Campert, Remco: Láska v Paříži

Campert, Remco
Láska v Paříži

ukázka beletrie zahraniční

Spisovatel Richard Sanders stál před vchodem do hotelu na Place du Panthéon. Na náměstí rozprostírajícím se okolo majestátní budovy, v níž leží ostatky velkých Francouzů, foukal studený březnový vítr...

Láska v Paříži
Remco Campert
: Láska v Paříži (Een liefde in Parijs, De Bezige Bij, Amsterdam 2004)
překlad Lenka Křesťanová, k vydání připravuje NLN v roce 2008

Spisovatel Richard Sanders stál před vchodem do hotelu na Place du Panthéon. Na náměstí rozprostírajícím se okolo majestátní budovy, v níž leží ostatky velkých Francouzů, foukal studený březnový vítr.

Zrovna dorazil do Paříže. Pokoj, který mu v hotelu přidělili, neměl okna na náměstí, ale na tmavý dvorek, odkud bylo zrovna krásně vidět, jak se nahoře na zatažené obloze prohánějí šedivé mraky. Popadl kufr a odešel z pokoje. Dole na recepci si pak objednal taxík a vyšel znovu před hotel, aby tam na něj počkal. Bylo ještě docela brzy ráno. Obloha zůstala zatažená i po zbytek dne.

V tu chvíli prošla kolem něj – elegantní, dobře oblečená. Ženy jako ona potkával člověk v Paříži mnohem častěji než v Amsterdamu, kde Richard bydlel. Letmo si ji přeměřil pohledem a, jak bylo jeho zvykem, hned odhadoval, že jí může být něco přes čtyřicet, možná už padesát, že je však rozhodně mladší než on. Měla krátké černé vlasy a nádhernou bělostnou pleť, již zdobila pěkná malá ústa. Míjela Richarda a také si ho všimla. V tu chvíli se nevěřícně pousmála, zastavila se a pronesla k němu: „Riku?“

Oslovila Richarda jménem, které používal v době, jež na něj působila dojmem přílišné vznešenosti a všeobecného poklidu a vůbec se neshodovala s živostí, kterou v sobě tenkrát pociťoval. Tehdy si také přál, aby se nikdy nemusel stát Richardem, dospělým mužem, smířeným jednou provždy s okolním světem.

Přemýšlel, odkud by mohl znát ženu, která před ním teď stála a čekala, jak zareaguje. Postupně rekapituloval události svého života, znovu se procházel ulicemi a hotelovými pokoji. Nikde ji však nepotkal.

„Ty mě nepoznáváš, že?“ řekla.

Její hlas nezněl vyčítavě, natožpak ukřivděně. Otázka, kterou mu položila, byla zároveň konstatováním.

„Je to hrůza,“ povídá Richard, „ta moje paměť.“

„Už je to dávno,“ uklidňovala ho, když viděla, jak se zoufale snaží vzpomenout si na ni. Bylo zřejmé, že si ho dobře pamatuje.

Měl mu snad napovědět její hlas? Zněl chraplavě a pro takové měl Richard odjakživa slabost. Byl v něm slyšet lehký přízvuk (nejspíš francouzský), ale ani ten mu ženu ničím nepřipomněl.

V hlavě se mu promítaly obrazy, které však zdánlivě nijak nesouvisely ani s ní, ani s ním, jak tam teď toho šedivého rána proti sobě stáli na Place du Panthéon.

Najednou před sebou uviděl kanál protínající placatou holandskou krajinu, mraky zrcadlící se ve vodní hladině, v dálce železniční most. Opravdu patřil ten obraz do jeho minulosti? Nebo si také jen nemohl vzpomenout, zda skutečně jednoho dne, kdy vítr cupoval sluneční paprsky, stál na břehu stejného kanálu.

Richardovi se často vnucovaly obrazy z minulosti, která mu ale vůbec nebyla povědomá. Zjevovaly se bez varování jako nezvané návštěvy. Jako by se v Richardově podvědomí nepřetržitě odvíjelo pásmo cizích vzpomínek, z něhož se mu nezávisle na jeho vůli promítaly vždy jen dílčí záblesky.

Většinou zmizely stejně rychle a nečekaně, jako se objevily. Čas od času však přišla nějaká zvlášť vlezlá, která se zdržela delší dobu, jako by snad chtěla Richardovi cosi objasnit. Ty ho pak nejčastěji inspirovaly k napsání básně či povídky.

„Vy si na mě ale zjevně vzpomínáte,“ opáčil Richard, jakmile se probral ze zamyšlení.

„Koukám, že jsem na tebe asi moc nezapůsobila,“ dobírala si ho.

„Ne, tak to vůbec není. Já totiž zapomenu na všechno. Dokonce i na narozeniny vlastní ženy, a to je zcela neomluvitelné. Prozraďte mi, prosím, své jméno.“

Co to žvaní, idiot? Proč jí vykládá o manželce? Že by v sebeobraně?

„Až mi konečně přestaneš vykat.“

„Promiň mi to, prosím.“

„Sacha Lefortová. Ale když jsme se seznámili, jmenovala jsem se ještě Sacha van Munsterová. Ani to ti očividně vůbec nic neříká.“

„Žiješ v Paříži?“

„Už několik let. Ale odtud se neznáme.“

„Napověz mi.“

„A má to vůbec smysl?“

Rozhovor, jejž vedli, zněl sice nevázaně, přesto měl Richard pocit, jako by právě vyjednával světový mír.

„Počkej, s takovou se přece nemůžeme rozloučit! Nedokázal bych pak myslet na nic jiného.“

„Docela příjemná představa.“

Na rohu rue Soufflot se objevil taxík a zastavil před hotelem.

„Mám tu taxi,“ řekl Richard.

„Nebudu tě už zdržovat.“

„Ale no tak, prosím tě,“ naléhal dál Richard. Šel k řidiči a požádal ho, aby chvíli počkal.

Sacha Lefortová mezitím pomalu odcházela. Richard se za ní rozběhl a zadržel ji.

„Sacho…“

„Potkali jsme se na ulici. Seběhlo se to vlastně úplně stejně jako dnes.“

„Také jsem se za tebou tehdy rozběhl?“

Usmála se a zavrtěla hlavou.

„Vážně jsem už starý na hádanky. Kde to bylo?“

V tu chvíli se na náměstí spustil z černého nebe déšť s mokrým sněhem. Sáhla do kabelky a vyndala z ní skládací deštník.

„V Antverpách. U botanické zahrady na Leopoldstraat. Promiň, už se opravdu nemůžu zdržovat.“ Mezitímco spěchala dál po ulici, roztáhla před sebou deštník a kryla se jím proti nárazům větru a deště. Stál tam a nevěděl, co si počít. Přece za ní znovu nepoběží!

Dokud nezmizela za rohem, nespustil ji z očí. Snažil se přitom vyčíst z její chůze, zda už ji někdy viděl – odcházet. Pak nasedl rychle do taxíku.

„Editions Mondial. Rue de Verneuil.“

Taxikář, oteklý chlápek v plandavém šedém svetru, úsečně přikývl. Na předním skle vozu byla přilepená barevná fotka ženy se dvěma dětmi. Žena na ní vypadala nešťastně, děti, chlapec a děvče, se tvářily ukřivděně, jako by svému otci něco vyčítaly.

Vůz se otočil a zahnul na Boulevard Saint-Michel. Zatímco řidič nadával na psí počasí, vzpomínal Richard na léta strávená v Antverpách. K této části svého života se však vracel nerad. Stručně řečeno: byl věčně pod parou a ženská, se kterou tehdy začal bydlet, ho beztak zase hned opustila. Už si nepamatoval, jestli odešla, protože moc pil, nebo zda to bylo naopak.

Najednou se ocitnul na Leopoldstraat – nemocnice, ohrada kolem botanické zahrady, obchodníci se starožitnostmi, butiky a na konci ulice divadlo.

Byl letní den, osm hodin ráno, tramvajové koleje se leskly ve slunečním světle.

Rik vyšel z nemocnice, kde ho museli ošetřit na pohotovosti. V jedné hospodě, v níž noc panovala až do pozdních dopoledních hodin, mu jakýsi Belgičan vysazený na Holanďany rozmáznul pivní sklenici o obličej. To tenkrát se potkal se Sachou?

Vrátil se zpátky do přítomnosti. Jel podél Seiny, po Quai des Grands-Augustins. Taxikář seděl ohnutý přes volant a upřeně zíral na stěrače, které se míhaly sem a tam.

Překlad © Lenka Křesťanová
k vydání připravuje NLN v roce 2008
na iliteratura.cz publikujeme se souhlasem překladatelky a Nakladatelství Lidové noviny

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 7264x

Inzerce
Inzerce