Novák, Jan: Děda

Novák, Jan
Děda

recenze beletrie česká

Zkusí-li někdo hledat něco specifického na literatuře nového tisíciletí, zřejmě si povšimne, že se v próze mnohem častěji než v předchozím desetiletí reflektuje téma společenské paměti a jejích traumat a objevují se nové interpretace novodobé historie české společnosti.

Zn. Hledá se hrdina
Jan Novák
: Děda. Jiří Krechler – Bookman, Praha 2007, 224 stran

Zkusí-li někdo hledat něco specifického na literatuře nového tisíciletí, zřejmě si povšimne, že se v próze mnohem častěji než v předchozím desetiletí reflektuje téma společenské paměti a jejích traumat a objevují se nové interpretace novodobé historie české společnosti. Příznačně zejména té, která je aktuálně pociťována jako jakési bílé místo dosud čekající na zpracování bez ideologické optiky – v českém kontextu tomu odpovídá především období druhé světové války a počátku padesátých let. Jedním z autorů, který tuto epochu v současné próze tematizuje, je Čechoameričan Jan Novák: po rozsáhlém románu Zatím dobrý (Magnesia Litera – Kniha roku 2005) nyní přichází s dalším románem, prostě nazvaným Děda. Čtenáři tu předkládá poutavý příběh vlastní rodiny formovaný právě výše zmíněnými zlomovými obdobími soudobých českých dějin.

Novák se tentokrát nesoustředí na akční styl vyprávění, typický pro román předchozí: na rozdíl od napínavého trháku o bratrech Mašínech, kde neměly odradit zbytečné popisy či úvahy čtenáře od toho, aby knihu zhltl během dvou dní a nocí, koncipuje dědův příběh trochu jinak. Jeho autenticitu má stvrzovat tematizovaná autobiografičnost, líčení „běžných rodinných trampot“. Několik společných rysů obou Novákových děl však vysledovat můžeme. Prvním z nich je autorova – zdánlivě prostá, avšak v soudobé próze zdaleka ne samozřejmá – schopnost zaujmout a oslovit čtenáře, poutavě vyprávět, tentokrát ovšem s mnoha odbočkami a proměňujícím se tempem a rytmem příběhu. Novákův vypravěč se představuje jako vnuk hlavního hrdiny, který popisuje své trable s dědou, jenž ho nikdy „nehoupal na kolenou“, celé dětství ho spíše přezíral – a kterému se vnuk marně snaží přiblížit. Spojující dějovou linkou je vyprávění o vnukově pomstě Jozefovi, bývalému dědovu čeledínovi, po únoru 1948 místnímu představiteli strany a JZD, který si nyní dokazuje svou převahu komunisty nad bývalým kulakem. Do popisu příprav, plánování a následků této akce je pak „vsunuta“ historie celé rodiny: vyprávění se proplétá první republikou, graduje za války a těsně po ní a pomalu rezignovaně zvolňuje tempo po zabavení půdy v padesátých letech.

Zatímco líčení předválečné a válečné doby se zaměřuje především na širokou rodinu (což autorovi umožňuje pracovat s tradičními dobovými emblémy jako Češi na Podkarpatské Rusi, váleční vysloužilci, prvorepubliková smetánka, posléze koncentrační tábory, černý obchod, udavačství a další), po příchodu nového režimu se vypravěč více soustředí na samotného dědu. Klíčové historické události pak podává v opačné optice, než jaká byla používána v dřívějších „klasických“ společenských románech: osvobození je představeno scénou, kdy mongolský rudoarmějec dědovi krade jeho milované koně, vesničtí komunisté jsou neschopní opilci a následná kolektivizace je jen dovršením úpadku vesnice. Děda se – po neúspěšném pokusu vzdorovat – nakonec stává zaměstnancem na svém vlastním statku, avšak nikdy se nesmiřuje s nastalou situací. Aby však autor mohl zobrazit i širší škálu osudů změněných padesátými lety, zabrousí i do vypravěčova rodného města a na postavě majitele dělnické hospody a osudech jeho hostů se věnuje třeba tématu bývalých živnostníků. Postava jednoho ze strýců pak už jen spíše představuje možnost ukázat na případu studenta teologie církevní represe.

Po neveselém období padesátých let hlavní postavy rezignují na vzpoury proti době i osudu: vnuk se smiřuje s dědovou neláskou, děda s upadajícím hospodářstvím, děti se stěhují do města. Po porážce dědových milovaných koní už neexistuje nic, co by ho udrželo při životě a tichá, klidná smrt knihu uzavírá.

Dá se říci, že pro linii současné „společenské“ prózy – utvářené vedle Nováka například posledními díly Jiřího Hájíčka či Edgara Dutky – je charakteristickým prvkem snaha o stvoření nového hrdiny, postavy nesmířené s totalitní dobou, která představuje to lepší v české národní povaze a kontroverzní minulosti. Stejně jako bratři Mašínové i Novákův děda je hrdý chlap, který si stojí za svým i proti všem, svých hodnot se nevzdává bez boje a i přes prožitá utrpení a zdánlivou porážku zůstává nesmířený. Zatímco bratři Mašínové jsou pro mnohé stále příliš kontroverzními, vzdorující sedlák osudově spjatý s „rodnou hroudou“ se zdá vyhovovat lépe, a to i pro společnost, která je zvyklá prezentovat se jako národ Švejků. Motiv poražených, kteří jsou vlastně vítězi, a jejich hodnot, potvrzených „správným“ protikomunistickým postojem, je tak morálním poselstvím těchto próz.

Každá doba se s dějinami vyrovnává po svém a přichází s vlastním úhlem pohledu na ně. Svůj příspěvek, založený především na diskontinuitě s interpretacemi socialistického období, nabídl čtenáři i Jan Novák a můžeme jen domýšlet, zda bude – spolu s jinými příběhy, fakty i mýty – utvářet historickou paměť nové generace. Najít Dědovi možného konkurenta však bude těžké: Novák přišel s interpretací možná vyhrocenou a schematicky převrácenou, ale v románu slušně napsaném, čtivém, vydařeném.

© Alena Fialová
Recenze vyšela v obtýdeníku Tvar (18/2007). Na portálu iliteratura.cz publikujme se svolením autorky a redakce.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 132 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 5972x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce