Cohen, Albert: Milá Páně 1

Cohen, Albert
Milá Páně 1

recenze beletrie zahraniční

Román Milá Páně byl ve Francii vydán v roce 1968. Už v této době, kdy literatuře vládne neorealismus a Nový román, působí prostředí, do něhož je příběh Milé Páně zasazen, jako anachronismus. Dnešní čtenář to vnímá ještě silněji, ale téma lásky, kterého se Cohen chápe způsobem skutečně beroucím dech, je stále aktuální. Kniha vznikala třicet let a je považována za jeden z největších milostných románů světové literatury.

Milá Páně
Albert Cohen: Milá Páně, přel. Alena Ondrušková a Marie Janů, Paseka, 2007, 672 stran

Román Milá Páně byl ve Francii vydán v roce 1968. Už v této době, kdy literatuře vládne neorealismus a Nový román, působí prostředí, do něhož je příběh Milé Páně zasazen, jako anachronismus. Dnešní čtenář to vnímá ještě silněji, ale téma lásky, kterého se Cohen chápe způsobem skutečně beroucím dech, je stále aktuální. Kniha vznikala třicet let a je považována za jeden z největších milostných románů světové literatury.

Děj je zasazen do protestantské Ženevy v letech těsně předcházejících druhé světové válce a formálním zpracováním navazuje na dílo generace spisovatelů v čele s Joycem a Proustem, kteří ve 20. letech položili základy moderní románové tvorby.

Barokní román, monumentální dílo, román-řeka – taková slova se často objevují v kritikách, které nešetří chválou a jednohlasně se shodují na tom, že Cohen na každé z téměř sedmi set stran románu má co říct. Román je vskutku monumentálně vystavěn a důmyslně propracován, a to jak po výrazové, tak po obsahové stránce, zvláště co se týče psychologie postav – všechny postavy jsou dokonale živé a věrohodné a čtenář se jim prostřednictvím jejich vnitřních monologů a proudu vědomí doslova dostává pod kůži. Stylisticky květnaté a rytmicky propracované pasáže dodávají románu slavnostní a trochu starodávný nádech, který dokresluje dnešní době již velmi vzdálenou předválečnou atmosféru prostředí ženevské aristokracie a měšťáků, kteří se jí snaží připodobnit a vybojovat si vedle ní své místo na slunci. Ale za téměř básnickými pasážemi často těsně následují vnitřní monology ve spontánním stylu i rytmu, které jako by tryskaly ze samého nitra postav. Právě jimi se román bezesporu řadí mezi nejvýznamnější díla moderní světové literatury.

Albert Cohen se narodil v roce 1895 v židovské rodině na řeckém ostrově Korfu, žil v Marseille a v Ženevě, v roce 1919 získal švýcarské občanství a po absolvování ženevské právnické fakulty pracoval jako diplomat v Mezinárodním úřadu práce. V roce 1925 se stal spoluzakladatelem časopisu La Revue juive a v roce 1930 vydal první román Solal, v roce 1938 následuje volné pokračování nazvané Mangeclous (česky Hubomlat, Garamond, 2005). Před druhou světovou válkou odjel do Londýna a stal se zástupcem Židovského úřadu pro Palestinu u francouzské exilové vlády. Po válce pracoval v Ženevě v Mezivládní komisi pro uprchlíky a na několik let se přestal věnovat literární tvorbě. Teprve v roce 1968 vydává Milou Páně, za niž mu téhož roku byla udělena Cena za román Francouzské akademie. Píše další romány a přepracovává předchozí díla. Albert Cohen zemřel 17. října 1981 a je pochován na židovském hřbitově ve Veyrier na švýcarsko-francouzské hranici.

V diplomatických službách Cohen důvěrně poznal byrokratický mechanismus mezinárodních organizací a tuto znalost využívá ve svých románech. Jedním z vedlejších témat románu Milá Páně je fungování Společnosti národů, na které Cohenův sarkasmus nenechává nitku suchou: příkladný úředník je líný, šedivý a průměrný měšťák, jehož jediným životním zájmem je postup o další příčku na profesním žebříčku, což v jeho očích představuje především přestěhování do kanceláře s polstrovaným křeslem a knihovnou a o stupínek lepší společenské postavení. Spisy o světových problémech pro něj neznamenají nic než prostředek k tomuto postupu – čte jeden po druhém bez nejmenšího zaujetí a jeho jedinou starostí je napsat o nich nadřízenému bezchybné slohové cvičení.

Takovým přízemním úředníkem je i Adrien Deume, manžel hlavní hrdinky Ariane d’Auble. Sečtělá a rozmarná, ale ve své podstatě nevinná Ariane se za něj provdala z vděčnosti za to, že jí byl dobrým přítelem v těžkém životním období. Žije v domě společně s jeho rodiči, ale od jejich života si drží odstup, malicherné snahy tchýně působit jako praví aristokraté, jí připadají směšné. Adrien ji miluje, potřebuje, aby mu naslouchala a ona se snaží mu být po všech stránkách dobrou ženou, ale jeho starosti o to, koho pozvat na příští recepci a jak to zaonačit, aby dosáhl povýšení, nedokáže sdílet. Navzdory pocitu viny se neubrání pohrdání a manželovy něžnosti a erotické zápaly snáší jen jako nepříjemnou povinnost. Útočiště hledá v knihách a ve vzpomínkách na dětství prožité v rodině ženevských protestantských aristokratů.

Nejkomplikovanější postavou románu je hlavní hrdina Solal de Solal, alter ego samotného autora. Cohen proniká hluboko do různých rovin jeho myšlení a komplexně vykresluje jeho myšlenkové pochody. Solal dokáže upřímně milovat, přestože si jasně uvědomuje směšnost své lásky, vidí chyby své milé, nevyjímá ji ze ironického pohledu na svět, který je mu vlastní a ve němž neomylně poznáváme Cohena, který se, stejně jako Solal, nikdy úplně neodpoutá od sžíravého černého humoru. Solalova ironie však nevzbuzuje pohrdání nebo hořkost, ale spíš soucit, protože nepramení ze zášti, ale ze zoufalství, z vědomí vlastní smrtelnosti, pomíjivosti všeho lidského a bezvýchodnosti lásky.

Láska je hlavním tématem románu. Je to vášeň, která vzplane téměř během okamžiku – stačí jediný pohled a Solal se zamiluje do Ariane, jediná noc, během které jí odhalí své nitro a ona se zamiluje do něj. Rodí se láska, která jako každá pravá láska může skončit jen smrtí. Krystalická podoba lásky, jež milence nenávratně žene do záhuby, protože nemůže přežít mimo umělý svět, který si Ariane a Solal vytvářejí a uzavírají se v něm. Jeden pro druhého opouští všechno. Ariane utíká od manžela, čímž si uzavírá cestu zpět do společnosti, ve které žila. Solal ztrácí svou funkci tajemníka Společnosti národů i francouzské občanství a postupně se ocitá ve slepé uličce kvůli svému židovskému původu. Jejich láska, která v období první zamilovanosti byla dokonale idylická, sice neslábne, ale bez podnětů zvenčí a kontaktu s okolím se postupně stává peklem. Cohen se svými hrdiny hluboce soucítí a chápe je, ale na druhou stranu si klade palčivou otázku, nakolik je tento skleníkový cit opravdový. Ariane a Solal svou lásku uměle pěstují a zbožšťují, jeden před druhým skrývají nepoetické a všední stránky sebe sama, a tak se dostávají se do začarovaného kruhu žádosti, nudy, samoty a žárlivosti. Jejich naivní snaha neupadnout do stereotypů manželské lásky je žene do stereotypů vášně. Cohen zachycuje jejich vztah v jednotlivých fázích, od počáteční vášnivé zamilovanosti přes postupné zjištění, že pouze láska k životu nestačí, až ke konečnému úpadku.

Velmi detailně propracovaná jsou i vedlejší témata – satira luxusního světa aristokracie a přízemnosti měšťáků, kritika byrokracie, reflexe o tragédii věčně pronásledovaného židovského národa a bezdůvodně agresivním antisemitismu předválečných let. Díky tomu je román živým a komplexním obrazem doby, v níž se odehrává. Autor popisuje prostředí jemu vlastní, a proto román působí velmi autenticky.

Milá Páně náleží k velkým románům, které můžeme číst několikrát a stále v nich nalézáme něco nového. Strhující příběh nám brání při prvním čtení docenit monumentální popisy a propracovanou psychologii postav. Autor geniálně udržuje napětí a prokládá příběh sériemi dlouhých popisů a vnitřních monologů, jejichž hloubku si nedočkaví čtenáři při prvním čtení nevychutnají. Nejnetrpělivější z nich možná knihu odloží nebo budou přeskakovat stránky, ale pozorná četba uspokojí i náročné publikum. Kniha je neobyčejně pestrá a propracovaná ze stylistického hlediska – autor se soustředí na rytmus i na zvukovou stránku slov, některé kapitoly mají téměř strukturu básně v próze. Zvláště zdařilé jsou vnitřní monology, ve kterých jednotlivé postavy poznáme podle idiolektu, způsobu uvažování i vracejících se motivů. Arianiny úvahy jsou chaotické (psány bez interpunkce), se slovními hříčkami, Solalovy jsou introspektivní, ironické k sobě i k okolí, převažuje v nich černý humor a nepřikrášlený pohled na skutečnost, starou a dobrosrdečnou služebnou Mariette si dokážeme důvěrně představit, když čteme její lamentování v lidové francouzštině. Prostřednictvím proudu vědomí jednotlivých postav se často dovídáme nové prvky příběhu a díky této polyfonii sledujeme děj románu z různých úhlů pohledu.

Příběh Milé Páně volně navazuje na předchozí Cohenovy romány a dnes už patří mezi klasická díla francouzsky psané literatury. Českému čtenáři zůstal tento román dlouho neznámý, možná proto, že barokně zdobný jazyk, střídání stylů, úhlů pohledu a idolektů postav jsou překladatelsky velmi náročné. Je třeba ocenit obratnost, s jakou se s touto výzvou vypořádaly překladatelky Alena Ondrušková a Marie Janů, které vytvořily dokonalý překlad tohoto velkého díla a zachovaly mnohotvárnost Cohenova stylu.

© Eva Novotná

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 177 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 4297x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce