Ačkoli Péter Farkas (1970) publikuje víceméně plynule od roku 1996, kdy vydal delší novelu Síť (Háló), které dal podtitul Synopse, dále pak roku 2004 román Splácení dluhu (Törlesztés) a konečně opět delší novelu, jejíž název lze doslovně přeložit jako Vyvedení z golema (Kivezetés gólemból, 2004), a třebaže mu byla roku 1997 udělena domácí Bródyho cena, kterou získávají zajímavé prózy nadějných začínajících autorů, událostí letošního Týdne knihy, tradičně pořádaného v červnu a zaměřeného na původní literaturu, se stala jeho delší novela Osm minut.

Farkas v ní popisuje zredukovaný život starého manželského páru, bezejmenné dvojice označované pouze jako stařec a stařena, v nepojmenovaném městě ve standardním bytě někde ve vyšším poschodí – soudě podle vyhlídky z okna nebo z balkonu. Stařena má Alzheimerovu chorobu, vnímá jen přítomný okamžik, minulost se jí vytratila, budoucnost už neplánuje, žije pouze v přítomné chvíli. Má ovšem své zvyky, neškodné i nepříjemné, s těmi se den co den setkává, střetává stařec. I jeho psychické a fyzické síly chátrají, nicméně plně vnímá svou i stařeninu existenci a péče o manželku mu vlastně vyplňuje den. Žijí už téměř v izolaci od světa, ačkoli televizní zprávy denně bedlivě sledují, a také k nim dochází pracovní síla, která zřejmě obstarává nákupy a úklid. Všední dění je přerušováno jen starcovými sny, které tvoří pevnou součást jeho života, dále pak dopisem, který mu kdysi napsal bývalý mladý kolega, a konečně ceníkem úkonů, který u nich zřejmě nechala nějaká sociální pracovnice. Tímto ceníkem vnikl do života obou starých lidí vnější svět se svou chladnou věcností a dokonalou organizovaností.

Většinu zdánlivě banálního, ve skutečnosti existenčně nezbytného dění sledujeme starcovýma očima, to on ráno vstává, aby připravil snídani, on obléká stařenu, když v určitou hodinu vycházejí na balkon na vzduch, on pečuje o její hygienu, pouští v patřičnou hodinu televizor, on odmítá styk s vnějším světem.

Zhruba tyto motivy tvoří dějový rámec příběhu, který by bylo možné vnímat jako nanejvýš nudné čtení, kdyby Farkasovy prózy nebyly prostoupeny i jemnou ironií, humorem, a hlavně hlubokou lidskostí, vzájemnou láskou manželů, stářím už oproštěnou od všech rušivých elementů, tedy láskou klidnou, ryzí, oddanou. Dvojice si rozumí beze slova, umí se spolu zasmát vlastní fyzické ubohosti, umí důstojně prožívat svou existenci již zdánlivě zredukovanou na několik základních úkonů. Román lze bez nadsázky označit za prózu vlastně milostnou, jejíž předobraz nalezneme již v Ovidiově příběhu o Philemonovi a Baucis.

K literárnímu ztvárnění použil autor postupy francouzského tzv. nového románu, tedy postupy zaměřené na detail, na zevrubný popis, na líčení. V případě starých lidí se dění velmi často musí týkat jejich tělesnosti, která je zaskočí, mají s ní čím dál tím větší potíže, a pak tento detail, tento podrobný popis nám může připomínat naturalismus. Jenže vzhledem k tomu, že vždy vzniká i prostřednictvím naturalistických prvků jistý myšlenkový a citový přesah, Osm minut nikdy do naturalismu nezabředává. A v tom vidím hlavní pilíř Farkasova spisovatelského umění.

Farkasův román bezesporu vnáší do literatury víceméně nové téma, nový pohled, nové otázky, a to na vytříbené literární úrovni; navíc je poselství jeho knížky navzdory zdánlivě ponurému tématu nevtíravě pozitivní.

© Anna Valentová