Szerb, Antal: Utas és holdvilág

Szerb, Antal
Utas és holdvilág

ukázka beletrie zahraniční

Ve vlaku vše probíhalo hladce. Začalo to až v Benátkách, těmi uličkami...

Antal Szerb: Utas és holdvilág (Cesta za měsíčního svitu). Magvető Kiadó, 2005, 391 stran

1. kapitola 
Ve vlaku vše probíhalo hladce. Začalo to až v Benátkách, těmi uličkami.

Už když pluli na motorovém člunu od nádraží do města a opustili Kanál Grande, aby si zkrátili cestu, zaujaly Michala uličky po levé i pravé straně. Ale tehdy se jimi ještě příliš nezabýval, neboť na začátku ho plně zaměstnávala typická tvář Benátek: voda mezi domy, gondoly, laguna a cihlově červené-růžové veselí, protože byl Michal ve svých šestatřiceti poprvé v Itálii, a to na svatební cestě.

Během táhlých tuláckých let navštívil všelijaké země, strávil roky v Anglii a Francii, ale Itálii se pořád vyhýbal, cítil, že ještě nepřišel ten správný čas, že ještě není připravený. Itálii řadil totiž mezi dospělé věci, stejně jako plození potomků, ve skrytu duše z ní měl strach, bál se jí stejně jako silné sluneční záře, opojné vůně květin a příliš krásných žen.
Pokud by se neoženil, a nikde není psáno, že by měl žít manželský život, který začíná svatební cestou po Itálii, odkládal by snad cestu tam až do nejdelší smrti. I teď to přišlo jen tak nečekaně, neměl jet do Itálie, ale na svatební cestu, což je něco úplně jiného. A vůbec, nyní už mohl jet, protože je muž. Teď už se, myslel si, nemusí bát toho nebezpečí, které pro něj Itálie představuje.

První dny uplynuly zcela klidně, mezi radostmi líbánek a pozvolnou, nijak zvlášť vyčerpávající prohlídkou města. Jak už se na inteligentní lidi, kteří oplývají výraznou sebereflexí, sluší, snažili se Michal s Erži nalézt zdravý kompromis mezi snobismem a antisnobismem. Nechtěli se trmácet až k smrti, aby stihli vše, co jim předepisuje bedekr, ale o to méně toužili patřit mezi ty, co přijedou domů a chvástají se:

„Muzea? V nich jsme samozřejmě nebyli,“ a pyšně se na sebe dívají.

Jednoho večera byli v divadle, a když se pak vrátili do hotelové haly, dostal Michal nezadržitelnou chuť se něčeho napít. Nevěděl přesně čeho, ale nejraději by si dal nějaké dobré sladké víno. Náhle si vzpomněl na zvláštní, klasickou chuť samoského vína a na to, kolikrát ho popíjel v Paříži, v jednom malém obchůdku s vínem v Rue des Petits Champs číslo 7, napadlo ho, že jsou Benátky tak trochu jako Řecko, určitě tu dostane samoské víno nebo případně mavrodaphné, protože italská vína ještě tak dobře neznal. Poprosil Erži, aby šla nahoru sama, že za ní hned přijde, jen co se něčeho napije: „Opravdu jen jednu sklenku,“ řekl s vážným výrazem ve tváři, protože Erži i když jen tak naoko, ho nabádala ke střídmosti, jak se na mladou ženu sluší. Za zády nechal Kanál Grande, na jehož břehu stál jejich hotel, a dostal se do uliček kolem Frezzerie, kde se právě v tuto noční hodinu potulovala spousta Benátčanů s onou podivnou, mravenčí chůzí, která byla pro obyvatele Benátek tak typická. Lidé tu chodí po jednom jako mravenci, když vyrazí na vandr napříč zahradou, ostatní ulice zůstávaly pusté. I Michal se držel mravenčí cestičky, protože se domníval, že bary a vinárničky budou lemovat spíše ulice zaplněné lidmi než ty prázdné, zahalené nejistým stínem. Minul četná místa, kde bylo možné si dát něco k pití, ale nějak to stále nebylo to, co hledal. Na každém místě si něco našel. Jednou tam byli lidé příliš elegantní, podruhé zase příliš prostí a stále nikde nenalézal nápoj, po kterém toužil. Nápoj s tajemnou chutí. Pomalu cítil, že takový mohou prodávat jen na jediném místě v Benátkách a toto místo může najít jedině podle instinktu, a tak se ocitl v křivolakých uličkách.

Úzké uličky se větvily v další úzké uličky, které byly v místech, kam si to namířil, stále užší a temnější.

Kdyby natáhl obě paže, mohl by se najednou dotknout dvou naproti sobě stojících řad tichých domků s okny, za kterými, jak si myslel, skrytě dřímaly vášnivé italské životy. Byly tak blízko, až se zdála noční procházka benátskými uličkami indiskrétní.

Co to bylo za zvláštní mámení a extázi, které se ho zde, mezi křivolakými uličkami, zmocňovaly? Proč se cítil, jako by konečně došel domů? Snad malé dítě může snít o něčem takovém, dítě, které vyrůstalo ve vile se zahradou, ale přitom se děsilo rozlehlých věcí – snad jako výrostek chtěl žít na tak úzkém prostoru, kde každý metr čtvereční měl svůj vlastní význam, kde deset kroků už značilo narušení hranic, desetiletí plynula u rozviklaného stolu a lidské životy v křesle, ale ani to není jisté. A tak se potuloval křivolakými uličkami, dokud si neuvědomil, že už svítá a že se ocitl na protější straně Benátek, na Novém břehu, odkud byl vidět hřbitovní ostrov a vpovzdálí i tajuplné ostrovy, jako třeba San Francesco, na němž kdysi stál tábor pro malomocné, a kdesi v dáli domy Murano, kde žili chudí Benátčané, ke kterým jen z dálky a v zanedbatelné míře doléhal cizinecký ruch, a kde byla nemocnice, z níž vyplouvaly gondoly s mrtvými těly. Teď už tam lidé pomalu procitali a chystali se do práce a svět byl náhle tak neskonale bezútěšný, jako když člověk nemůže v noci spát. A tak konečně přišel na myšlenku, která ho zavedla domů.

Erži už byla samým rozčilením a vyčerpáním na pokraji sil. Až ve dvě hodiny ji navzdory všem pochybám napadlo, že i v Benátkách je možné zavolat na policii, což také s pomocí nočního vrátného nakonec učinila, ale pochopitelně to nemělo žádný smysl.

Michal byl stále jako náměsíčný a sinalý únavou. A nemohl tedy Erži podat uspokojivé odpovědi na její otázky.

„Křivolaké uličky,“ řekl, „musím ještě jednou vidět za měsíčního světla, patří to k nim.“

„Ale proč jsi mi nic neřekl, nebo mě nevzal s sebou?“

Na to Michal nedovedl odpovědět, místo toho s uraženým výrazem ve tváři ulehl do postele a s velmi hořkými pocity se ponořil do hlubin spánku.

2. kapitola
Ale Erži nespala, jen ležela se zkrabaceným čelem a rukou pod hlavou a přemýšlela. Ženy obecně snášejí noční bdění a přemítání mnohem lépe než muži. To, že Michal dělá a říká takové věci, které Erži není schopna pochopit, pro ni nebylo nic nového a už vůbec ne překvapivého. Po nějaký čas se jí úspěšně dařilo takové „ne-chápání“ zastírat, chytře se na nic nevyptávala, jako by odjakživa rozuměla všemu, co má s Michalem co do činění. Věděla, že tato předstíraná mocenská převaha, kterou Michal nazýval ženskou vrozenou, instinktivní moudrostí, je ve skutečnosti tím nejsilnějším prostředkem k tomu, aby si ho mohla udržet. Michal byl bez ustání pln všelijakých obav a strachů a Eržinou úlohou bylo, aby ho konejšila.

Ale vše má své meze, zvláště když už jsou nyní manželé a tráví spolu čas na opravdových líbánkách. V takovém případě je zmizení na celou noc přinejmenším zvláštní. Na vteřinu jí hlavou bleskla pro ženu tak typická myšlenka, jestli snad Michal nepobýval ve společnosti nějaké cizí ženy, ale záhy ji zavrhla jako holou absurditu. Nehledě na to, že něco takového by bylo zcela nepatřičné, dobře věděla, jak je Michal ve společnosti neznámých dam bázlivý a zdrženlivý, jak moc se bojí nemocí, jak je šetrný a jak málo ho ženy zajímají.

V jistém smyslu by však zjištění, že Michal byl s nějakou ženou, bylo uklidňující. Ta sžíravá nejistota, zcela prázdná temnota, nemožnost představit si jakýkoli způsob, kde a jak vlastně Michal strávil noc, by se rázem vytratily. Zničehonic si vzpomněla na svého prvního manžela, Zoltána Patakiho, kterého kvůli Michalovi opustila. Erži vždy věděla, která z písařek je právě jeho přítelkyní, přestože byl Zoltán jinak až křečovitě, uzarděle a dojemně diskrétní, a čím víc se snažil něco zatajovat, tím bylo Erži vše jasnější. U Michala to však bylo zcela opačně: úzkostlivě se snažil vysvětlit každý svůj pohyb, téměř manicky chtěl, aby ho Erži poznala v plné míře, avšak čím více vysvětloval, tím byla Erži zmatenější.
Už dávno věděla, že Michala nechápe, protože v sobě nosí taková tajemství, která nepřizná ani sám sobě, a Michal zase nerozuměl jí, jelikož by ho ani ve snu nenapadlo, aby se zabýval vnitřním světem někoho jiného.

A přesto se vzali, protože Michal konstatoval, že si výtečně rozumí a jejich manželský svazek tedy bude stát na racionálních základech, a nikoli na pomíjivých vírech vášně.
Jak dlouho je však možné si takovou fikci udržet?

 

Překlad © Kateřina Horváthová
© souhlas s publikováním úryvku na stránkách iLiteratura.cz poskytli dědicové autora

 

Diskuse

Vložil: jakub, 16.01.2008 10:24
Szerb, Antal: Utas és holdvilág
čtení příjemné, třebaže krátké - ale ten překlad! na některých místech značně stylisticky neohrabaný: "... jako by odjakživa rozuměla všemu, co má s Michalem co do činění." "Úzké uličky se větvily v další úzké uličky..."
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1971x

Inzerce
Inzerce