforemným lidem, potřebujícím nalézt důvod pro svoji prázdnou existenci.

Pozoruhodný a závažný motiv, který považuji za mnohem cennější než všechny deterministické hříčky a konformistické konstrukce, motiv, který má sílu udržet Marcella ve stálém napětí, je absence trestu a vykoupení za spáchaný zločin. Tato nit se odvíjí již od agrese proti zvířatům. Zabití kočky, za které Marcello žádá trest, matku ani otce nezajímá. Smrt pedofila není vyšetřena a nedostavuje se tedy ani společenská sankce. Před svatbou v kostele se jde Marcello vyzpovídat, přizná se knězi k vraždě, ale toho to nechává veskrze chladným. Spoluúčast na Quadriho vraždě je více úkolem než zločinem: „I kdyby spáchal zločin,“ říká si Marcello, „pokud ho spáchá ve prospěch jistých záměrů, bude mít na své straně stát, politické, společenské a vojenské organizace na státu odvislé, mohutné zástupy, téhož přesvědčení jako on, a mimo Itálii další státy, další milióny lidí.“ (s. 109). Když se režim hroutí, Marcello zjišťuje, že Giulia jeho spoluvinu na Quadriho vraždě tušila. Když se jí ale přiznává a touží přijmout trest v podobě rozvodu, ani ona ho neodsoudí a chce stát dále po jeho boku. Tím, že tento motiv ukazuje, nakolik je zločin vlastně součástí výchovného, společenského, náboženského a partnerského konsensu, je však vlastně zpochybněna ona leckdy překombinovaná konstrukce Marcellova konformismu, který se takto jeví jako zbytečný.

Zbytečnost tohoto konformismu nakonec vyplývá i ze samotného vyprávění. Když se Marcello jde s manželkou po shlédnutí protifašistických demonstrací odreagovat a pomilovat do parku Villa Borghese, vyruší je noční hlídač, kterým není nikdo jiný než Lino – a ten po letmém posvícení baterkou poznává v dospělém muži chlapce, který ho kdysi postřelil, ale nezabil. Tímto nečekaným a ve své nepravděpodobnosti spíše nešťastným řešením chtěl zřejmě Moravia vytvořit paralelu mezi hroutícím se politickým systémem, se kterým se Marcello konformoval, a jeho osobním příběhem, který se hroutí tím, jak mizí prvopočátek jeho veškerého snažení, totiž Linova vražda.

Na poslední stránce románu Marcello umírá násilnou smrtí. Když ujíždí z Říma na venkov, projíždí kolem letecké základny, která je v té chvíli bombardována, a jedno z útočících letadel zničí i jeho vůz. Ač zabit, umírá tedy Marcello vlastně nepotrestán, neboť v jeho smrti není žádný důvod – ani odsouzení ze strany blízkých, ani regulérní soudní rozsudek, ani lynčování, je to čirá náhoda (jiného mínění je Jaroslav Pokorný v doslovu k č. překladu, který vidí Marcella jako oběť války, kterou pomáhal rozpoutat, s. 280).

© Jiří Špička

 

Diskuse

Vložil: Jeroným Krob, 14.03.2012 07:24
Moravia, Alberto: Konformista
Patrně jsem četl jinou knihu než autor recenze. Což , zdá se mi, se týká většiny kritik zde. Je zřejmé, že autor kritiky pomíjí zdroje novely, dobový kontext a není schopen přenést ho do současnosti. Nevím, je to úrovní vzdělání, malou životní zkušeností či ignorancí?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 6049x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce