Moraviovy reportáže z Československa

studie literární věda

Po prvním pobytu v Anglii v roce 1931 vedla hned druhá Moraviova reportážní cesta do Československa

Po prvním pobytu v Anglii v roce 1931 vedla hned druhá Moraviova reportážní cesta do Československa, lépe řečeno, až na jeden krátký výlet, do Prahy – což ostatně pro Italy znamená totéž, neboť v Praze dnes už byli všichni, ale ne všichni tuší, že Praha leží v České republice a že se kolem ní rozkládá něco jiného než široširá pustina. Ze své cesty Moravia napsal tři reportáže pro deník „Gazzetta del Popolo“ s tituly Pražský smutek (Tristezza di Praga, 1. 9. 1931), Zámek v Čechách (Castello in Boemia, 11. 9. 1931), Úsilí vytvořit stát a jeho lid (Lo sforzo per creare lo stato e il suo popolo, 6. 10. 1931) a jednu reportáž pro časopis „Romildo“ s názvem Velká nuda kosmopolitů (La gran noia dei cosmopoliti, 17. 11. 1931).

Obrázek, který svým čtenářům Moravia dává o Československu, není příliš lichotivý a kontrastuje s dnešními mýty o první republice jako ostrůvku demokracie, stability a spokojenosti ve frustrované a totalizující se Evropě. Má-li Moravia pravdu či ne, nechť posoudí odborníci na tehdejší historii, jeho svědectví je však pro nás určitě zajímavé a poučné.

Ve svém prvním, turisticky zaměřeném článku Moravia líčí Prahu především jako smutné město, a to ne z klimatických důvodů, které dávají severským městům na rozdíl od těch italských méně jásavý vzhled, ale z důvodů, které by se měly hledat

„v její historii, historii českého lidu, která je jednou velkou řadou hrdinských a nešťastných činů, krvavých represí, bojů, a všimněme si, všech zaměřených na uchování národa, nikoli na jeho rozvíjení. Smutný je osud nacionalistického národa, který je nacionalistický ze zoufalství – je to jako příběh člověka, který si vždy sotva vydělal na holé živobytí. Možná tento dojem získávám tím, že nemluvím česky, ale v každém případě je to dojem, který jsem si odnesl ze svých toulek po tomto novém hlavním městě na mapě Evropy. A připojím, že krása Prahy podle mě vzniká právě z její klidné, nyní již usazené ponurosti“.

Pro autora je Praha především městem baroka, ale baroka přísného, studeného, „jaké se mohlo líbit polským, švédským a německým pánům, kteří sem přitáhli ze severu, aby ovládali tento již sám o sobě severský stát.“ Při svých procházkách se Moravia pouští do křivolakých uliček, všímá si prejzových střech, zavítá do židovské čtvrti, aby navštívil synagogu a hřbitov, neopomene samozřejmě zmínit Golema. Možná bude pro nás překvapením, že symbolem pražské ponurosti jsou pro spisovatele Hradčany:

„A za Vltavou se na celém pozadí rozkládá hrad, který, ať se díváte kamkoli, je stále na očích se svými vysokými zdmi plnými oken, se svými věžemi a vížkami, osamocený v půli kopce, a dává celému panoramatu chmurné a tajemné vzezření města, které jakoby bylo v obležení nebo v němž jakoby vypukla morová epidemie.“

Článek Úsilí vytvořit stát a jeho lid je úvahou nad novým Československým státem. Moravia si představuje, že před 1. sv. válkou Praha nebyla nic víc než jedním z mnoha provinčních měst Rakouska-Uherska, které i samo o sobě bylo málo zajímavé svou kulturou, jakýmsi zředěním a kontaminací kultury německé. Ze všech států, které se zrodily na základě Versailleské dohody, se Moraviovi jeví Československo jako země, která se nejusilovněji snaží vybudovat nový stát, konsolidovat národ a uvolnit síly skryté během dlouhých staletí cizí nadvlády:

„Tato skutečnost je zračí zejména ve velikém množství nových staveb rozesetých po celé Praze. Chyběla ministerstva, školy, veřejné budovy, nebo se ty staré zdály být nevhodné a nedostačující. Za pouhých deset let bylo postaveno udivující množství staveb, a v opojení nad krásou a velikostí velmi často více, než kolik bylo skutečně potřeba. A zde se objevuje jeden z důležitých aspektů českého charakteru – mentalita tíhnoucí k abstrakci, která Čechům dovoluje mechanicky realizovat vysněné ideály, aniž by brali ohled na realitu.“

Moderní architektura, obrovské, racionální, prosté budovy bez jakýchkoli ozdob, Moraviu šokují při návštěvě Dejvic. Touhu po moderně autor vysvětluje historickými důvody:

„Zdá se, že Češi si jsou vědomi toho, že jejich historie, nazíraná nacionalisticky, je jedna z nejkontroverznějších vůbec. Abych uvedl příklad: Jiří z Poděbrad, v Čechách jediný český král, je považován českými historiky za veliký vzor, těmi německými za bezzásadového dobrodruha. Češi si uvědomují, že jejich jazyk je nově vytvořený a že jejich kultura stojí na vratkých základech. A jako ten, kdo nemá co ztratit, kdo může v budoucnu jen získat, vrhají se na modernitu, ať již přichází odkudkoli. Je to například jedna z mála zemí, v nichž se na výstřelky v taktikách parlamentního boje dívají takřka se zalíbením: Čech má ve volbách na výběr asi třicet stran, ale na rozdíl od Němce si na to nestěžuje. Jako ti, kdo jsou nováčky ve hře, Češi hledí zejména na pravidla: demokracie je zde adorována s drobet abstraktním, drobet nechápavým nadšením, které někdy svým způsobem připomíná italskou liberální mentalitu z éry krále Huberta.“

Moraviova kritika českého systému politických stran je poměrně zarážející, uvědomíme-li si, že Moravia přijíždí ze země, kde je již devět let u moci diktátor Mussolini a kde v posledních volbách (1929) existovala už jen jednotná fašistická kandidátka, nedovolující výběr kandidátů (jako později v ČSSR). Zdá se, že v této první fázi své publicistické kariéry Moravia přistoupil na kompromis s režimem a své reportáže podával tak, aby ideologicky vyhovovaly.

České nadšení, přehánění, nepochopení konkrétních věcí, které je třeba udělat, Moravia přirovnává ke Golemově těžkopádnosti a konstatuje:

„zapomnělo se, že dobrá polovina této země, celé Slovensko a celá Podkarpatská Ukrajina, je obývána populací, která je jednou z nejzaostalejších a nejprimitivnějších v Evropě. V Praze se ale dívají přímo do Ameriky, tedy na onen americký ideál supercivilizované společnosti v oné vnějškové a praktické podobě, kterou všichni známe. Jako jinde, a možná ještě více než jinde, je skutečný vliv daleké Ameriky větší než vliv ochranitelské Francie nebo sousedního Německa. Zatímco by bylo třeba civilizovat slovenské venkovany, v Praze nemyslí na nic jiného než na dalekou a příliš rozumovou budoucnost.“

V příspěvku Zámek v Čechách Moravia vypráví o své cestě na blíže nespecifikovaný hrad nebo zámek v jižních Čechách, někde u rakouských hranic. Již samotná cesta vlakem mu skýtá podněty k úvahám o společenské situaci: „poválečná bída srovnala společenské třídy, lépe řečeno stáhla buržoazii na úroveň pocivilizované, urbanismem a velkým průmyslem poměštělé chudiny. Proto je ve vlacích druhá třída skoro prázdná a třetí přecpaná.“

Ve vlaku Moravia pozoruje spolucestující, vykresluje portrét chudého harmonikáře, v české, původně slovanské fyziognomii vidí silnou germanizaci. Rozhlíží se po ploché krajině a další projev českého smutku vidí v betonových zastávkách, tolik odlišných od hezoučkých a ozdobených zastávek rakouských. Když dojede do vesnice, kde jeho cesta končí, všímá si, že Slované mají prostoru nazbyt, a proto stavějí na rozdíl od Italů pouze přízemní domky. Na zámku se Moravia setkává s rakouskou šlechtickou rodinou, která dříve vlastnila rozsáhlé pozemky a i po agrární reformě si mnoho z nich uchovala.

Zámek je plný loveckých trofejí, má velké bílé atrium a barokní schodiště, Moravia je přijat starou dámou, kterou tituluje „principessa“ (kněžna nebo princezna), popíjí s ní čaj, hovoří italsky, poslouchá nostalgická vyprávění o Františku Josefovi a kritiku současného Československa. Seznamuje se i s dalšími členy rodiny a z návštěvy si odnáší dojem, že šlechta žije mimo současnou realitu, stýká se jen sama se sebou a vzpomíná na staré časy.

Celý tento výlet je opředen velkou záhadou. Kde to vlastně Moravia byl, co ho to napadlo štrachat se někam do jižních Čech na jakýsi zámek, s kým hovořil a proč zamlčuje jména a místa?

Podle Moraviova životopisce Renza Parise to byla právě návštěva zámku, která Moraviu přivedla do Československa. Původně totiž mladý spisovatel cestoval do Polska, ale ve vlaku se seznámil s jistým florentským šlechticem Silviem P., který mu řekl, že v Polsku nic zajímavého není a ať s ním raději jede navštívit jeho přátele Thurn-Taxise do jižních Čech. A když už byl v Čechách, podíval se Moravia i do Prahy a pak s přítelem Silviem odjel na hrad Kammersee u Salzburku.

Jak už máme v tajence jméno Thurn-Taxisů, záhada se poněkud vyjasňuje. Soudím, že onou oduševnělou, italsky hovořící „principessou“ nemohl být nikdo jiný, než uměnímilovná a kosmopolitní princezna Marie Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst Thurn-Taxisová (1855-1934), která se narodila a dětství strávila v Benátkách. Z jejích kulturních aktivit a styků je u nás známo zejména to, že ji pojilo hluboké přátelství s básníkem Rainerem Mariou Rilkem. Právě na jejím zámku v Duinu u Terstu Rilke napsal své slavné Elegie z Duina. O Rilkem Marie publikovala v roce 1932 knihu, která nedávno vyšla česky: Maria Rilke v mých vzpomínkách (Arbor vitae, Praha 1997). Že měla k básníkům velmi blízko (vždyť i sama psala poezii), potvrzuje i zajímavý detail, který uvádí o Moraviově návštěvě Renzo Paris: princezna se prý Moraviovi pochlubila, že kdysi podlehla svodům italského básníka Gabriela D’Annunzia.

Zámkem, kde princezna Moraviu přijala, však musela být Loučeň, ležící mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví, což ovšem nesouhlasí s Moraviovým prohlášením, že se vydal do jižních Čech až k rakouským hranicím. Pokud jel Moravia vlakem z Prahy do Nymburka a pak pokračoval nejspíše do Čachovic-Vlkavy, kde si pro něj přijel zámecký vůz, tato cesta Polabím by ovšem zcela odpovídala jeho líčení úrodné ploché krajiny. Buď byl tedy Moravia poněkud zeměpisně dezorientován, nebo, což je pravděpodobnější, pojal tuto návštěvu spíše jakou soukromou (byť o ní napsal do novin), a proto nechtěl poskytnout čtenářům informace dovolující identifikaci sídla a osob, se kterými se setkal.

Problémem Moraviova poznání tehdejšího Československa je samozřejmě neznalost jazyka, která mu nedovoluje hlouběji pochopit konkrétní realitu. Je otázkou, zda uměl alespoň německy a odkud vůbec poznatky o Československu čerpal. Jeho interpretace jsou založeny spíše na vnějškových dojmech, což samozřejmě nutně neznamená, že by byly scestné. Dosti sporné se mi však zdá například vyvozovat z jedné cesty vlakem ekonomickou stratifikaci české společnosti nebo líčit uvažování českého národa jako abstraktní na základě střízlivého vzezření současné architektury. Uvědomme si však, že účelem Moraviových reportáží je podat čtenáři zprávu o neznámé, nově vytvořené zemi, a podat ji se všemi klady a zápory, který novinářský styl charakterizuje: čtivě, srozumitelně, vtipně a duchaplně, ale někdy také povrchně a ukvapeně.

Bibliografie:

Alberto Moravia, Viaggi. Articoli 1930-1990, Bompiani, Milano 1994, s. 69-79 (články pro „Gazzetta del Popolo“).

Renzo Paris, Moravia. Una vita controvoglia, Giunti, Firenze 1996, s. 75-76.

Petr Mašek, Modrá krev, Mladá Fronta, Praha 1999, s. 286.

© Jiří Špička

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3634x

Inzerce
Inzerce
Inzerce