Fischerová, Viola: Předkonec

Fischerová, Viola
Předkonec

recenze beletrie česká

Básnický jazyk Violy Fischerové, opět střídmý a soustředěný k slovu, překračuje meditativní ladění konkrétní obrazností, syrovou a leckdy až civilní mluvou, která se výrazně uplatňuje při portrétování umírajících a vykreslení jejich pokojů.
V osamělých pokojích
Viola Fischerová: Předkonec. Fra, Praha 2007, 76 stran
 
„Taky ti občas unikají slova / Živá ulice ubíhá do temna zeleně / Taky se v noci budíš / A leká Tě předkonec?“
 
Tímto tázavým čtyřverším se vstupuje do nové sbírky básní Violy Fischerové. Její název tvoří osamocený neologismus, zároveň záhadný i jasný, stejně jako stav, k němuž odkazuje. Vydalo ji letošního roku nakladatelství Fra, které současně ohlásilo – ještě letos připravované – vydání další autorčiny básnické práce Písečné dítě. Na obálku její první letošní knížky byla vhodně vybrána fotografie detailu výtvarného díla Adrieny Šimotové Poznamenaná hlava II z roku 1988. Téměř se zdá, jako by tato odevzdaně trpící tvář s hlubokým, prostupujícím pohledem, povstalá z hedvábného papíru, nerytmicky muchlaného, byla imaginárním portrétem lyrického subjektu této sbírky.
 
Snad je sbližuje obdobný pohled na svět, surové a bezcitné jeviště vleklých dramat. Umírající medúzy („Vržené na suché kameny / poznají jaké to je / být cizí na zemi“), hory mrtvých ptáků, to jsou jen některé obrazy, jimiž je ve sbírce charakterizován. Básnický svět Violy Fischerové, specificky zrcadlící vnětextovou realitu, plnou vzpomínek a jejich úlomků, utkvělých obrazů a zvěčnělých gest, tentokrát ale především představují pokoje. Místnosti umírajících, pevně konturované mlčenlivými zdmi: „Jednou to přijde / Smrt ve vlastním těle / čistém a spořádaném / jako byt // kde ve zdi / vlhne cihla / šíří se houba / roste tíseň // jíž se nezbavíš.“ Příznaky interiéru ale charakterizují i výše zmíněné scény odehrávající se v domněle volném prostoru, především ona ohraničenost zbavující stvoření schopnosti pohybu a deformující ho do nové, bezvládné podoby.
 
Nehybnost pokojů může rozrušit jedině jazyk, křísící a navracející životu. Básně Předkonce se vyznačují silnou adresností a tuto kvalitu také podporují četné dedikace, prvek známý již z předcházejících autorčiných sbírek. Některé texty jsou nadto dialogicky stylizované, nebo dokonce útržky promluv reprodukují. Nejčastější jsou ale volně plynoucí promluvy lyrického subjektu ke konkrétním bytostem, rozeznívající dusivě němé ticho těchto míst a mísící se se souvisejícími rozjímáními, symbolicky prohlubujícími detaily zachycených situací. Určuje je především silná emfatičnost, soucítící pochopení i nadhled, jímž lyrický subjekt prolamuje stropy těchto osamělých pokojů.
 
Básnický jazyk Violy Fischerové, opět střídmý a soustředěný k slovu, překračuje meditativní ladění konkrétní obrazností, syrovou a leckdy až civilní mluvou, která se výrazně uplatňuje při portrétování umírajících a vykreslení jejich pokojů. Okolnosti nemocí a jejich názvy, tragická trapnost pomíjivosti těla, podoby umírání doprovázené zdánlivě banálními obrazy a podrobnostmi, nečitelné, ale silně expresivní biografické souvislosti podané formou fragmentu… Napětí takto vzniklé má přímo metafyzický ráz, probouzí v konkrétních tazích duchovní hloubku. Tu graduje zejména přítomnost drobných básnických modliteb, podobně křehkých jako ostatní texty a připomínajících tázavé povzdechy. V nich je navozován další, niterný dialog vedený souběžně s rozhovory s umírajícími. Závěrečný, čtvrtý oddíl obsahuje triptych takových básní. Připomínají svým bilančním laděním zpověď. Mihotavý obraz intimní minulosti, tíživě kolorovaný pocitem všudypřítomného hříchu, je zároveň konfrontován s představou vlastního odcházení a s pašijovými motivy.
 
Promyšlená kompozice sbírky, především rozčlenění básní do jednotlivých oddílů, navozuje představu básnické skladby. Navazující oddíly působí celistvě, což je dáno nejen koncentrací tematicky sjednocených básní (např. do druhého oddílu jsou zařazeny básně soustředěné k básnířčině bratru, jemuž je oddíl také věnován), ale i stavbou textů. Například začátky některých čísel prvního oddílu jsou obdobně vystavěny, viz první strofy: „Ta druhá / se ještě šourá / ale neví / kde je“ (s. 19), „Ta třetí / s otevřenýma nohama / Sama“ (s. 20), „Ta chromá / co je ještě doma / pořád naříká / že jí muž nikdy nepodá / oč ho tolikrát prosila“ (s. 21). Těmito postupy se nejenže sceluje ústřední téma sbírky, ale zároveň se posiluje soustředěně konstruovaný obraz beznadějného světa, v němž „dole číhají kořeny a hlína“.
 

 

 

© Karel Kolařík
Recenze vyšla v Tvaru (19/2007). Na iliteratura.cz publikujeme se svolením autora i redakce Tvaru.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 113 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.