Zonová, Anna: Boty a značky

Zonová, Anna
Boty a značky

ukázka beletrie česká

Nikomu jsem o mém věznění nevyprávěla. Propustili mě po polovině trestu. Za slušné chování, jak se to dělává. Nežádala jsem o žádné úlevy, to Albín. Asi ho již unavovalo dojíždět za mnou v návštěvní dny. Dokonce mi do vězení psal dopisy. Podezřívám ho, že se pod vytištěné stránky pouze podepisoval a ani je nediktoval. To, že objednal úklidovou firmu, mohla vymyslet jeho sekretářka sama.

Anna Zonová: Boty a značky. Torst, Praha 2007, 168 stran

ŘVANÍ

42 Edda
Nikomu jsem o mém věznění nevyprávěla. Propustili mě po polovině trestu. Za slušné chování, jak se to dělává. Nežádala jsem o žádné úlevy, to Albín. Asi ho již unavovalo dojíždět za mnou v návštěvní dny. Dokonce mi do vězení psal dopisy. Podezřívám ho, že se pod vytištěné stránky pouze podepisoval a ani je nediktoval. To, že objednal úklidovou firmu, mohla vymyslet jeho sekretářka sama. Rovněž jsem mu nepsala nic osobního, nechtěla jsem, aby jeho zaměstnankyně četla o mých úzkostech. O výchovné terapii jsem se mu zmínila při jeho první návštěvě. Při následujících raději ne, protože byl vystrašený popisem atrapy auta. Pouze jedné poloviny, do níž se učíme znovu nastupovat a především dodržovat všechna nařízení podle vyhlášky. Naše oddělení má k výcviku určenu pravou půlku auta. Nevím, jestli je to někde jiné. S volantem uchyceným nad skříňkou u spolujezdce točit nemohu, ani se o to nesnažím. Sedím na místě své matky a mám sledovat cestu před sebou.
„Jste pasivní,“ slyším dozorkyni.
„Tady se zlepšíte,“ ještě dodává.
Neptám se, koho zranila nebo zabila další vězenkyně, která řve, že neřídí a do auta si nikdy nesedne.
„Takhle se domů nedostanete,“ převychovává ji dozorkyně.
„A kdo říká, že chci?“ ječí žena. „Nechci,“ směje se.
Za týden, nanejvýš za tři si stejně sedne a bude řídit.
Vsunu se za ni a připoutám se. Ze všeho nejvíc nesnáším ty kovové šlapky přivařené k podlaze půlky vozu. Naštěstí se neutahují a jsou bez kovových hřebů.
Nazout se do nich musím. „Abyste si uvědomily, kde jste,“ ječí po nás dozorkyně.
Poslušně si sundávám pionýrky a nazouvám se do kovových bot. Převychovaná už určitě jsem, alespoň částečně. Ze začátku jsem se totiž proti tréninku v autě bouřila. Po léčbě nenacházím žádný důvod ke vzpouře. Potřebovala jsem se jen uklidnit.

 

43
Opět výstraha, mám dávat pozor, protože budu projíždět zúženou vozovkou. Po zimě je takových značek mezi Těšíkovem a Bílinou plno. Téměř před každým mostem. Nerad do takových úseků vjíždím. Jednou by silničáři mohli opravit mosty důkladně, a ne jenom pro jednu sezonu. Naštěstí jsou ty ohrožené úseky krátké. Kolikrát je ani nezaznamenám. V tunelu, tam se cítím mnohem hůř. Pokud to jde, snažím se je objíždět. Často však nemám na výběr. Především ve velkých městech, hlavních, i v tom našem. Stalo se mi totiž dvakrát nebo dokonce třikrát, že v tunelu zhasla světla. Rozsvítila se ta náhradní, přesto jsem se cítil ohrožen. Co všechno se mi může v takovém tunelu ještě přihodit?
Věděl jsem, že šlo o nějakou maličkost, zkrat v elektrických rozvodech. S tím konstruktéři vždy počítají a já vím, jak všechny ty dráty fungují. Při posledním setmění jsem se najednou rozklepal, bál jsem se a nevěděl, co mám dělat. Přisvítil jsem si dálkovými světly a očekával následky, že některý z řidičů zastaví a začne řvát. Nutně jsem potřeboval slyšet lidský hlas. Aby zmírnil moji úzkost a uklidnil mě větou, ať najedu do odstavného pruhu a nevyvádím. Řidič přede mnou jen zapnul mlhovku a také mě oslnil, asi i někoho ve vedlejším pruhu. Šílené troubení jsem zaregistroval. Ze setmělého tunelu jsem nakonec vyjel. Trnul jsem, že na mě bude čekat některý z řidičů, jenomže jak by mohl zastavit v tom proudu aut. Nekonečném.
Chtěl jsem dojet k nejbližšímu potoku, k Ladomirovskému, zastavit se a omýt. Byl najednou tak daleko, skončil jsem u pumpy, pach zvratků na mých kožených botách byl odporný.
„Ty ses koupal?“ ječela Edda po mém návratu domů.
„Pršelo,“ štěkl jsem.
Jednu botu jsem natáhl na kopyto, ani jsem ji neotřel.
„Ty ses zbláznil,“ vřeštěla Edda a vzala mi druhou botu z ruky.
Tentokrát jsem ji nechal vyčistit mé oblíbené boty. Kaštanově hnědé polobotky s krásným leskem a šňůrkami uzavřenými plátky zlata. Byl jsem unavený. Vím, že konce šňůrek si prohlížela několikrát. Dokonce i pod lupou. Je podezřívavá, nedůvěřuje mým slovům, ani v případech, kdy jsou potvrzena puncem.

 

44 Milenka
Od milenek se očekává, že budou mladší než jejich partner, méně opotřebované. V našem případě tomu tak není. Jsme stejně staří.
„Partneři,“ říká mi Albín a pohladí mě po tváři.
Naslouchám mu pozorně, všem jeho steskům z přetížení. Vím jak je unavený z pracovních schůzek a návštěv. Stále je rozběhnutý a napjatý. Už teď v lednu musí mít naplánované úkoly na prosinec. Říká mi i to, že nemůže zvolnit, zastavit se. Ihned by jej nahradil někdo jiný, mladší, výkonnější. A přitom by tak rád alespoň několik hodin lenošil, seděl na libovolné lavičce a nedělal nic. Jenom by si připomínal pár okamžiků ze svých čtyřiceti tří let, kdy byl dokonale uvolněný a přál by si, aby se vrátily a trvaly déle.
K těm krásným okamžikům náleží také pobývání se mnou.
„Nebojím se mluvit, vím, že mě pochopíš,“ říká.
Věřím mu a plním každé jeho přání. Ale tak, aby se mě nepřesytil, aby mu laskání se mnou bylo vzácné, povzbuzovalo ho.
Kdyby si to přál, pustím ho i k jiné milence. Necítím žárlivost ani bolest. Jiné ženě bych jej přenechala, i kdyby byla skutečná, ne vymyšlená. Nic na tom není. Chvilkové potěšení u ženy s mohutnými hýžděmi, ve kterých se Albín ztrácí a umírá v záškubech. Albín takové ženě nemůže odolat. Vím, že takové jsou při svádění rafinované. Vzrušující. Nastrkují svůj přepychový zadek tak, aby ho muž nemohl přehlédnout. A když se náhodou brání zavřením očí, přitisknou se k němu. Takže pak muž nemá na výběr. Vždyť stejně nepatřičný je pro něj výron semene po doteku toho pevného zadku jako přímý kontakt. Proto se poddají chvilkové vášni, nepřekonatelné.
Zjemněla jsem. Důvodem byl pohled na jeho kulky zezadu. Nenapadlo mě to, nikdy dřív jsem nepřemýšlela o tom, že je má podobné jako kůň nebo jiný zvířecí sameček. A to mě rozněžňuje. Stejně jako úsek mezi řiťkou a údem. Ochmýřený, narezlý.
Ležím s rozkročenýma nohama. Bosá. Vždycky jsem byla dobrá gymnastka. Především jako dítě. Nechám ho, ať se přehrabuje, hladí mi kohouta, co se mi udělal ze srstky sám od sebe. Asi ze sedění z překříženými stehny. Novorozenecký kohout. Dnes už se děti takto nečešou.

(...)

TICHO

45
Klarise jsem to mohl říct. Mé sekretářce. Že mne propustili. Díval jsem se na ni a ona na mě. Oddaně.
Myslím, že o tom věděla, aniž bych musel cokoliv říct.
„V úterý?“ divila se neobvyklému termínu porady v ústředí. Radívali jsme se totiž zásadně v pondělí. Už tady se dalo tušit něco podezřelého. V tom neplánovaném dni.
Myslel jsem si, že tady vydržím do konce. A nebudu si muset zvykat na nic jiného. S tímhle jsem nepočítal. Ani s přeskládáním mých knih, které provedla Edda během mé služební cesty. Měla volno z práce, z Všeobecné zdravotní pojišťovny. To jsem věděl.
Jenom nechápu, co ji to popadlo. Nikdy mi nezasahovala do věcí v mé pracovně.
Nevěřil jsem tomu. Přesunutí encyklopedií a slovníků ze střední police na tu nejvyšší.
„Jak je budu tahat?“ chtěl jsem řvát. Byl jsem zticha. Už tak se s některými svazky nakládalo těžce. S Kronikou lidstva. Patnáctikilovou.
„A ty mi ji dáš nahoru. Proč?“ Vůbec nic ze mne nevycházelo. Jenom jsem byl schýlený a skleslý z toho, že mě propustili a Edda se k nim připojila.
Čekal jsem, že po mně začne štěkat. Nebo vyjede s připravenými argumenty.
„Promiň,“ slyšel jsem dobře? Také ona měla stažená ramena, stejně jako já, a sklopenou hlavu.
Chtěl jsem se jí dotknout. Nešlo to. Ale cítil jsem se naprosto zrazený. Mým ředitelem a mou ženou, kterou jsem si vybral. Kdysi dávno. Knihy jsem přeskládal zpět, přestože jsem se cítil nesmírně unavený.
Ráno jsem se chystal začít znovu. A sekretářka naslouchala. Pozorně. Zdálo se mi. Na rozdíl od mé ženy.
Klarise jsem se mohl svěřit se svými plány.
Asi rok nemocenská. Proč bych toho nevyužil. Platím si celý život. Ten pracovní.
Pak podpora v nezaměstnanosti. Ještě mi naslouchala, při cestě pro kefír. Ráno ho piji pravidelně. Pro lepší činnost střev. Ví to. Už léta, co jsme tady spolu.
Po půl roce se po něčem porozhlédnu. Třeba se i přeškolím na jinou profesi. Na jakou, napadlo mě. Že bych prodával jako můj otec? Zkrachovalec, jak ho označovala matka.
Něco se stalo, když mi nesla tu dvojdecovou sklenici. A stála blízko vedle mne. Vždycky jsem byl vyšší já a ne ona. Jenomže teď jsem hleděl do tváře mé sekretářky zdola. Sklouzl jsem k zemi k jejím botám.
Určitě si vzala vyšší podpatky, uklidňoval jsem se. Bylo tomu tak. Nespletl jsem se. O dva tři centimetry delší než obvykle.
„Máte nové boty?“ ujišťoval jsem se ještě.
Mírně rozkymácela horní polovinu těla. Bral jsem to jako souhlas. O svých dalších plánech jsem raději už mlčel.

 

46
Tak už jsem v práci skončil a vracím se zpět. Domů. Kde na mě nikdo nemluví. Nikdo tam není.
Ani to služební auto nemám. Odebrali mi ho, protože už nejsem ředitel. Určitě si toho všimla také paní, co sedí v tramvaji vedle mě. Sice mám nové boty, ale ty levné překrémované podrážky jsou zblízka patrné. Boty mě začínají mírně tlačit.
„Jezdíte ráda tramvají?“ ptám se jí tiše, abych ji nevylekal. Myslel jsem, že mi odpoví. Třeba jen nevím nebo jste divný, ale ona mlčí. Neslyšící. Lupou ji pouze klouby čelistí. Má plytké jamky, myslím si.
„Máte plytké jamky?“ nakláním se k ní abych se přesvědčil.
Jenom dál chrastí klouby a mlčí. Na boty ji nevidím, nohy zastrčené pod sebou. Možná i překřížené v kotnících. Musel bych se sehnout. Pro něco, co bych náhodou upustil. Je tady ale málo prostoru. A ona na ulicí Žabí vystupuje. Konečně se podívám a jsem překvapen. Tohle jsem nečekal, zářivě rudé lodičky s ostrou špičkou. Na podpatku, který jsem nikdy nespatřil. Dvaceticentimetrovém, zdá se mi to nepravděpodobné – tak vysoký štíhlý podpatek k tupému obličeji. Alespoň tak na mě působil. V lodičkách měla zastrčeny nohy s neobyčejně vypracovanými lýtky. V minulosti musela být aktivní sportovkyní nebo trpí nějakou svalovou anomálií. Bývalá sportovkyně by se mi pozdávala více. Protože právě u vysloužilých sportovců jsem už vícekrát zaznamenal ten prázdný výraz. Bezduchý. Kdysi jsem se ptal Eddy jestli, to také tak vnímá.
„Ano,“ odpověděla. „Většina z nich nezná nic jiného než pohyb. A když s ním skončí, ztratí i jas v obličeji. A taky ztloustnou,“ vyštěkla.
U někoho je opravdu obtížné představit si v jeho dospělosti, že mohl být dítětem. Nadšeným, zvídavým, s krásnou tváří. Oba jsme podivně ostříhaní, tak, jak to má slušet jenom starším osobám, mám kravatu, ona tři zlaté řetízky a nabarvené vlasy. Dívám se na sebe a na Eddu.
Já také nemám nic jiného než pravidelnou a opakující se práci, angličtina, náhradní jazyk má být únikem, o ničem jiném nepřemýšlím a ničím se nezabývám. Přesto jsem byl přesvědčen, že údiv v obličeji mi zůstal. Stejný, jako v šestnácti letech.
„Mám to v obličeji?“ tiše jsem prosil Eddu.
A zhrozil jsem se jejího mlčení. Došlo mi to – vidí mé tvrdě sevřené rty, oči, poťouchlé, co už všechno viděly. Zírající blahosklonně. K tomu znuděné chřípí přesycené požitky všech představitelných vůní, ženskou rybí jsem vyhledával nejčastěji. Při tom očichávání jsem si ovšem musel dávat pozor. Ženy to nemají rády. Většinou. Když si přejete, aby se nedezinfikovaly a nepotíraly krémy. Neparfémovaly. Protože ony se stále snaží přebít svou vůni. Tu původní. Já se pak špatně soustředím, když ji objímám. Ženu, a začnu ji očichávat. Nenápadně. Kromě Tibory, té to nevadilo, dělala to samé. Místo šampónu používala citron. Jinak nic. Čistou vodu. Cítil jsem z ní pouze ten jemný závan ryb. Dětský, křehký. Nebyl to ten rybí pach, co cítíte, když někomu selžou játra. Ten je jiný. Nepříjemný, koncentrovaný.
Podle vůně i odéru bych je poznával a oslovoval. Ženy nadané pro lásku. Jenomže na to bych musel vynakládat velké úsilí. Abych se v tom zmatku vůní vyznal. Nemohu přece za ženou přijít a poprosit ji, ať se ničím nenatírá, nelakuje. Abych poznal jestli je to ona. Moje žena. Proto jsem se dosud většinou zmýlil a měl jsem je jen krátce. K obcování. Už mě to ani netěšilo. Opakující se parfémy, podobné. Drahé. A potom všem jsem cítil neštěstí a bolest.
Z toho marného hledání, bezvýchodného.
Zůstala mi jen Edda. V poslední době na sebe umělé vůně přímo nalepuje. Ústa si vystříkává sprejem. Mentolovým. Zřejmě si myslí, že překryje ten divný dech. Ten není ze zubního kamene, na ten je opatrná a nechává si ho odstraňovat pravidelně. Asi má afty nebo zánět dutin. Zeptal bych se jí, jenomže by mi neodpověděla. Je zklamaná. Oprávněně. Únavným soužitím se mnou. Proto mlčí a já se k ní nemohu přiblížit, třeba ji pohladit nebo jinak utěšit.
Odehnala by mě, protože především já si mám uvědomit, že jsem jí zkazil život. Kdyby na mě mluvila, zkusil bych jí to říct. Že to není jen moje selhání. Nemůže se stále soustředit pouze na mě a na děti.
Tohle nechce slyšet. Vlastně nevím, čím bych ji potěšil. Svým odchodem k nějaké volné ženě?
„Koho si teď najdu já? V mých letech,“ jako bych ji slyšel.
„Použitou, vyhořelou.“
„Není to s tebou tak hrozné,“ tohle by ode mne neposlouchala.
Protože ona chce být obětí. Na níž jsem se podepsal. Vyřvala by to třeba na Hlavním náměstí, kdyby měla tu možnost. Takto si musí vystačit se svými známými.
Které znám jménem, a od nich vím, čím vším Edda mohla být, nebýt mě. Brzdil jsem její rozlet, až jsem ji zničil a odrovnal.
Někdy si nejsem jistý, jestli zvládnu její trest mlčení až do konce.
Edda vidí mou únavu. Snažně ji prosím o jedno jediné slovo, citoslovce nebo výdech. Mám obličej vysloužilého sportovce a ona to ví.

© Anna Zonová
Na portálu iliteratura.cz publikujeme se svolením autorky.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2145x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce