Bishop, Elizabeth: Ve vesnici

Bishop, Elizabeth
Ve vesnici

studie beletrie zahraniční

Elizabeth Bishopová (1911–1979) patří k nejvýraznějším postavám moderní americké poezie. Její čtyři krátké sbírky básní jsou v anglicky mluvícím světě tak známé a uznávané, že staví do stínu básnířčinu prozaickou tvorbu, která bývá vnímána spíše jako jakýsi dodatek k jejím básním, v horším případě jako pouhý zdroj biografických informací.

Ozvěna výkřiku
Elizabeth Bishopová: Ve vesnici. Překlad Mariana Housková. Opus, Praha 2007, 192 s.

Elizabeth Bishopová (1911–1979) patří k nejvýraznějším postavám moderní americké poezie. Její čtyři krátké sbírky básní jsou v anglicky mluvícím světě tak známé a uznávané, že staví do stínu básnířčinu prozaickou tvorbu, která bývá vnímána spíše jako jakýsi dodatek k jejím básním, v horším případě jako pouhý zdroj biografických informací. Autorčino prozaické dílo, jemuž se věnovala po celý život, má s její poezií mnoho společných rysů, rozhodně jí ale není podřízeno či podmíněno. A přestože řada povídek vychází ze vzpomínek na dětství či ze zkušeností z cest, nelze je vnímat pouze jako zprávu o životě a pominout jejich literární hodnotu.

Povídky ve výboru Ve vesnici vycházejí z původního řazení, které navrhovala autorka: jsou řazeny chronologicky podle data vzniku, čímž je částečně narušen sled událostí líčených ve vzpomínkových textech, kterých je ve výboru většina. K lepší orientaci a snad i pochopení může přispět znalost základních životopisných dat Elizabeth Bishopové. Narodila se ve Spojených státech, v městečku Worcester ve státě Massachusetts, ze tří čtvrtin však byla Kanaďanka. Krátce po jejím narození jí zemřel otec a matka s ní odjela do své rodné vesnice Great Village v Novém Skotsku v Kanadě, kde se o ni většinu času starali dědeček s babičkou a tety. Matka se nervově zhroutila, po neúspěšných pokusech o léčbu byla odvezena do sanatoria a její dcera ji od svých pěti let už nikdy neviděla. V Novém Skotsku začala Bishopová chodit do školy, ale po prvním roce pro ni přijeli prarodiče z otcovy strany a odvezli ji zpět do Worcesteru, aby jí poskytli lepší vzdělání a zázemí, než jaké jí nabízelo prostředí matčiny rodiny. Z těchto raných událostí vycházejí povídky „Ve vesnici“, „Přípravka“ a „Venkovská myš“, k dětství v Novém Skotsku se Bishopová vrací i v povídkách „Gwendolyn“ a „Vzpomínky na strýčka Neddyho“ a nepřímo také v prózách „Křest“ a „Farmářovy děti“. Nakonec Bishopová vyrůstala u tety v Bostonu, později v internátní škole. Nepřítomnost domova, místa, kam by se mohla vracet, Bishopovou provázela po velkou část života. Po studiích na Vassar College a roční cestě po Evropě žila nějakou dobu v New Yorku, kde se stýkala z předními newyorskými umělci, především s modernistickou básnířkou Marianne Moorovou, která měla na Bishopovou v tomto období rozhodující vliv a jíž je věnován rozsáhlý vzpomínkový text „Úsilí náklonnosti“.Koncem třicátých let se Bishopová odstěhovala do Key West na Floridě, kam jsou situovány povídky „Gregorio Valdes“ a „Nemocnice Mercedes“. Prvním místem, které však skutečně začala považovat za domov, byla Brazílie, kde žila od roku 1951 až do konce šedesátých let a kde napsala většinu vzpomínkových textů o Novém Skotsku a řadu svých nejlepších básní. Brazilským prostředím jsou inspirovány posmrtně vydané povídky „Výlet do Vigie“ a „Do botequim a zpátky“. V sedmdesátých letech Bishopová vedla kurzy tvůrčího psaní na Harvardu, žila v bostonském přístavu a z okna pozorovala lodě v zálivu. Zemřela 6. října 1979.

Prózu a poezii Elizabeth Bishopové nelze přísně hierarchizovat či oddělovat. Celý život psala obojí a její básně a prozaické texty jsou si v mnoha rysech blízké. Často se věnují podobným tématům – dětství, vzpomínky, cesty, krajiny –, opakují se v nich stejné situace a motivy. Například kostel připomínající velkého zebu a následné noční setkání se zebu v povídce „Výlet do Vigie“ má paralelu v setkání s losem, který se tyčí jako kostel, v básni „Los“; motiv výkřiku z povídky „Ve vesnici“ se objevuje v jedné z nejznámějších básní „V čekárně“, která je zároveň jiným zpracováním závěrečné scény z povídky „Venkovská myš“. Ale především je spojuje stejné vidění, pro něž je typický důraz na detail a snaha o co nejpřesnější zachycení pozorovaného. Pohled Bishopové je pohledem soustředěného pozorovatele, který téměř zapomíná na sebe sama; přestože je stále nezaměnitelně přítomen, neobrací se k sobě, ale k tomu, co vidí, jako by se snažil dobrat co nejčistšího, nejpravdivějšího pohledu. Pozorování a z něj vycházející popis u Bishopové nemá funkci ilustrativní, nevytváří atmosféru či kulisu pro jakési hlavní děje. Pozorování věcí kolem je tím hlavním dějem, skrze pozorování a zachycování pozorovaného slovy se vytváří význam celého textu. To však neznamená, že Bishopové texty ulpívají na povrchu věcí – jejich snaha neanalyzovat a neinterpretovat viděné je zároveň prodchnuta vědomím, že absolutní nepřítomnost interpretace je nemožná. Už sám pohled je předurčen pozorovatelem a každé vložení do slov je nutně interpretační, „objektivní“, nezaujatý pohled je nemožný. Dítě v povídce „Ve vesnici“ se zachytává pohledem pevných, určitých věcí jakoby ve snaze nesklouznout do nejasné hrůzy skryté v matčině výkřiku. Ale výkřik tam stále visí, neustále přítomen v paměti a díky tomu i ve věcech, jež dítě, které si nese ozvěnu výkřiku v paměti, vidí. Pozorování věcí je marnou snahou oprostit se od sebe sama, nemožnou snahou uvidět čistě, bez ozvěn výkřiku.

Prózy Elizabeth Bishopové jsou problematické z hlediska žánrového zařazení. Sama Bishopová si toho byla vědoma, když uvažovala o případném názvu knihy svých próz. Název Ve vesnici a jiné povídky se jí zřejmě nezdál přesný, v rukopise ho škrtla a místo něho uvedla Ve vesnici: povídky a eseje. Podtitul naznačuje hlavní žánrovou charakteristiku Bishopové próz – většina se jich pohybuje na samém pomezí beletrie: vedle eseje se objevují memoáry, cestopisné črty atd. Tato tendence není náhodná, Bishopová se velmi zajímala o žánry na okraji literatury: kromě uvedených je to například epistolární žánr, kterému se soustavně věnovala – za život napsala tisíce dopisů a dokonce vyučovala seminář o psaní dopisů na Harvardu; v Brazílii s nadšením přeložila z portugalštiny autentický deník brazilské dívky z konce 19. století. Tento zájem lze opět chápat v souvislosti s její snahou o „pravdivé zachycení“ věcí, o autentické vidění zbavené tradiční literárnosti, subjektivní interpretace a nánosu kulturních předsudků. Ze stejného zdroje pramení její okouzlení naivním malířstvím, jemuž je věnován esej „Gregorio Valdes“, nebo zalíbení v dopisech studenta korespondenčního kurzu tvůrčího psaní Jimmiho O’Shea ve „Škole tvůrčího psaní USA“.

Zřejmě nejčastěji by se žánr próz Elizabeth Bishopové dal označit jako „vzpomínky“; dva z textů mají dokonce toto slovo přímo v názvu. Vzpomínka je pro Bishopovou mnohem víc než materiál, o němž lze psát.V řadě jejích básní a próz se tématem nestává pouhý obsah vzpomínky, ale vzpomínka jako taková, otázka zachycení vzpomínky. V povídce „Gwendolyn“ vypravěčka v jednom místě připouští, že její vzpomínka na opuštěnou dětskou rakev nemůže být pravdivá, říká, že „ve skutečnosti zřejmě viděla něco podobného a zbytek [...] si představovala“, ale čtenáři předkládá svou neskutečnou vzpomínku a je jasné, že tato vzpomínka na něco, co se možná nestalo, je v příběhu určující. Povídka „Ve vesnici“ zase začíná krátkým prologem, v němž je uveden na scénu výkřik, jenž utkvěl ve vzpomínce, a tudíž je přítomen od počátku, ještě než se v ději vůbec objeví. Podobně jako není možné čisté vidění, není možná ani autentická vzpomínka. Vzpomínka na každý okamžik je přetvořena vzpomínkami na okamžiky další, nikdy se nelze vrátit k původnímu zážitku, protože paměť jej okamžitě proměňuje a přetváří na vzpomínku. Vzpomínka není minulostí, ale je součástí přítomnosti; proto se vyprávění v povídce „Ve vesnici“ pod tlakem výkřiku prolne z minulého času do přítomného a „dítě“ se změní na „já“, sjednotí se s vypravěčským hlasem. Vzpomínka nikdy není cosi minulého a uzavřeného, vzpomínka je zde, je místem, kde se minulost a přítomnost prolínají a jedno určuje druhé.

Elizabeth Bishopová sama připouštěla, že její texty jsou autobiografické, odmítala však chápání literatury jako prostoru, kde autor prezentuje osobní traumata a zpovídá se ze svých pocitů. Bishopovou literatura zajímá jako jedna z možností, jak uvidět a zachytit pravdu – nikoli pravdu zásadní či objevnou, ale pravdu „věcí, jaké jsou“. V jejích poznámkách a dopisech se často opakuje tvrzení, že báseň či povídku napsala „přesně tak, jak se to stalo“; její úsilí se soustředí na nalezení co nejpřesnějšího obrazu, nejvhodnějšího slova, i když tímto slovem či obrazem zachycuje něco tak málo vznešeného, jako jsou šatičky na panenku či slintající kráva. Jak prokazují Bishopové prózy, nacházet ta správná slova může být větším uměním než objevovat nové věci.

© Mariana Housková
Na iliteratura.cz doslov uveřejňujeme se souhlasem autorky a nakladatelství Opus

 

 

Diskuse

Vložil: Oto Horák, 11.04.2014 09:00
Bishop, Elizabeth: Ve vesnici
Co na Bishopové fascinuje je její stručnost a ručení za slovo. Žádná fabulace, bujné výmysly (přecházející tak často v blábolení a nesmysly), žádná sériová výroba literatury, neboť je potřeba co nejčastěji vydávat knihy (kvůli honoráři a připomenutí se, že tady literárně jsem). U Bishopové je jen to... podstatné, prožité, pečlivě zvážené, proseté: tohle - a právě jen tohle - stojí za literární záznam. Suma sumárum (kromě stovek dopisů): dvě dvousetstránkové knížky. Próza (nádherná je laskavostí provoněná vzpomínka na básnířku Marianne Moore), poezie. Co nejpřesnější popis, záznam skutečnosti. V případě prózy vzpomínka, zaostřené detaily. V případě poezie taktéž, ale jen momentka a jakýsi těsnopisný záznam. Ovšem i v ní nikoli zamlžování, zastírání, gejzíry metafor, žádné unášení se fantazií do míst, čtenáři nepřístupných. Snaha o přesnost a jasnost.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3520x

Koupit knihu

Inzerce