Farkas, Péter: Nyolc perc

Farkas, Péter
Nyolc perc

ukázka beletrie zahraniční

Stařena dny nesledovala. Čas jí protékal jako řeka a v tom toku se jako rozmanité proudy neoddělitelně vlnily vjemy fikcí nazývané v tradičním smyslu minulost, přítomnost a budoucnost. A stejně jako ty proudy i vjemy se od sebe odlišovaly především svou teplotou a rychlostí, jakou se šířily...

Osm minut
Péter Farkas: Nyolc perc, vydalo nakl. Magvető, Budapešť, 2007, 110 stran

Stařena dny nesledovala. Čas jí protékal jako řeka a v tom toku se jako rozmanité proudy neoddělitelně vlnily vjemy fikcí nazývané v tradičním smyslu minulost, přítomnost a budoucnost. A stejně jako ty proudy i vjemy se od sebe odlišovaly především svou teplotou a rychlostí, jakou se šířily. Proměny jejích nálad byly tedy změnami teploty a rychlosti, a ty stařec četl s dokonalostí precizního přístroje. Věděl, že její náladu lze nejlépe usměrňovat výběrem a přípravou vhodné potravy. Ti, kdo se v jejich prostředí občas objevovali, si často tuto její vlastnost špatně vykládali a jejich fantazie sahala pouze k domnělému rozpoznání animální touhy nasytit se. Starci však bylo jasné, že stařenin smysl pro čas reaguje nejcitlivěji na chuti. Čím tedy byla hltavější, tím silněji v ní čas proudil. A stejně tak když odmítala příjem potravy, znamenalo to, že proud byl posílen. Protože její vědomí neoddělovalo jeden den od druhého, byla obvyklá narozeninová ceremonie jenom prázdná slupka. Třebaže je to obtěžovalo oba, stařec nikdy do oslavy nezasahoval a trpělivě vyčkával, až návštěvníci ukojí vlastní potřeby a uspokojeni odejdou. Stařec se vždycky teprve poté pouštěl do příprav na vlastní oslavu narozenin. Tentokrát vařil švestková povidla. K tomu, aby tento svůj smělý záměr uskutečnil, potřeboval mnohem více času a příprav než obvykle a uvědomoval si i trapné následky, které pojídaní švestkových povidel pro něho znamená. Ale stařena by se byla po švestkových povidlech utloukla a sotva jí mohlo udělat něco větší radost, než když se mohla zakousnout do chleba s máslem namazaném čerstvými švestkovými povidly, z nichž se ještě kouřilo. Nejdříve pomýšlel na to, že ovoce si v potřebném množství opatří sám. Donést je by mu nebylo zatěžko, chtěl povidel uvařit jenom tolik, kolik se při jedné příležitosti sní. Nakonec se neodvažoval nechat stařenu o samotě, a tak raději pověřil koupí ženu, která k nim do bytu pravidelně docházela. Přirozeně se jí o svém záměru nezmínil, ale neobával se, že by instrukce, které by jí ke koupi ovoce dal, mohly vzbudit její podezření. Povidla zřejmě v životě nevařila. Navzdory tomu jen tak mimochodem poznamenal, aby přinesla švestky pokud možno drobné, skoro přezrálé, u stopky poněkud uvadlé. Správně si nákup načasoval, protože tušil, že ovoce bude muset rozložit na podnosu, aby ještě několik dní dozrávalo. K vaření povidel si vybral takový den, kdy uskutečnění jeho záměru neohrožoval žádný návštěvník. Stařenu důkladně provětral na balkóně brzy večer a koupal ji déle než obvykle, takže tvrdě usnula hned po uložení. Klidně se pustil do příprav. Důkladně ovoce umyl, setřel z něj i pel, potom je vypeckoval a vložil do hrnce. Počítal s tím, že do svítání se povidla uvaří a než se stařena probudí, vystydnou natolik, aby si je mohli dát k snídani. Byla horká, dusná noc. Dveře na balkon otevřel dokořán, vysoukal si rukávy a usadil se u sporáku. Zadumaně míchal kaši, která zvolna houstla, a protože záhy úplně ztichlo i město, bylo v kuchyni slyšet jenom odfukování vařících se povidel. V temně modrém otvoru balkonových dveří němě vrávoraly černé skvrny listnatých stromů, jako by seděl ve večerní idyle letní kuchyně. Najednou si povšiml, že po horní straně paže, která mu ležela na stehně, leze vosa. Starcova paže vypadala, jako by maso na ní bylo obloženo čerstvě navlhčenými oplatkami. Na jeho téměř průsvitné, teninké kůži svítilo žluto-černě proužkované tělo vosy, jako by bylo osvětlováno zevnitř. Vosa lezla pomalu a rovně, jen chvílemi zatřepala skládanými blanovitými křidélky. Stařec sledoval nehybně a vesele, jak se mu popásá na paži. Přitom druhou rukou míchal povidla, a proto pohlédl i k hrnci, a vtom mu naprosto nepozorovaně vosa z ruky zmizela. Zřejmě vyletěla ven, pomyslel si, a dále míchal houstnoucí kaši. Den se teprve probouzel, ale už bylo jasno, když v kuchyňských dveřích neslyšně stanula stařena. Snad si na okamžik zdříml, protože ji zpozoroval až tehdy, když se rozcuchaná objevila na prahu. Vzrušeně nasávala silnou, trochu trpkou vůni čerstvých povidel, a až do snídaně se nehnula z kuchyně ani na krok. Stařec zavřel dveře na balkon, oblékl jí župan, učesal ji a upravil jí na krku neodmyslitelnou šňůru perel, kterou si připínala každý večer. Stařena trůnila u kuchyňského stolu slavnostně vzpřímená a ostražitě sledovala starcovo počínání. Stařec záhy přelil uvařená povidla do žáruvzdorné mísy, byla jich v míse tenká vrstvička, a mísu položil na široký balkonový parapet. Potom pečlivě prostřel a záhy nato se pustili do slavnostního hodokvasu. Když se stařena zakousla do housky s máslem potřené průsvitnými, vlažnými povidly, která měla barvu jako rubín, rozzářila se blahem. Narozeninová snídaně se vydařila přesně tak, jak si stařec předsevzal, a kdyby tak dychtivě nečíhal na projevy stařeniny radosti, byl by se vyhnul i nepříjemné mezihře po prvních soustech. Ještě zde bylo něco, čemu nemohl přivyknout. Stařena se totiž s živočišnou hltavostí cpala celým tělem, a to i při všedním jídle. Ještě ani nespolkla zpola rozkousané jídlo, a už doširoka otvírala ústa a strkala, házela do nich další sousta. V takových chvílích se stařec pohledu na stařenu většinou vyhýbal. Mohl si ovšem přesednout na jinou stranu stolu, aby při jídle neseděli naproti sobě, o této možnosti však ani neuvažoval, protože vždycky sedávali takhle. Avšak občas, když byl roztržitý, utkvěl na stařeně pohledem a s hrůzou spatřil hustou hmotu, rozmělněnou umělým chrupem, zrosolovatělou slinami, podobnou čerstvým zvratkům, jak se zvolna převaluje v ústní dutině. Tehdy ráno nezpůsobila nehodu roztržitost, nýbrž vzrušená zvědavost, s níž číhal na projev stařeniny radosti. Povidla se jí rozmázla na jazyku jako smůla. Když se jejich pohledy setkaly, stařena se na něho vděčně zasmála a upatlaná až po špičku nosu si cpala do úst tlustě namazanou půlku housky.

úryvek ze str. 88-93
Překlad © Anna Valentová

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2285x

katalogy

Inzerce