Jacob, Suzanne: Fugueuses

Jacob, Suzanne
Fugueuses

recenze beletrie zahraniční

Jacobová píše o útěku od rodiny a útěku s cílem rodinu hledat, o tom, že každý se ve svém životě snaží vytlačit chyby svých rodičů, přitom ale nevědomě páchá další škody na nové generaci, která se rovněž bude mít s čím vypořádávat.

Suzanne Jacob: Fugueuses, Boréal, 2005, 320 stran

Zajímavý a napínavý příběh – ačkoli děj v pravém smyslu je tu v podstatě marginální a dá se shrnout až po přečtení celé knihy jako popis několikadenní epizody, kdy matka odjíždí na léčení a dcery Nathe s Alexou se vydají na návštěvu k babičce Fabienne, kterou dosud nikdy neviděly, a prababičkou Blanche, jež poté, co oslepla, žije v geriatrickém ústavu. Blanche a její inuitská spolubydlící Aanaq přimějí Nathe, aby jim pomohla z ústavu utéct. Finále svádí dohromady skoro celou rodinu a kromě toho, že se Blanche splnil sen, podařilo se navázat staré zpřetrhané vazby v rodině, vysvětlily se různé rodinné záhady a provalily dlouho tajené historie. Nathe není dcerou Emilie a Thomase, nýbrž Thomase a Emiliny sestry Stéphanie, která před porodem onemocněla a záhy zemřela. To ale vůbec není všechno…

Suzanne Jacob na počátku knihy postupně předestírá rodinné vztahy: Nathe a Alexa jsou dcery Emilie a Thomase, Emilie je ze tří sourozenců (Stéphanie, Emilie, Antoine), jejich rodiči byli Fabienne a Xavier, po přeslici výše předcházeli Blanche a George. Tyto čtyři generace prostupují románem, který ale není klasickou rodinnou ságou. Jacobová si jako námět knihy zvolila rodinná tajemství, záhady a polopravdy, které se dědí z jednoho pokolení na druhé a bůhvíproč zůstávají stále více zamlžená a zastřená. Věci, o kterých se nemluví, které si rodiče kdoví proč nechtějí připomínat či vůbec připustit, které ale pro děti mohou znamenat velké téma dětství, oříšek k probádání anebo jen proti své vůli postupně přijímané tabu. Téma, jež se snadno najde v každé „slušné“ rodině, Jacobová dokázala navíc zpracovat neobvyklou formou: knihu tvoří osm kapitol, každá kapitola je připsána jedné postavě zmíněné rodiny, ovšem tyto jednotlivé sekvence vůbec nepředstavují jen podání stejné historie anebo určitého jejího úseku postupně ústy různých postav. Každá z kapitol je sice v jistém směru výpovědí určité osoby, ale part vypravěče a dané postavy se volně mísí, do toho prolínají útržky aktuálního příběhu, který se vine celou knihou (přípravy a sama cesta Alexy a Nathe za babičkou), a zároveň se rozbíhají nitky rozličných událostí z let nedávno minulých či historek takřka z rodinné prehistorie. Čtenář je tak jednak konfrontován s různými vypravěči, kteří si předávají slovo sice v na pohled přesně stanoveném čase jisté kapitoly, ve skutečnosti však jaksi neuspořádaně. Vypravěč nadřazený, „vševědoucí“, jen občas vstupuje do toku vyprávění a s odstupem uvede pár faktů, útržků děje nebo z výšky nahlédne na některou z postav. A jednak má čtenář před sebou velký příběh skrytý za drobnou epizodou dívčí výpravy za prarodiči, i když ani ta nebude jednoduchá. Ten velký příběh jsou střípky rodinných příhod, které mají za následek například to, že Nathe netuší, že Emilie není její matka, že Emilie se strašně bála o bratra Antoina, protože jeho otec ho jako malého ve vzteku skoro zabil, že Blanche se odstěhovala od dceřiny rodiny s malými dětmi na druhý konec Kanady, že George měl zamlada románek s jiným mužem, že Xavier byl odsouzen za jakýsi mravnostní delikt a posléze omilostněn, že si Fabienne nevezme starou a osleplou matku k sobě domů, místo toho za ní denně chodí do ústavu, že Nathe si najde dospělé bezdětné kamarády, kteří ji ale oba, muž i žena, pohlavně zneužívají, že Emilie nemá chuť ani sílu udržovat styky se svými rodiči, natož představit je svým dětem, že otec Alexy a Nathe má milenku, ovšem později se ukáže, že jde o jejich nevlastní sestru, že Emilie se zamiluje do chlapa, který zneužívá její obě dcery… a spousta dalších drobných, jakoby jen mimochodem sdělovaných méně či více závažných historek

Kniha má název Fugeuses – slovo nabité významy. Znamená „ženy na útěku“ anebo „toulající se“, takové, co utekly z domova, zmizely, odjely. Naznačuje spojení s hudebním útvarem, fugou, „kontrapunktickou hudební skladbou s důslednou rovností všech hlasů“. Útěk ale v osudech přítomných žen nemusí být, a vlastně není útěkem před skutečností, zbabělým zdrhnutím před zodpovědností: útěk se tu ukazuje být způsobem, jak přežít, jak pokračovat, jak nebránit druhým v tom, aby si žili svůj život, zkrátka jak se co nejjednodušeji a nejelegantněji a bez zbytečného trápení smířit s danou situací a „zařídit“ pro budoucnost. Útěk může představovat také návrat ke kořenům – v případě Emilie složitě naplánovanou objevnou cestu do svého rodiště, za rodiči.

Román otvírá kapitola nadepsaná Nathe – a vstup je zkušebním kamenem další četby. Text totiž po určitý úsek připomíná jakýsi románek -náctileté dívky, která tak trochu neví, čí je, přestává si rozumět se sestrou, o dva roky starší, „prudce inteligentní“ Alexou, nemůže vystát své rodiče, jejím jediným kamarádem je Ulysse (francouzské jméno Odyssea, jistě ne náhodná volba), míšenec, kterého jeho adoptivní rodiče tak trápí, že od nich opakovaně utíká a teď právě je na pozorování v blázinci a chystá se každým dnem zmizet, v čemž ho Nathe podporuje. Matka poslední dobou trpí záhadnou nemocí, obchází doktory, rodina přestala být centrem jejího zájmu. Otec nemá čas. Nathe si náhodou najde nové přátele, majitele obchodu se zvířaty Françoise a jeho manželku Catherine Pianovy. Veškerý volný čas tráví u nich, Catherine se později seznámí s dívčinými rodiči, protože Nathe s sebou vezme v létě na venkov. Idylka, kdyby se ovšem jak Catherine, tak François v Nathe nezhlédli: oba na ní vyžadují intimní styk, a Nathe neví, jak z toho ven.

Alexa je chytrá, praktická dívka, bere život, jaký je. Když se setká s Françoisem, jeho slabosti pro sex s mladými dívkami ráda využije – bere to jako dobrou zkušenost. Nezarazí ji ani, když se dozví, že do Françoise je zamilovaná i její matka Emilie. Nedá ji práci vymoci si u Françoise, aby ji naučil řídit a půjčoval auto. Netrpí výčitkami, v ničem a s ničím se nebabrá. Vyvede ji z míry, teprve když se (v poslední třetině románu) dozvídá, že údajná otcova milenka je jeho dcera, tedy nevlastní sestra Alexy a Nathe. Ostatně Nathe je zas sice dcerou Thomase, její pravou matkou ale není Emilie, nýbrž její sestra Stéphanie, která před porodem onemocněla nevyléčitelnou nemocí. Stejně jako jsou Nathe a Alexa každá úplně jiná, i Emilie se Stéphanie byly jak dvě strany mince…

Hned na začátku románu rodina vyprovází matku Emilie na vlak – odjíždí do lázní. Sestry tak dostávají kýženou svobodu, protože otec nemá čas se jim věnovat a dívka, kterou si najal, aby se o ně starala, se v rodině omezí na roli hospodyně. Ve druhé kapitole nazvané Borigine jako místo, kam si má Emilie jet odpočinout, nám naše cestovatelka hned zkraje prozradí, že do žádného Borigine nepojede, byl to jen krycí manévr. Chce se setkat s milencem Françoisem a k tomu si chce půjčit byt od svého bratra Antoina, a hlavně jede navštívit své rodiče, s nimiž se už dávno přestala stýkat. Proč vlastně za matkou jede, se dozvíme podrobně až v kapitole, kde mluvčím je právě Fabienne – trochu udivená z dceřiny návštěvy, z jejího vyzvídání o rodinné minulosti, o matčině názorech na kdeco, o tom, proč se kolikrát lecčemu nepostavila. A také z její snahy dozvědět se, jak se bude matka tvářit na to, že má dcera milence. Fabienne dokonale i nadále hraje roli té, která pro každého udělá, co se od ní čeká, ale utíká se do vlastního nitra, žije si svůj život, o kterém nikomu nevykládá. K dětem, Emilie a Antoinovi, má vztah odcizený, po tolika letech, kdy s ní nekomunikovali, už odvykla spojení s nimi.

Poslední etapou v rodinné historii je Blanche, dnes už prababička. Svého času se s mužem od dcery odstěhovala na druhý konec Kanady, protože viděla, že pro Fabienne a Xaviera je styk s nimi těžký, nechtěný: Blanchin muž měl zamlada vztah s mužem (i Blanche měla ostatně svou lesbickou lásku) a dceřin manžel má panický strach z toho, že by se jiná sexuální orientace mohla objevit i u jeho dětí, zejména syna. Blanche, která ve „své“ kapitole říká, že přes své mladické zkušenosti byli s Georgesem jako pár mnohem šťastnější než následující rodinné dvojice, tak zvolila útěk, aby usnadnila život mladým. Dnes je to ale stará paní, muž jí zemřel, ona oslepla. Fabienne se rozhodne vzít matku k sobě – ale jen do svého města, k sobě domů ji nepozve ani návštěvu. Najde jí místo v geriatrickém ústavu a každý den za ní věrně chodí.

Poněkud vedlejší, nikoli ale statické role v románu dostávají i muži, partneři zmíněných hrdinek, Emilin bratr Antoine, kluk Ulysse. Ale vyprávění i příběh nesou ženy.

V jistém smyslu je to kniha o ženách a pro ženy. Možná příliš spletité a hluboké pitvání rodinných problémů – ačkoli jen v druhém plánu, protože hlavní linkou textu je na jedné straně popis současných událostí: kdo kam směřuje či co plánuje, na co vzpomíná, s kým se setkává, o čem se vedou řeči, a na straně druhé rafinovaně odkrývané pozadí různých rodinných tabu, tajemství, záhad, ze střípků skládané staré historie. Jeden z kritiků ve svém – pochvalném – článku mimochodem přiznává, že si není jist, zda knihu tak úplně pochopil (L´Actualité).

Vypovědět příběh, jak vidno, je nesnadné: román nesleduje jeden příběh a nedrží se chronologické linky. Skládá se ze spousty útržků o životě několika členů jedné rodiny. A ačkoli někdy jsou jejich osudy podivuhodně propojené (Françoisova role v životě tří žen, Ulyssovy příhody, jejichž nit vede od Nathe k Antoinovi a zase k Nathe, Blanche, která měla zůstat zapomenuta, a Alexa si vynutí výlet k ní, čímž trhne za nitku klubka, v němž se od smrti Stéphanie nabalují další a další události…), zároveň jasně ukazují, že osud, život každého z nich je jiný a jedinečný, jako by je ani žádná pouta nespojovala.

Jacobová píše o útěku od rodiny a útěku s cílem rodinu hledat, o tom, že každý se ve svém životě snaží vytlačit chyby svých rodičů, přitom ale nevědomě páchá další škody na nové generaci, která se rovněž bude mít s čím vypořádávat. Zajímavé je, že žádná z těch příhod a historií není podána tragickým tónem, jako neúspěch nebo životní rána. A přitom není román povrchní. Překvapí spíš, že ať jde o mimomanželské svazky, pedofilii, zjištění o nevlastních rodičích, prostituci (jíž si na internátě vydělává Stéphanie) – všechno jsou to události, které se zkrátka v životě dějí. Jen je potřeba nějak je vyřešit, překlenout. Někdy se to povede i jaksi mimoděk, někdy třeba bude nutný útěk: někam jinam, k někomu jinému anebo k sobě samému. Nikdy ale není třeba život brát jako jednu prohru.

Kniha je vděčná jak obsahem, tak způsobem, jak je napsána. Méně náročný čtenář v ní může hledat názory na různé otázky žití, ten zkušenější ocení rafinovanou strukturu textu, propracované party jednotlivých postav, například jen vstup Nathe je s empatií vyvedeným vnitřním monologem tápající mladé dívky, následuje kontrast se sestrou Alexou. Různé životní názory, postoje, myšlení i vyjadřování Emilie, Fabienne a Blanche – to vše se odráží ve stylu.

© Jovanka Šotolová

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 98 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 1903x

Inzerce
Inzerce