Tokarczuk, Olga: Hra na spoustu bubínků

Tokarczuk, Olga
Hra na spoustu bubínků

recenze beletrie zahraniční

Hra na spoustu bubínků Olgy Tokarczukové je sbírka neobyčejných, tematicky různorodých povídek (autobiografické vyprávění tu sousedí s pseudo-apokryfy, jež si autorka již dříve oblíbila), které spojuje lehce snová atmosféra a svérázný autorský styl.

Expedice do nitra duše
Olga Tokarczuková
: Hra na spoustu bubínků, přeložila Iveta Mikešová, Periplum 2005, 300 stran

Hra na spoustu bubínků Olgy Tokarczukové je sbírka neobyčejných, tematicky různorodých povídek (autobiografické vyprávění tu sousedí s pseudo-apokryfy, jež si autorka již dříve oblíbila), které spojuje lehce snová atmosféra a svérázný autorský styl, plný plastických metafor a zdánlivě neutrálních popisů. Ve většině příběhů se totiž vypravěč drží daleko od prudších emocí, pouze nezaujatě komentuje osudy hrdinů. Nezajímá ho ale vnější chování. Centrem jeho zájmu jsou klikaté cesty, kterými se ubírá lidská psýché.

Proto každá z povídek obsahuje dvě roviny: povrchovou a hlubinnou. Ta první (často mající podobu klasické zápletky) je ale vlastně jen záminkou, aby se mohl odehrát mnohem důležitější vnitřní příběh – příběh uvědomění si svého já, jeho odcizení , konfrontace se světem, úžas a překvapení ze střetnutí se svou skutečnou podstatou. Aby tato vnitřní napětí a zápasy autoka vyvolala, zanechává své hrdiny v mezních situací, ve kterých je člověk přímo nucen seznámit se dopodrobna se svým vlastním nitrem, zbaveným nánosů civilizace. Pluralita impulzů a dojmů, která normálně na člověka doléhá, obtěžuje a vyžaduje si jeho pozornost, se tu zmenšuje na minimum. Metaforicky řečeno, člověk stojí nahý a bezbranný proti svému vlastnímu tajemství.

Hrdinové Tokarczukové jsou až na drobné výjimky osamělí, občas doslova (Ostrov), většinou však jde o samotu mezi lidmi, o odcizení způsobené odlišností vnitřní (Che Guevara) či vnější (Nejošklivější žena světa). Nebo byli nuceni začít fungovat v novém, absolutně cizím prostředí (Profesor Andrews ve Varšavě). Druhý člověk se v onom bludném kruhu samoty objevuje pouze proto, aby potvrdil svou neproniknutelnost a jinakost. Autorka se ve svém vyprávění nevyhýbá dialogům, ale ty pouze podtrhují absurditu a nemožnost úplného porozumění. Přesto ale existuje naděje. Ta vězí právě v oné nenaplnitelné snaze se aspoň trochu Druhému přiblížit. Tento motiv je krásně tematizován ve Skotském měsíci. Mladá polská spisovatelka tráví neobyčejné prázdniny v rodném sídle postarší skotské dámy. Obě ženy se liší vším možným: věkem, původem, rodným jazykem, životními zkušenostmi, společenskými zvyky. Přesto se ale snaží nějak tu svou jinakost zprostředkovat, přeložit do cizího jazyka a najít opatrné porozumění. Vše ale se zachováním odstupu, vzájemného respektu a „anglické“ zdrženlivosti, jako by nenarušitelnost samoty a vnitřní integrity té Druhé byla nejvyšší prioritou. Obě ženy se pouze osahávají, aniž by se jedna druhé doopravdy dotkly. Hrdinky povídky Ariadna na Naxu sice zajdou o krok dál, ale jen na krátký okamžik, jako by poznání Druhého bylo ve své naléhavosti a intenzitě příliš silnou zkušeností. Setkání s „Ty“ je tak pouze prchavým střetnutím dlaní v temnotě, krátkým okamžikem vzájemné něhy a následným nevyhnutelným návratem do své vlastní samoty.

Samota je u Tokarczukové vůbec jedním z klíčových motivů. Dovoluje, a dokonce i nutí člověka ke konfrontaci se svým nepoznaným nitrem, s „já“ jako cizí, natolik odlišnou bytostí, pro kterou je „vnější člověk“, čili tělo, vlastně jen slupkou, skořápkou. Pocity existenciální úzkosti zakouší i hrdina povídky Ostrov. V retrospektivním příběhu z období těsně po 2. světové válce, vyprávěném v er-formě, se starý člověk, pravděpodobně Polák nebo polský Žid, dostane jako trosečník ze zatopené uprchlické lodi na liduprázdný řecký ostrůvek. Je tam zcela sám, opuštěný a zoufalý. Najednou se echo války, politiky a jiný „civilizační šum“ vytrácí, ztrácí jakýkoli význam, neexistuje. Bezejmenný hrdina je konfrontován pouze s nejpůvodnějšími aspekty přírody: mořem, sluncem, nocí, hladem a žízní, strašlivou samotou a také s vidinou smrti, které z naprosto nepochopitelných důvodů unikl. To vše způsobuje, že se jakoby vrací k jiné, nepoznané verzi sebe sama, k jakémusi původnímu, atavistickému já, uspanému tisíciletými zkušenostmi civilizace, které se v něm najednou probouzí. Tento člověk vlastně zcela nevědomky opakuje náboženský vývoj lidstva - od první existenciální úzkosti tváří v tvář dálavě nebe a moře, k obdělávání půdy a nalezení kamenného božstva, které i když mrtvé, projevuje se, existuje v tomto aktu komunikace s hrdinou, v aktu čtení, v aktu náboženského děsu. Nakonec se hrdina dostává do konfrontace s vlastním tělem, jeho nepochopitelnou proměnou, se „zázrakem“, s rozmarem přírody.

Dalším klíčovým motivem u Tokarczukové je střetnutí a vypořádaní se s jinakostí, s cizotou, s něčím, co se ve své neuchopitelnosti vymezuje ze všech uznávaných kánonů, a proto lidstvo znepokojuje. V povídce Nejošklivější žena na světě hlavní hrdina, průměrný člověk vydělávající si na život jako cirkusový impresário, se s fascinací a zároveň s odporem vmíchá do života nestvůrně deformované ženy. Stane se jejím „manažerem“ a posléze se s ní i ožení. Její projevy lásky a obyčejné sny o rodině a opuštění cirkusu v něm vzbuzují hluboce rozporuplné pocity. Z jedné strany v sobě cítí nepřekonatelný hnus, na druhou stranu ho ale totální jinakost této bytosti podivným způsobem fascinuje a přitahuje.

V povídce Che Guevara vypravěčka píše o svém setkání se schizofrenikem v nepřátelské zimní Varšavě den před vyhlášením tzv. „výjimečného stavu“. V textu se autorce podařilo velice výstižně ukázat, jak si v jednom okamžiku norma a šílenství mohou vyměnit své pozice, čili že jinakost není neprostupná. Je možné do ní proniknout skrze vcítění, což je však velice nebezpečné: hrozí ztrátou této velmi křehké konstrukce, která se skládá na vlastní „já“. S jinakostí totální je také dost brutálně konfrontován hrdina výtečného textu Profesor Andrews ve Varšavě. Muž se ocitá ve vylidněném městě, bez primární znalosti jazyka, je ztracený, opuštěný a zmatený. Nerozumí tomu, co se děje, a tato nevědomost ho děsí. Stejně jako hrdina Ostrova je náhle zbaven všeho, co zdánlivě tvořilo podstatu jeho jsoucna: jeho moderní psychologické teorie nejsou nic platné proti absurdní skutečnosti, ve které s nikým necítí porozumění. Neznámá a jiná, ba přímo šílená realita ho obklopuje ze všech stran, a žádné z jeho početných schopností a vědomostí mu nemohou pomoci, ba dokonce jsou mu na obtíž.

Ve sbírce se vyskytují i méně zdařilé, či ne toliko výrazné povídky, nicméně jako celek působí kniha uceleně a celistvě. Olgu Tokarczukovou někteří kritici nazývají „polskou magickou realistkou“, což s sebou ne vždy nese pozitivní konotace. Touto sbírkou ale spisovatelka dokazuje, že od svého debutu Podróż ludzi księgi urazila dalekou cestu. Metafyzika Hry na spoustu bubínků vězí v tomto světě, v neprozkoumaných hlubinách lidské mysli, která v sobě ukrývá více tajemství než všechny spiritismy a magické nauky dohromady.

© Stefania Szostok

 

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 117 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

66%čtenáři

zhlédnuto 3013x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce