Høeg, Peter: Až nadejde čas

Høeg, Peter
Až nadejde čas

recenze beletrie zahraniční

Román Až nadejde čas se nedočkal odezvy jen v literárních rubrikách, nýbrž plnil několik měsíců všechny sekce. Psaly se čtenářské dopisy i komentáře a v hostující roli recenzenta vystoupil dokonce tehdejší ministr školství. Høegova nejkontroverznější kniha však přinesla i jinou novinku – po prvotních nadšených recenzích napsal vlivný kritik deníku Information Erik Skyum Nielsen kritiku zdrcující. Poté už se Høeg nikdy nedočkal nadšeného ohlasu a poslední dva romány recenzenti strhali.
Škola, kde nechtěli slyšet o tmě
Peter Høeg: Až nadejde čas, přel. Robert Novotný, Argo, 2007
 
Když roku 1993 vyšel román Až nadejde čas, byl jeho autor Peter Høeg (1957) na vrcholu slávy. O Představách o dvacátém století (1988) jistý kritik napsal, že si za svou dlouholetou kariéru nepamatuje tak suverénní debut. Vřele přijata byla i povídková sbírka Příběhy jedné noci (1990) a sci-fi detektivkou Cit slečny Smilly pro sníh (1992) Høeg proslul po celém světě. Rok 1993 ale znamenal zlom. Román Až nadejde čas se nedočkal odezvy jen v literárních rubrikách, nýbrž plnil několik měsíců všechny sekce. Psaly se čtenářské dopisy i komentáře a v hostující roli recenzenta vystoupil dokonce tehdejší ministr školství. Høegova nejkontroverznější kniha však přinesla i jinou novinku – po prvotních nadšených recenzích napsal vlivný kritik deníku Information Erik Skyum Nielsen kritiku zdrcující. Poté už se Høeg nikdy nedočkal nadšeného ohlasu a poslední dva romány recenzenti strhali.
 
Ti možná schopní
Román nese v dánštině název „Ti možná schopní“ a přídavné jméno odkazuje k Darwinovu termínu „survival of the fittest“, tedy k tezi, že přežijí jen ti nejschopnější. V knize se opravdu odehrává boj o přežití a zejména tento fakt rozrušil veřejnost. Darwinův mechanismus totiž vládne v dánské škole, o níž se Dánové právem domnívají, že patří k těm nejméně autoritářským na světě. Od počátku 70. let si zde například žáci a učitelé tykají.
Napínavá zápletka románu vrcholí v roce 1971 v jedné kodaňské soukromé škole stavějící na duchovním odkazu kněze N. F. S. Grundtviga (1783-1872). Jde o školu zčásti internátní, především však o školu elitní. Krom dětí diplomatů se sem ale v rámci nové pedagogiky mají pokusně začlenit i děti „narušené“. V Dánsku nastala doba integrace.
 
Biehlova soukromá škola
Proto se v „Biehlově soukromé škole“ ocitají tři sirotci, a právě jejich příběh jeden z nich s odstupem více než dvaceti let líčí. Před příchodem do Biehlova internátu už byl vypravěč Petr trestán pro potulku a dokonce i přepadení. To mu bylo deset. Po absolvování Binet-Simonova inteligenčního testu se posléze dostává do Biehlovy školy, kde mu do života osudově vstoupí dívka Kateřina a chlapec August.
Ten spáchal něco nevýslovného a právě jeho příchod přivede Petra a Kateřinu na stopu, že za školským systémem se skrývá dalekosáhlý plán, který zřejmě má něco společného s časem. Trojice se pokouší hádance přijít na kloub a přitom, jak jinak, je nucena porušovat školní pravidla. Tady je kniha strhující, protože každý jednou chodil do školy a ví, jaké to je porušit nařízení. A tyto děti navíc vědí, že dopadení rovná se vyloučení, volný pád bez záchytné sítě, konec. Někteří v závěrečné dramatické konfrontaci prokáží „schopnost“ přežít, někteří podlehnou.
 
Na pomezí fikce a biografie?
Většina institucí, jejichž názvy v knize stojí, opravdu existují nebo existovaly. I tady zavdal román podnět ke kontroverzi. Vypravěč i ostatní děti jsou v těchto neomylně rozpoznatelných ústavech fyzicky trestáni, a to systematicky. Navzdory oběžníku ministerstva školství z roku 1967 zakazujícímu tělesné tresty ve školách. Však také recenzent deníku Ekstra Bladet konstatoval, že tento „mistrovský román“ musí mít soudní dohru. A ministr školství mu důrazně přizvukoval.
Knihu četli všichni zprvu jako autobiografii. Høeg k tomu také vyzýval – už před vydáním prohlašoval, že jde o jeho nejživotopisnější dílo. Vypravěč se jmenuje Petr, narodil se v roce 1957 v závěru románu se dočítáme, že jej nakonec adoptovali Karen a Erik Høegovi. Přesně tak se jmenují autorovy rodiče. Nikoli však rodiče adoptivní, nýbrž biologičtí. Høeg není sirotek, nikdy nebyl v dětském domově. A žádná soudní dohra se nekonala.
 
Osvícení a černá škola
Vypravěč knihy samozřejmě není totožný s autorem, ovšem nepřeslechnutelně mu mluví z duše. Jen s tím rozdílem, že jeho jazyk je mnohem obyčejnější a stylisticky rozkolísanější, než jsme zvyklí u spisovatele Petera Høega. Náš vypravěč totiž do deseti let skoro nemluvil a na Biehlově škole „převzal jejich jazyk, učitelů a školy, sám neměl žádný.“ Přesto ale bojuje s tímtéž, proti čemu brojí historický autor ve všech svých knihách. „Vystoupali jsme pět poschodí nahoru vstříc světlu a rozdělili se do třinácti řad, otočení k bohu otvírajícímu brány rána.“ Plán Biehlovy školy je vpravdě osvícenský. „Vůbec nechtěli o tmě slyšet, vše ve vesmíru mělo být světlo. Nožem světla chtěli oškrábat tmu do čista.“
Román rozhodně neagituje proti projektu integrace problémových dětí, nýbrž proti úsilí, aby stejně osvíceni byli všichni. Aby se všichni naučili správné letopočty, a kreslili stejně pečlivé obrázky. Ale kontroverzní je Høeg i proto, že v této souvislosti podniká výpad zrovna proti pastoru Grundtvigovi. Ten patří k nezpochybňovaným modlám dánské kultury a pedagogiky, protože celý život zaníceně bojoval proti „černé škole“, tedy latině a memorování. Osvícenskou metaforiku sice u Grundtviga, jak vidno, najdeme, ale není pochyb, že tento muž školu zásadně demokratizoval. A ke všemu Høeg knihu napsal v době, kdy dánský učitel musel řádně namáhat hlasivky, aby své „svobodné“ žáky vůbec překřičel. Jenže systém, který popisuje na příkladu jedné školy, nezmizel v 70. letech. V jeho područí jsme všichni, Høeg jej pro nás pouze obnažil a vtělil do školního zvonku.
 
Sentiment
Petr přežil a nyní, dvacet let poté, vypráví o těch, kteří dost zdatní nebyli. Své zápisky občas předčítá maličké dceři, byť jim holčička nemůže rozumět. Jde tedy i o román zpovědní a vypravěč se doznává k pochybnostem nad svou otcovskou rolí. Jeho nalomenost bychom mohli vysvětlit nedostatkem lásky v dětství, ale to by bylo zjednodušení. Otcovský strach ze zodpovědnosti za dítě je přece obecnější. Petr navíc cítí, že právě dítě mu propůjčuje identitu. Na to už z mužských úst vůbec nebýváme zvyklí. Právě tyto dospělé pasáže recenzent Skyum Nielsen označil jako nesnesitelně sentimentální, jenže právě tady je román silný a přesvědčivý. Jestlipak se ona životopisnost neskrývá hlavně zde?
Překlad Roberta Novotného se čte dobře a je spolehlivý. Spojení, že člověk je „schopný k přežití“, se do překladu asi vloudilo omylem. A z neznámého důvodu se překladatel i redakce rozhodli zachovat ve všech adjektivech odvozených od místních názvů typu Ravnsborg písmeno –g: ravnsborgský. Čeština ale v tomto případě souhlásky nehromadí, viz vimperský zámek či bamberská aféra.

 

Hoeg, Höeg

© Helena Březinová
článek vyšel v MF Dnes 24.11.2007
na iLiteratura.cz uveřejňujeme se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 240 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

41%čtenáři

zhlédnuto 5916x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce