Babiczky, Tibor: Levegővétel

Babiczky, Tibor
Levegővétel

ukázka beletrie zahraniční

Představ si křivolaké, staré město, / staré i nové domy, představ si / spletité úzké uličky a představ / si také města moderní, s řadami / rovných domů, dlouhých bulvárů. Teď / staré město najdi ve své hlavě...

Tibor Babiczky: Levegővétel (Nadechnutí), 2007

Město
Představ si křivolaké, staré město,
staré i nové domy, představ si
spletité úzké uličky a představ
si také města moderní, s řadami
rovných domů, dlouhých bulvárů. Teď
staré město najdi ve své hlavě.
Namátkou zvol si jednu ulici a
potom jdi a zaklep na některý
dům, tam bydlím. Pojďme se chvíli projít.
Na věži byly hodiny, teď tu
však není čas. Představ si na ně ručičky.
Představ si čas. Tam vpravo, tam byl trh,
však není už co prodávat.
A tamto bylo nádraží.
Odtamtud odjížděl, kdo odjet
chtěl, už ovšem není žádný odjezd
a ani příjezd nikdy víc. Nic
už se nehýbe. Ta nízká budova
bývala hospoda, jen není víc co zapomínat
a pokud by snad zbyl jen příběh jediný,
nevěřím, že bychom si naň vzpomněli.
A tohle slova byla, jenomže slova
nejsou už. A tenhle pohyb ruky rozloučení.
Pokud však víš, že je tu ruka,
pak přiznáme ti také všechno ostatní.

Suma
To, co mě naučili, popřel jsem. A ptal se jen.
Odpověď nikdy nedostal. Co ztratilo se,
víc jsem nehledal. Měli mě rádi, já je ne.
Zbyly mi: jedny boty, kalhoty, košile
dva kusy. Není tu vize. Žádný hlas.
A věřil-li jsem v sebe, jen se strachem, jak ten,
kdo do hostince oknem kouká.

Náměstí Allewelt
Mouka dnes létá náměstím Allewelt
letí v té mouce osm chlebů malých
co z toho bude jaký vypečený žert
ach ne z jednoho chleba krev se valí
když jsem to psal tak těsto bylo z oblohy
a slunce tvář podobná byla žemli
teď večer je jak rohlík syrový
září jen měsíc na černém nebi
jako pec vyhaslá už zůstane
noc navždy v nás a všude kolem
tak tedy tolik konec dne
my už se domů nedostanem
mouka si létá náměstím Allewelt
letí v té mouce osm chlebů malých
my prostí vojáci ty němý důstojník
krvácím pane krev se z nás valí

Tváře
Dvě tváře máme. Jednou je minulost. Minulost
směje se.
Tvář druhá strnule hledí do budoucna. V ní zračí se
jen smutek.
Z těch dvou už jedna asi víckrát nebude.
Já nejsem šťastný. A ani smutný nejsem.
Zdalipak dočkáme se zítřka?
A budeme mít ještě sílu oči otevřít?
Nebo jen ležet budem, jak koho sen opustil,
ležet, jak kláda mezi kládami?
Co můžem získat a co ztratit:
to nemůže se námi stát.
Láska, ta nezná sama sebe.
A pravda neví, kam se ubírá.

Ranní scéna
Já vzbudil se dnes v noci vylekán. Snad
to byl jen hluk letadla, anebo peklo
otevřelo se mi ve snech – kdo ví.
Čtyřicet cigaret nemohlo vadit srdci.
Snad jenom dvacet. A všechny extra light.

Sedl jsem si na posteli – ty jsi spala – vtom
dům jsem nepoznával. A jenom
poslouchal, jak tlukot srdce zmatený
mísí se s jiným, poklidným zvukem
skutečného spánku.

To už jsem věděl, že nebylo to peklo,
ani aeroplán, já věděl jsem, že uvnitř
dorazil jsem domů a jen mě vylekal
ten neznámý a vytoužený příchod,

že teď už vždycky jenom takhle,
u tebe, jen takhle mám svůj domov.

 

 

 

Překlad © Jiří Zeman

Diskuse

Vložil: Jonáš, 14.12.2007 00:57
Babiczky, Tibor: Levegővétel
Rád bych četl víc...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2412x

Inzerce
Inzerce
Inzerce