Ulickaja, Ljudmila: Danieľ Štajn, perevodčik

Ulickaja, Ljudmila
Danieľ Štajn, perevodčik

recenze beletrie zahraniční

Na konci listopadu získala Ljudmila Ulickaja (1943) za svůj poslední román Danieľ Štajn, perevodčik (Překladatel Daniel Stein) literární cenu Bolšaja kniga. Po loňském vítězi Dmitriji Bykovovi se Ulickaja stala její druhou držitelkou a novopečenou ruskou milionářkou, neboť první místo je ohodnoceno třemi miliony rublů.

Ljudmila Ulickaja: Danieľ Štajn, perevodčik (Překladatel Daniel Stein), Moskva, Eksmo 2006, 528 stran 

Na konci listopadu získala Ljudmila Ulickaja (1943) za svůj poslední román Danieľ Štajn, perevodčik (Překladatel Daniel Stein) literární cenu Bolšaja kniga (Velká kniha). Po loňském vítězi Dmitriji Bykovovi (1967) se Ulickaja stala její druhou držitelkou a novopečenou ruskou milionářkou, neboť první místo je ohodnoceno třemi miliony rublů. Bolšaja kniga se, soudě podle obou doposud oceněných titulů (Bykov zvítězil se svou literární biografií básníka a prozaika Borise Pasternaka), při výběru laureátů soustředí na rozsáhlé romány, na pokusy o novodobý epos, v němž nezanedbatelnou roli hraje dokumentární povaha vyprávěného příběhu, a neméně také na literaturu přístupnou širokému okruhu čtenářů. Ulickou lze však jen těžko obvinit z podbízivosti publiku, neboť témata, jež otevírá, jsou mnohdy pro současné veřejné mínění prakticky nepřijatelná. Její popularita měřená třeba jen tiráží daného románu (na dnešní dobu téměř astronomických sto padesát tisíc výtisků) daleko spíše souvisí s hladem po velkých a ucelených příbězích.

Román Ljudmily Ulické je mozaikou pečlivě poskládanou z nepřeberného množství dokumentů nejrůznějších žánrů a stylů – od deníkových zápisků přes soukromé dopisy, záznamy a přepisy rozhovorů, besed a výslechů, přes udání a novinové výstřižky až k strohým vyhláškám a oznámením na nástěnkách, jejichž časový záběr je daleko širší než data jejich vzniku, ohraničená roky 1946 a 2006. Autorů a adresátů těchto dokumentů je včetně samotné Ulické hned několik. Životní příběhy všech těchto hrdinů knihy jsou soustředěny kolem centrální postavy – překladatele a katolického kněze židovského původu Daniela Steina.

Základem příběhu se stal reálný osud polského Žida Oswalda Rufajzena, s nímž se Ulickaja setkala před mnoha lety ve svém moskevském bytě. Rufajzen za války spolupracoval s gestapem a zároveň se mu tak podařilo zachránit řadu lidí před jistou smrtí. Pomohl například několika stovkám Židů při útěku z ghetta na zámku v běloruském městečku Mir, jenž v románu Ulické vystupuje pod názvem Emsk. Před válkou se účastnil akcí sionistické mládežnické organizace Akiva, ještě za války se nechal pokřtít, později se stal katolickým mnichem a přijal jméno bratr Daniel – téměř neskutečný osud, jenž by jako románová smyšlenka měl jen pramalou šanci získat si důvěru jakékoli literární obce. Na tuto strohou kostru příběhu, jenž se čtenáři odkrývá již po několika málo stránkách četby, Ulickaja nabaluje celou řadu dalších událostí, jež mnohdy svou oporu rovněž nalézají ve skutečnosti. Avšak hledání reálných předobrazů jednotlivých postav a jejich činů není tím nejpodstatnějším, reálná fakta zde, stejně jako v každém jiném románovém textu, mají tutéž právoplatnou hodnotu jako fikce.

Ulickaja v jednom z dopisů, který adresuje své přítelkyni Jeleně Kostjukovič ke svému způsobu práce poznamenává: „Nejsem opravdový spisovatel a tahle kniha není románem ale koláží. Nůžkami vystřihuji kousky ze svého vlastního života, ze života jiných lidí a slepuji „bez lepidla“ – cesura! – „živou pověst na útržcích dní“ (s. 474). (Mimochodem daný citát je doslova vyrván z kontextu básně Památce Rejsner Borise Pasternaka.) Slovo koláž je skutečně tím nejpřiléhavějším nejen vzhledem k metodě vyprávění, ale také k tomu, o čem se v románu vypráví. Jednotlivé zlomky představují jednotlivé hlasy, nejrozmanitější úhly pohledu na tragické dějiny dvacátého století. Román je pokusem utřídit toto doslova babylonské zmatení jazyků. Pokusem, o němž sama Ulickaja v závěru knihy píše: „Mé ospravedlnění spočívá v opravdovém přání vypovědět pravdu tak, jak ji chápu, a v šílenství tohoto záměru.“ (523) Zmatení jazyků neznamená jen prostou skutečnost, že jednotliví hrdinové mluví polsky, rusky, anglicky, německy nebo hebrejsky (kniha psaná rusky je vlastně jen překladem jejich skutečných slov), zmatení jazyků je rovněž zmatením jednotlivých idejí, ideologií či náboženství, jež se všechny nakonec střetávají v zemi, jež sama představuje jakousi změť, mozaiku či právě koláž – v Izraeli.

Ještě za války se na území Izraele, do tehdejší Palestiny, podařilo utéct Danielovu bratrovi Avigdorovi. Po své minulosti a svých kořenech do Izraele přijíždí pátrat Eva Manukjan – Židovka, pokřtěná v dětském domově v Polsku. V izraelském sanatoriu se ocitá i její matka, zarputilá komunistka, bojovnice s fašismem a vězeňkyně stalinských lágrů Rita Kovač, jež na sklonku svého života přijme křest v anglikánské církvi. Hledat své místo do Izraele přijeli také lékař Isaak Hantmann a jeho žena Ester. Všechny tyto postavy spojovala minulost, všichni byli uprchlíky z ghetta v městečku Emsk, lidmi, jež za svůj útěk vděčili právě Diteru (Danielu) Steinovi. Sám Daniel se do Izraele dostává teprve po válce, jako karmelitánský mnich, a začíná kolem sebe soustřeďovat další hrdiny vyprávění. Mezi nimi je například doslova andělská bytost Hilda Engel, mladičká německá katolička, jež přijíždí do Izraele, aby odčinila selhání svých předků, arabský katolík Musa, pravoslavní manželé Tereza Benda a Jefim Dovitas, ruský ortodoxní Žid Geršon Šimes a věčný hledač boha napříč všemi vyznáními Fjodor Krivcov.

Každá z postav ve svých dopisech, deníkových zápiscích či rozhovorech čtenáři předkládá svůj úhel pohledu na dějiny dvacátého století, na národnostní a náboženskou příslušnost, na samotný život v Izraeli. Nutno dodat, že se tento pohled občas stává příliš schematickým a jednotlivé postavy nejsou s to povystoupit ze své role a nahlédnout svá často dogmatická tvrzení. Jako by byli jen ztělesněním nehybné ideje, jež se teprve v mnohosti různých pohledů může dát do pohybu. Isaak Hantmann si například poznamenává do svého deníku následující slova: „Možná, že se mi za dlouhý život podařilo učinit několik kroků směrem ke svobodě, ale s čím jsem se určitě nevyrovnal, od čeho jsem se nedokázal osvobodit – to je národnost. Nedokázal jsem přestat být Židem. Židovství je neodbytné a autoritativní, proklatý hrb a překrásný dar, diktuje logiku a obraz myšlenek, spoutává okovy a svazuje. Je nezrušitelné jako pohlaví. Židovství omezuje svobodu. Vždycky jsem chtěl vystoupit z jeho hranic – vystupoval jsem, šel jsem kam se mi zachtělo, jinými cestami, deset, dvacet, třicet let, ale v určitou chvíli jsem zjišťoval, že jsem nikam nedošel.“ (s. 36-37) Ačkoli zkušenost Daniela Steina má zcela opačný charakter. V dopise Vladislavu Klechovi píše: „Izrael mě přijal jako válečného hrdinu, ale neuznal mě za Žida. (...) Takže brzy budu izraelským občanem, ale bez práva nazývat se Židem v Izraeli. Když přijedu třeba do Polska nebo do Německa, budu tam pro všechny Žid – jenom ne pro stát Izrael.“ (s.96-97) Sama Ulickaja pak k židovské otázce v téměř hystericky zoufalém dopise Jeleně Kostjukovič dodává: „Nenávidím židovskou otázku, otrávila jsem se jí a ne nějakým rajčatovým džusem.“ (s. 379)

Ve skutečnosti se daným tématem román rozhodně nevyčerpává. A jen těžko ho lze omezit termínem židovská literatura, ať již chápaným tematicky či podle původu autora. Překladatel Daniel Stein je daleko spíše románem o katastrofálních následcích druhé světové války především pro východní Evropu („My, lidi z Polska moc dobře víme, kolik lidí se vejde pod zem,“ píše Daniel Vladislavu Klechovi. (s. 155)), románem o snaze nalézt a navázat na zpřetrhané kořeny, o hledání domova, víry a Boha.

Téměř neskutečně ideální postava Daniela Steina zde hraje roli jakéhosi prostředníka – právě tak je třeba rozumět slovu překladatel, jež stojí v názvu knihy. Steinova překladatelská činnost neznamená jen jeho válečnou zkušenost tlumočníka gestapa. V úloze překladatele, tlumočníka či jednoduše zprostředkovatele vystupuje v první řadě jako kněz prostředkující nejen kontakt člověka s Bohem, ale především kontakt katolictví s jinými kulturami, tradicemi a náboženstvími. Ačkoli tato jeho snaha se v průběhu románu ukazuje jako marná – nikoli náhodou pak Sergej Běljakov nazval svou recenzi románu Ulické, která vyšla v časopise Novyj mir (2007/5) Don Kichot iz Chajfy (Don Quijot z Hajfy). Bojovník s větrnými mlýny Daniel Stein umírá v roce 1995 při autonehodě, jeho farnost se záhy poté rozpadá. Stejně jako po smrti reálného Daniela zanikla i ta jeho.

V rozhovoru pro deník Moskovskije novosti (Moskevské novinky, 28. 7. 2006) Ljudmila Ulickaja řekla: „Tahle kniha hladce neprojde. Pokud projde hladce, znamená to, že se nepovedla.“ Ani po více než roce, který oplynul od vyjití knihy, se žádná ostrá diskuse nerozpoutala. Jediné výtky kritiků a recenzentů směřují proti její pseudodokumentární a proto jakoby nedostatečně románové formě. Ulickaja se k ní však neobrací proto, že by chtěla donutit čtenáře, aby uvěřil. Slepování příběhu z jednotlivých útržků cizích i vlastních vzpomínek se mi zdá jediným možným pro zvolené téma, jež je právě takto roztříštěno. Odpovědí na otázku, proč se proti tomuto románu nezvedla vlna nevole, může být snad jen to, že téměř každý může v knize nalézt svůj hlas – ten autorský však jakoby pod vším tím křikem slábl.

 

 

© Alena Machoninová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 112 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

65%čtenáři

zhlédnuto 3804x

štítky k článku

Inzerce