Couto, Mia: O Outro Pé da Sereia

Couto, Mia
O Outro Pé da Sereia

recenze beletrie zahraniční

Magický příběh, ve které se kříží cesty v různých časech a místech, všechny však směřují k vykreslení podoby dnešního Mosambiku. Nový román slavného mosambického spisovatele.

Když Panně Marii chybí noha
Mia Couto
: O Outro Pé da Sereia, Caminho, edice Outras Margens, Lisabon 2006

Mosambik leží v jihovýchodní Africe a zajisté nepatří k zemím, jejichž osudem by se běžný Evropan nějak zabýval. Shodou historických okolností je úředním jazykem země portugalština, i když většině obyvatel koluje v žilách vedle africké i směs indické, arabské a evropské krve. Stát, jehož nezávislé dějiny se začaly psát od roku 1975, dnes patří do Společenství zemí hovořících portugalsky, zahrnujícího spolu s Portugalskem země, které tento malý evropský stát kdysi nazýval svými koloniemi. Portugalská Afrika měla ve druhé polovině dvacátého století velmi podobný osud. Osamostatnění a nezávislost po vleklé osvobozenecké válce přinesly téměř okamžitě další ozbrojené krvavé spory - občanskou válku. Mosambik z ní nedokázal najít východisko téměř dvacet let. Celá jedna generace již tak poměrně chudé země vyrůstala mezi minami a neustálými přesuny fronty, za níž zůstávala spálená země a vzrůstající beznaděj. Oficiální mírová smlouva byla podepsána v roce 1992. Od tohoto data lze počítat novodobé svobodné dějiny Mosambiku a romány Mii Couta jsou jejich osobitým záznam. Počínaje dnes již slavným románem Terra Sonambula (česky Náměsíčná země, 2003), který byl zařazen mezi prvních deset nejvýznamnějších titulů africké literatury 20. století, a konče zatím posledním románem O Outro Pé da Sereia (Druhá noha mořské panny) mapuje autor současný život Mosambičanů, ovšem v těsné vazbě s tradicemi, dávnou i docela bezprostřední minulostí, přírodními silami a říší mýtů a legend. Z posledního románu je zřejmé, jak obrovský skok udělala země od doby, kdy zemí putoval stařec Tuahir a chlapec Muidinga, protagonisté Náměsíčné země.

Cesta pokračuje
Cesta však zdaleka nekončí, proto putují i postavy posledního románu. V něm se prolíná hned několik cest, vedoucích různým směrem v prostoru i v čase. Mladá vesničanka Mwadia putuje z místa zvaného Dávno do rodné vesnice, osady Daleko, protože musí najít domov a úkryt pro jednonohou sošku Panny Marie, kterou k ní přinesla řeka. Její pouť je však spíš víc návratem do míst, odkud Mwadia pochází, hledáním vlastního domova. Mwadia dlouho sbírala k návratu odvahu. Tuší, že odkrývání minulosti bude spojené s mnoha nepříjemnými pravdami. Ale teď se konečně cítí dost silná, aby té pravdě čelila, unesla ji a konečně se smířila i sama se sebou. A tak vidí Mia Coutu i dnešní Mosambik. Dostatečně silný smířit se se vším zlým, co v minulosti prožil.

I další poutníci podnikají cestu, v níž se chtějí vrátit ke svým počátkům. Dvojice Afroameričanů přijíždí z Ameriky do země svých předků, ovšem s poněkud mylnými představami o její dnešní podobě. Historik a socioložka, nabiti filantropickými ideály, chtějí sebrat materiál pro svou studii o otroctví a jeho reflexi v životě dnešních Afričanů. Od prvních kroků ale narážejí na rozpor mezi teorií, kterou ovládají, a realitou všedního života, v níž se ztrácejí. Autentičtí Afričané, kteří je v Mosambiku čekají, totiž nejsou zoufalci zbídačení válkou ani prosťáčci se srdcem na dlani. Hovoří anglicky, podobni trochu nemotorným turistickým průvodcům se snaží vyhovět pošetilým přáním cizinců, ovšem poměrně zřetelně dávají najevo, že všechno stojí peníze a ten, kdo je má, musí platit. Současně se nestačí divit nad naivností návštěvníků, kteří se k překvapení místních na letišti vrhají na zem, aby políbili mateřskou africkou zemi, nebo pod dojmem legendy klidně strčí ruku do údajně posvátných říčních vod, když přece každý musí vidět, jak strašně je ta řeka špinavá.

Dnešní Mosambičané nejsou politováníhodnými postavičkami ze skanzenu, ale lidmi, kteří přežili peklo. A v pekle nebylo místo pro anděly. Přežili ti nejsilnější, ti nejšikovnější. Bez patosu. Bez výčitek? Snad. Kapitoly, které o nich vyprávějí, vždy uvádí citát. V jednom z nich jsou Nietzscheho slova „Nemůžeme být lidmi nedokážeme-li zapomenout.“, ale jiný, jehož autorem je fiktivní holič z osady Daleko, říká, že „Na celém světě to je stejné: lidé umírají, dějiny zůstávají. Tady je to naopak: umírají jen dějiny, mrtví neodcházejí.“

Kniha v knize
Stejně jako v Náměsíčné zemi, i v tomto románu hraje důležitou roli text. Vstoupí do života reálných postav jako materializovaná paměť, záznam minulosti a přiměje je jednat. V Náměsíčné zemi hrál klíčovou úlohu sešit mladíka Kindzua. Večerní předčítání Kindzuova deníku nejen dávalo smysl šedivým dnům, ale postupně rozpouštělo i amnestickou mlhu, v níž se oba poutníci pohybovali. Příběhy na listech papíru se stále víc prolínaly s aktuálními prožitky.

I v Druhé noze mořské panny vstupuje na scénu deník. Záznam plavby portugalské lodi z indického přístavu Goa do Mosambiku z let 1560 a 1561. Plavba měla za cíl přinést křesťanství do říše Monomotapa. Úkolem pověřili zkušeného jezuitu Gonçala da Silveiru, jenž si vybral za pomocníka mladého kněze Manuela Antunese. Jejich loď vezla i významný dar pro afrického panovníka – dřevěnou sošku Panny Marie, posvěcenou samotným papežem. Na palubě lodi pak plulo kromě dalších Portugalců i množství otroků a služebnictva, mezi nimiž měl zvláštní postavení muž jménem Nimi Nsundi. Pocházel z království Kongo a jako "směněný", tedy výměnou za zboží, se dostal k portugalskému dvoru, odtud do portugalské Goy, a teď měl být díky znalosti domorodých jazyků tlumočníkem křesťanských misionářů v říši Monomotapa. Jeho osud se shoduje s osudem podobných „směněných“, kteří kdysi pomáhali Portugalcům s komunikací v nových světech. Nsundiho cesta je také jedním z dalších návratů ke kořenům. On osobně ten návrat nedokončí, ale jeho krev v dítěti, které na lodi zplodí, dosáhne mozambických břehů. Překvapivé propojení s druhou časovou linií románu, z roku 2002, se samozřejmě nehodí prozrazovat.

Obě časové linie však mají kromě textu a Nsundiho rodu další společný bod. Soška Panny Marie, na pouti z Indie do Mosambiku je tatáž soška, která s Mwadiou putuje z Dávna do Daleka. Lhostejno kdy a kam putuje, vždy symbolizuje víru, ovšem různou. Již Nsundi chová dřevěnou postavičku v posvátné úctě, ne však jako křesťanský archetyp matky, ale jako Kiandu, matku vod, mořskou pannu. Mwadia o pět století později vidí v jednonohé sošce křesťanský symbol, který chce vrátit do kostela. V osadě Daleko však zjistí, že kostel je rozbořený. Že zřejmě nebyl tím, k čemu se vracela. A jako kdysi animista Nsundi, jeho přítelkyně, hinduistka Dia Kumari, a později Afroameričané z Brazílie i obyvatelé Daleko, musí nejdřív najít víru v sebe a smířit se se svými mrtvými.

Mia Couto se v roce 2007 zařadil jako první africký spisovatel v historii mezi laureáty literární ceny Latinské unie, sdružení zemí jejichž oficiální jazyk patří do skupiny románských jazyků.

© Lada Weissová

 

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 81 čtenářů.

Diskuse

Vložil: David Frei, 27.11.2007 06:04
Couto, Mia: O Outro Pé da Sereia
Ahoj Lado, opět tě srdečně zdravím - díky za pěknou recenzi. Chci se zeptat, zda se připravuje nějaký nový český překlad M. Couta - určitě by to stálo za to. Tenhle poslední román vypadá dost zajímavě. z Alžíru zdraví David
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.