Zonová, Anna: Boty a značky

Zonová, Anna
Boty a značky

recenze beletrie česká

Zonová i ve své poslední próze zůstává věrna svému stylu vyprávění a práce s postavami. Jejich charakteristiku nechává vyvstávat v krátkých monologických pasážích, skládajících v sledu retrospektiv jednoduchou fabuli. Je typické, že jednotliví vypravěči jsou do jisté míry nespolehliví – jejich představy o sobě a své společenské roli musí čtenář konfrontovat s vlastní soustavou hodnot.

Zmatený obraz, který zůstal nedokončen
Anna Zonová: Boty a značky. Torst, Praha 2007, 168 stran

O čem ta kniha hovoří? – ptám se nejednou sama sebe. Je to obžaloba? Je to obhajoba? Jedná se o třetí knihu prozaičky Anny Zonové Boty a značky. Útlou novelu, kterou by – počtem stránek – šlo přečíst za den. Ale nejen svým neuchopitelným záměrem se kniha vzpírá četbě: i postavami veskrze negativními, i sekaným, nemalebným jazykem, i nedějovostí. V centru vyprávění stojí mužská postava Albína (jehož jméno snad mluví… ale o čem?), na okrajích snad celé desítky postav: manželka Edda, bezejmenná Milenka, Milan, Marián, Klarissa, Pankrác, Dunja, ad. Zpověď ústředního hrdiny se týká traumat a obsesí jeho života: traumatem je manželství a později ztráta zaměstnání, obsesí boty – „nějaký luxusní model celokožených polobotek. Šněrovacích.“. „Pečlivě naleštěné kozačky. Šněrovací. S mosaznými háčky, každým jediným potřeným čpavkem.“ Jeho životu vládne přísný řád, demonstrovaný patologickým dodržováním jízdních předpisů a povelů dopravních značek. Pomiňme úvodní tázaní a zatím odpovězme: tématem knihy je člověk zaklesnutý v soukolí povinnosti, majetku a moci, člověk současných Čech: s novou osamělostí a starou, z bývalého režimu přinesenou vinou.

Zonová i ve své poslední próze zůstává věrna svému stylu vyprávění a práce s postavami. Jejich charakteristiku nechává vyvstávat v krátkých monologických pasážích (zde číslovaných, u Eddy a Milenky označených jmenovitě), skládajících v sledu retrospektiv jednoduchou fabuli. Je typické, že jednotliví vypravěči jsou do jisté míry nespolehliví – jejich představy o sobě a své společenské roli musí čtenář konfrontovat s vlastní soustavou hodnot. V Botách a značkách dostává (oproti předešlému Za trest a za odměnu) prostor vypravěč (téměř) jediný, dalo se tedy předpokládat, že rekonstrukce hrdinovy povahokresby bude snazší. Zde však autorka selhala – postava Albína je nečitelná, nekonzistentní a hlavně papírová. Před očima čtenáře se mění tu v zbabělce, tam v morálního vítěze; jednou je schopen nesobecké lásky, podruhé (k téže osobě) chladu až štítivosti. Lze namítnout, že jednotlivé povahové rozpory nemusí nutně implikovat rozpornost charakteru, v případě Zonové ale tato námitka neplatí: nedokázala hrdinovu letoru adekvátně literárně zpracovat. Z chaosu akcí a dialogů měl povstat živý Albín anebo aspoň funkční typus, zůstal však jen inventář nesouvisejících rysů.

O čem tedy autorka nechává Albína celou dobu mluvit? Část hrdinova útržkovitého vyprávění se týká intimních vztahů – především toho s manželkou Eddou. Jejich letité soužití je předvedeno jako permanentní hádka: křičí, ječí, řvou, vřískají, vřeští, kvílejí, štěkají, dokonce křičí se smíchem či řvou po sobě (samém). A řvou-li, pak vždy po někom (a nikoliv obvykleji na někoho); implikuje to řeč drcenou mezi zuby, plivanou koutkem úst, nenávistně proceděnou skrze rty. Zvolená strategie, kterou chce autorka zvýšit či zveličit míru hrdinova odcizení, chladu a despocie, neplní svou roli: na počátku vytrhuje z děje a ruší, dál už ji čtenář naopak přechází téměř bez povšimnutí. S podobně jasným záměrem je využito motivu bot coby symbolu prázdného citu, úchylného fetišismu nahrazujícího lásku – a ani zde nejsme přesvědčeni, že by tento symbol nemohly stejně dobře zastávat kalhoty, auta nebo jakákoliv jiná věc.

Albínova zpověď se zastavuje i v dobách komunismu. Zonová skrze svého vypravěče zachycuje jednání lidí, kteří – ač do komunistické strany vstoupit nemuseli či alespoň nebyli v jejím rámci nuceni k aktivní činnosti – přesto škodili skrytě a nenápadně. Vyjevuje se to až ke konci Albínovy zpovědi, v níž se po celou dobu alibisticky srovnává se svým přítelem Milanem, bývalým funkcionářem a hbitým převlékačem kabátů. Před jeho bezskrupulózním oportunismem vskutku vypadají Albínovy skutky malé, v závěru ale přiznává: „»Nikomu jsem neškodil,« zdůrazňoval jsem. Možná jednou, nanejvýš čtyřikrát.“ Jsou tedy Boty a značky obžalobou bezpáteřných? Jak se to vezme. Žaluje se zde skrytě spíše sama doba, jejímž produktem jsou právě autorčini hrdinové. A žaluje se i neschopnost vymanit z této determinace a také přizpůsobivost a ochota leckterou byvší režimní praktiku přenášet dál do světa, který by se chtěl zvát svobodný. Důsledkem a trestem je vyčerpání, citová impotence, samota, chátrání. Příznakem pak fetišismus – ať už jde o titulní boty nebo transvestitní převlékání do manželčiných šatů. Láska je ostatně chápána jako věc podezřelá a někdy přímo zrůdná, jako v případě milostné vztahu Albínova mentálně postiženého bratra. „»Nemůžeš to podporovat,« ječela [Edda] už předtím, než jsme vystoupili. »To přece nemůže být opravdová láska. Mezi retardovanými.« / Váhal jsem. Neměl jsem s tím zkušenost. S láskou.“

Znovu se vrací na začátku položená otázka: O čem ta kniha hovoří? Zřetelná je spisovatelčina ambice vypořádat se s řadou problémů a traumat současnosti: bezpochyby mezi ně náleží břímě let prožitých v komunismu, odcizení mezi manželi či příbuznými, „rychlá doba“ ženoucí se za úspěchem, i lidé tak hluboko ztracení a vpáčení v sobě, že ani křik, jekot a nepříčetný řev, bolest nebo soucit k nim nedolehne. Zonové se však nepodařilo skutečně se dotknout podstaty těchto jevů, katarze se nedostavila, ba co hůř, ani touha zastavit se byť jen o chvíli déle nad nabídnutým příběhem či hrdinou. Autorčino gesto se minulo cílem a zůstalo zavěšeno před čtenářovýma očima jako zmatený obraz, který zůstal načrtnut, ale nedokončen.

© Anna Cermanová
Recenze vyšla v obtýdeníku Tvar (17/2007). Na portálu iliteratura.cz publikujeme se svolením autorky a redakce.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 86 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

40%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 2833x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce