Kiss, Yudit: Apám halálának nyara

Kiss, Yudit
Apám halálának nyara

ukázka beletrie zahraniční

Léto, kdy otec zemřel, začalo snad toho dávného jarního dne, kdy byl nucen opustit zlatou Prahu. Do Prahy utekla rodina před protižidovskými opatřeními, která se stále zpřísňovala, protože můj dědeček Lajos, který byl lékařem, už ve své rodné zemi, čím dál tím více oprýmkované vlastenčením, nemohl vykonávat svou praxi...

Léto, kdy otec zemřel
Yudit Kiss: Apám halálának nyara, vydalo nakl. Noran, Budapešť, 2006, 256 stran

Léto, kdy otec zemřel, začalo snad toho dávného jarního dne, kdy byl nucen opustit zlatou Prahu. Do Prahy utekla rodina před protižidovskými opatřeními, která se stále zpřísňovala, protože můj dědeček Lajos, který byl lékařem, už ve své rodné zemi, čím dál tím více oprýmkované vlastenčením, nemohl vykonávat svou praxi. Nebralo se v úvahu, že jeho židovští předkové se vyznamenávali v boji za svobodu roku 1848, nemluvě o první světové válce, v níž jeho otec získal i důstojnickou hodnost. Lajos byl úspěšný lékař, který mluvil několika jazyky a kvůli opatřením, jež zavedla numerus clausus, absolvoval v Československu také část svých vysokoškolských studií, a tak snadno získal místo ve zlaté Praze u švýcarské firmy Wander. Léčil velice rád, ale zajímal se i o výzkum. Australští příbuzní ještě po desetiletích vrtěli hlavou, když vyprávěli, že o dovolených pitval na statku žáby a vysvětloval čeledi fyziologické funkce. U Wandera pracoval mimo jiné na variantě Ovomaltiny, která byla obohacená vitamíny a bylo ji možné pít. Podle rodinných příběhů, které nám otec vyprávěl jenom vzácně, ji zkoušel na něm a na sestřičce.

Dětství, které otec strávil v Praze, znamenalo v jeho životě opravdový zlatý věk. Později se mu ještě podařilo usmlouvat na osudu menší či větší úlomky štěstí, ale na ty už dopadal stín toho všeho, co následovalo po zlaté Praze. Nicméně v klamavém míru poloviny třicátých let a v tom nádherném, zasněném městě mohl otec ještě prožívat své nadšení. Často se potuloval po Starém Městě, na vltavském nábřeží, na kouzelné Kampě, vychutnával to barvité město, prosycené kulturou a tradicí, které díky staré měšťanské demokracii a samozřejmé lidské důstojnosti a sebevědomí, jež k ní patřily, bylo zvláštně velkodušné. Děti ve škole si brzy přestaly hrát na indiány, jejich místo zaujala občanská válka ve Španělsku, ačkoli vždycky bylo těžké najít ty, kdo byli ochotni představovat frankisty. Toto všechno korunovalo nevyčerpatelné bohatství městské knihovny, kde otec trávíval dlouhá odpoledne, kdy neměl na práci nic jiného. Z knihovny chodíval pěšky domů na Malou Stranu; procházel kolem kaváren, z nichž doléhaly ven hlasité debaty, cinkání šálků a ženský smích, toužebně si prohlédl novinky ve výkladní skříni hračkářství, opatrně poplácal po boku drožkářského koně, odpočívajícího pod houní, který tehdy už platil za vzácnost, a zadumaně hleděl za tramvají se zakulacenou zádí, jak řinčivě zahýbá za roh Malostranského náměstí u domu s tlustými zdmi a podloubím. Za stinnými výletními místy, které město obklopovaly, byly hranice zlaté Prahy příjemně vzdálené. Na prázdniny jezdívala rodina do slovenské Dobšiné k tetě Gizi, anebo do Třebíče, odkud pocházela mladá dívka, která jim v Praze vedla domácnost; občas odjeli na několik dní do Nagyszőlőse, kde si hráli s vzdálenými bratranci, někdy se objevovali Lajosovi příbuzní ze sedmihradského Dése, a když se babičky zmocnila nostalgie, vyhledali v Badenu u Vídně hrob jejího otce.

Takto se otec blaženě vznášel, až to všecko rázem skončilo na jaře roku 1939, kdy demokratická a svobodná Evropa pohodila jediný středoevropský stát, který normálně fungoval, rozpínavému fašismu. Den po německé okupaci Československa bylo Lajosovi nařízeno, aby během osmačtyřiceti hodin opustil zemi. Evropa se začala uzavírat, mohli se vrátit pouze do horthyovského Maďarska, z něhož před několika lety utekli. Babička se s oběma malými dětmi okamžitě vydala na cestu, Lajos se ještě zdržel, aby se postaral o byt a vyřídil nějaké záležitosti. Ve vlaku, který ujížděl do Pešti, mlčky seděla na vybledlém plyšovém sedadle ve svém klobouku s černým závojíčkem Szera, má inteligentní, velkosvětská a vždycky dobře naložená babička.

„Rukulíbám, vašnosti!“ pozdravila jako první četnického důstojníka, který kontroloval pasy a byl cítit česnekem a pálenkou. Tehdy se jejího synka, mého otce, zmocnila jakási neznámá úzkost.

Zůstane pro mne věčnou záhadou, proč tehdy Lajos nesebral rodinu a nevydal se s ní na západ nebo na jih. Měl kvalifikaci, jazykové znalosti, majetek, měl všechno k tomu, aby se pokusil vybudovat si nový život někde jinde. Je sice pravda, že ani Evropa následujících let nebyla žádné lázeňské středisko, ale mohli mít lepší vyhlídky na přežití než v Maďarsku, kde na ně trpělivě čekala jistá smrt. Táhla ho zpátky do Budapešti, v níž se rozléhala iredentistická a antisemitská hesla, vazba na minulost, na rodinu, na jazyk? Nebo snad láska? Nedlouho po návratu domů se Lajos a Szera rozvedli. Dědeček byl záhy nato povolán na nucené práce. Za pár měsíců se mezi dvěma povolávacími rozkazy k nuceným pracím oženil s mladou ženou, která zřejmě byla jeho kolegyní v některé z nemocnic, kde se nad ní slitovali a dovolili jí, aby zadarmo a potají vykonávala své povolání, když zrovna nekopala zákopy pod dozorem rozjařených strážných. Na fotografii, kterou mi otec ukázal pouze jednou jedinkrát, stál Lajos pod rozkvetlým ovocným stromem a s úsměvem držel kolem ramen mladou ženu s krásnýma očima. Za dva měsíce, když byl povolán na další nucené práce, byl poslán na sovětskou frontu. Na podzim roku 1943 převzala babička úřední oznámení adresované otci. V tom dopise příslušné úřady otci suše sdělovaly, že se z něho stal válečný sirotek. Nestal se sirotkem vlasti, aby se mu dostalo špetky smutné slávy a státní podpory, nýbrž válečným sirotkem, aby mu muselo být naprosto jasné, že dědeček se nemůže ani po smrti stát padlým za vlast, jako se padlými za vlast nestalo ani půl milionu židů, kteří ho následovali. Avšak i otec se vydal na další cestu, než tento dopis dostal. Koncem léta roku 1940, za dobrý rok poté, co se vrátili ze zlaté Prahy, vzala babička mého otce za ruku a nasedli do vlaku.

„Nikomu o tom neříkej,“ napomenula ho předtím Szera. I několikahodinová cesta probíhala většinou v tísnivém tichu.

„Brzo si pro tebe přijedu,“ řekla babička přiškrceným hlasem, když se otočila na podpatku a zanechala svého synáčka v krátkých kalhotkách, který jí nemotorně mával, na dvoře segedínského nalezince.

Jak tak otec mával ženské postavě, která se spěšně vzdalovala, a jenom jednou se ohlédla, ale to už byla tak daleko, že stěží rozeznával její rysy, jako by odháněl zlověstný osud, který mu chtivě kroužil kolem hlavy. Popošel několik kroků, potom paži spustil a zachytil se drátěného plotu, který ohraničoval dvůr. Babiččina černá postava už dávno zmizela z rohem ulice. Otec upřeně hleděl na prázdné prostranství vedle rohového domu. Potom zvolna uvolnil prsty ze studeného kovu a poposunul si brýle v kovových obroučkách, které mu ustavičně klouzaly z nosu. Rozhlédl se po pustém dvoře. Panovalo tam takové ticho, že se mu zdálo, že slyší, jak mu buší srdce. Možná tehdy v něm něco povolilo. Možná tehdy, na podzim roku 1940, se započalo to léto, kdy otec umřel.

(ukázka vybrána ze s. 20-24 originálu)

Překlad © Anna Valentová

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2542x

Inzerce