Witkowski, Michal: Chlípnice

Witkowski, Michal
Chlípnice

recenze beletrie zahraniční

Spisovatel Michał Witkowski (*1975) za posledních pár let posbíral už mnohá uznání a k tomu dvě nominace na hlavní polskou literární cenu NIKE. Poprvé se tak stalo díky próze Chlípnice (Lubiewo, 2005), která je v současné době překládána do několika světových jazyků a v těchto dnech se dostala i na pulty českých knihkupců.

Chlípnice
Michał Witkowski: Chlípnice. Z polského originálu Lubiewo (Korporacja Ha!art, 2005) přeložil Jan Jeništa, doslov Bára Gregorová, Agite/Fra, Praha 2007, 260 stran

Český čtenář dostává po Dorotě Masłowské příležitost poznat dalšího mladého prozaika, který sebevědomě poodkrývá nepohodlné téma na pozadí jedinečného, „nacionálně-katolického“ Polska a zároveň je k němu upřena pozornost hlavních deníků jako k literární hvězdě, za níž se se zdravou sebedůvěrou neváhal označit i on sám. Spisovatel Michał Witkowski (*1975), o němž je řeč, za posledních pár let posbíral už mnohá uznání a k tomu dvě nominace na hlavní polskou literární cenu NIKE. Poprvé se tak stalo díky próze Chlípnice (Lubiewo, 2005), která je v současné době překládána do několika světových jazyků a v těchto dnech se dostala i na pulty českých knihkupců.

V Chlípnicích Witkowski popisuje život homosexuálů, kteří přežívají na okraji společnosti a pro rozkoš neváhají udělat i to, co překračuje jejich sebeúctu. „Buzny“, jak tuto specifickou sortu pojmenovává, uvažují ženským způsobem a oslovují se mezi sebou dívčími jmény. Jejich jediným cílem je „sbalit vošousta“ – povětšinou podnapilého heterosexuála, ztělesňujícího v jejich představách drsnou maskulinitu; chlápka, který už je natolik pod vlivem, že se nechá svést. Buzny se zásadně liší od gayů – ti jsou v Chlípnicích prezentováni jako společensky dobře situovaní muži, kteří mají vybrané způsoby a ucházející zaměstnání a kteří dbají o svoji pověst příkladných občanů: krom angažovaného boje za práva menšin patří k charakteristice emancipovaného gaye vše, co dělá dobrý dojem ve společnosti – od partnerské věrnosti až po hlasovací účast ve volbách. Je nasnadě, že neorganizovatelné a prostopášné buzny, které v očích gayů vrhají na homosexualitu špatné světlo, jsou svým emancipovaným protějškům trnem v patě.

Michał Witkowski jako by však moc dobře chápal, že literatura začíná právě v příbězích vyděděných lidí. Ukazuje na nich dvojí mentalitu – tragikomiku buzen i tabuizovanost komunistické společnosti, v níž na „holandách“ není vůbec obtížné potkat homofobního skina nebo vošousta, jenž po vystřízlivění dostal chuť buznu najít a odplatou za noční povyražení ji zmlátit.

Chlípnice se dělí na dva cykly anekdot spojených dobou, o níž se vypráví. V soudržnější části nazvané Kniha ulice Lukrécie a Patricie, dvě staré kamarádky důchodového věku žijící spolu v sešlém kamrlíku, nostalgicky vzpomínají před reportérem z novin na slavné časy osmdesátých let, kdy po nocích v parku s pocitem trýznivého chtíče zoufale lovily svou kořist. Druhá část se pak přenáší do současnosti na pláž, na které se buzny scházejí a seznamují.

Nenápadný dekameronský půdorys poskytuje Witkowskému prostor pro konfrontaci nejrůznějších příběhů, v nichž dokáže čtenáře v jednu chvíli bavit, jako ho v druhém okamžiku zasáhnout tragickým vyústěním. Zoufalá melancholie a opovržení společností se skrývají pod povrchem dovádivosti, „buznění“ a „vykrucování“. To, co postavami prostupuje, je živočišnost, neukojitelná touha a vědomí vlastní výlučnosti, které buzny vzaly dávno za své: Je to zejména povrchní bezstarostnost, která si nárokuje podstatu celé jejich existence. Tomu jsou poplatné i bezprostřední dialogy uplývající v nezkrotném duchu zdánlivé prvoplánovosti a banálnosti (jsou vtipné i parodické). S jejich zmnožováním v dalších a dalších anekdotách stoupá sice počet hlasů ve vyprávění, avšak ona bachtinovská polyfonie je krocena vybraným stylem i jednotným vyzněním obrazu Chlípnic.

Aby nedošlo k mýlce – kniha nenese žádné poselství nebo podstatné sdělení, ani nechce apelovat: to, co líčí, bere tak, jak to je. Jakoby mimochodem se Witkowskému daří zachytit šeď a mastnotu města osmdesátých let. Ona zanedbaná periferie, na níž se postavy snaží přežít, se totiž úplně náhodou stává obrazem celé společnosti a jejího životního stylu. Naopak současnost na pláži, kde buzny potkávají gaye, zástupce posledních módních výstřelků, na haštěřivé kamarádky sice dotírá, ale v zásadě je míjí, neboť vyrůstaly v jiné době, na níž mají už pouze vzpomínky. Zlatá osmdesátá jim totiž kromě stálého ponížení a práce šatnářek nebo uklízeček přinesla nejaktivnější období jejich sexuálního života, které mohlo alespoň z části ukojit jejich nezměrnou touhu.

Jako Chlípnice nemají žádný výrazný závěr, nemá ho ani tato krátká recenze. Lze snad jen konstatovat, že kniha je to vpravdě otevřená, přívětivá a lehce „přelousknutelná“. Za zmínku ale určitě stojí pečlivá práce Jana Jeništy, který za převod Chlípnic do češtiny získal uznání v soutěži Jiřího Levého pro mladé a začínající překladatele.

© Petr Vaněk

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 131 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 4926x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce