Viola Fischerová (1935-2010) se narodila v Brně. Studovala češtinu a polštinu na Filosofické fakultě v Brně a Praze, od roku 1961 působila v Československém rozhlase. Po invazi sovětských vojsk emigrovala se svým budoucím manželem Pavlem Buksou do Švýcarska, v letech 1972-77 studovala germanistiku a historii v Basileji. Roku 1985 se přestěhovala do Mnichova, spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa a přispívala do exilových časopisů (zejm. Svědectví). Podruhé se provdala za prozaika a esejistu Josefa Jedličku. Viola Fischerová zemřela 4. 11. 2010.

Viola Fischerová básnicky debutovala sbírkou Zádušní básně za Pavla Buksu (1993, Petrov). Dále vydala například sbírky Babí hodina (1993, resp. 1995, Nakl. Franze Kafky, Cena Českého literárního fondu), Odrostlá blízkost (1996, Petrov), Matečná samota (2002, Petrov) či Písečné dítě (2007, Fra). Za sbírku Nyní (2004, Petrov) obdržela mezinárodní Drážďanskou cenu lyriky. Její poslední sbírka Domek na vinici (2009, Fra) získala cenu Magnesia Litera 2010 za poezii.

Verše Violy Fischerové byly přeloženy do několika světových jazyků, mimo jiné do angličtiny, francouzštiny, němčiny, španělštiny nebo ruštiny. Kromě básnické tvorby psala pro rozhlas (Nesmrtelná kuřata, 1968, Jak Kuba vyzrál na Papejše, 2005) a vydala knihy pro děti Co vyprávěla dlouhá chvíle (2005, Meander) a O Dorotce a psovi Ukšukovi (2007, Meander). Za první z nich získala cenu Magnesia Litera 2006.

Viola Fischerová přeložila poezii Mirona Białoszewského, Hanse Magnuse Enzensbergera, A. M. Ripellina, výbor z německé a afgánské lyriky, dramata Stanisława Witkiewicze, Dopisy Felici Franze Kafky a Druhý proces Eliase Canettiho.

Slunce ještě hřeje
ale mrazivý vítr
rve a sráží

včerejší léto
dnešní podzim

Za den
sahá do okna
holá větev

Jak křehké jsou stěny
mezi bylo není
a jsem

(Viola Fischerová: Písečné dítě)

© Petr Vaněk, Markéta Kittlová
Fotografie pochází ze stránek www.transcript-review.org