Fischerová, Viola: Předkonec

Fischerová, Viola
Předkonec

studie beletrie česká

Básnická tvorba Violy Fischerové má od počátku (její prvotina Zádušní básně za Pavla Buksu vyšla až v roce 1993) charakter osobní konfese, v níž se od subjektivních prožitků míří k nadosobnímu cíli básnické výpovědi.

Nad verši Violy Fischerové
Viola Fischerová: Předkonec. Agite/Fra, Praha 2007, 76 stran

Básnická tvorba Violy Fischerové má od počátku (její prvotina Zádušní básně za Pavla Buksu vyšla až v roce 1993) charakter osobní konfese, v níž se od subjektivních prožitků míří k nadosobnímu cíli básnické výpovědi. Cestu k poezii jí neotevřel úžas nad skutečností, ale především a zejména touha „dovědět se, co se vlastně stalo, oč šlo“. Nic není tedy v její tvorbě pouze básní, která by se sytila krásou tvaru a neobvyklostí metafor, ale každý její verš chce být skromnou rovnomocninou života, jenž byl prosycen nejen láskou, ale také bolestí a zklamáním. Proto je od počátku základním leitmotivem jejích veršů všudypřítomná symbióza lásky a utrpení uprostřed plynoucího času, který je stálým mementem básnířčiny výpovědi. A na konci uplynulého času na nás čeká „smrt ve vlastním těle“ jako stálý otazník po smyslu všeho i vykřičník touhy po spáse a nesmrtelnosti.
 
Láska a radost z bytí pro druhého je bezmála ve veškeré Fischerové poezii doprovázena vědomím o konečnosti lidského života, již může sice láska překonat ve vědomí milujícího, ale nikoli v souřadnicích času a fyzického bytí. A právě této ambivalence lásky a smrti se Viola Fischerová nesčetněkrát dotkla ve svých básních, aby posléze dospěla k poznání, že právě ve stínu smrti září nejoslnivěji ty nejpodstatnější otázky po smyslu života.
 
Ve Fischerové nejnovějších verších, které shrnula do básnické sbírky Předkonec, je ambivalentní vztah lásky a smrti oslaben tušením smrti, oním „předkoncem“, kdy se člověk ocitá u „brány s úzkými dveřmi“ a na rty se dere modlitba, „Vrať mi ho Pane/nebo vezmi/dovnitř/Když si neumí/sám otevřít“. V této prosbě nalézáme vlastně definici „předkonce“: milosrdná smrt nebo návrat zpět do života – to je prostor onoho „předkonce“, do něhož vstupuje básnířka svou poezií, inspirována bratrovým bolestným umíráním a jeho smrtí. Imaginativně úžasná baudelairovská duha klenoucí se mezi zmarem těla a nesmrtelností lásky, tak často přítomná ve Fischerové verších, je tentokráte překryta drastickou podobou cesty k životnímu konci. Fenomén odcházení má drásavou podobu, zvýrazňovanou ještě častými epizujícími vsuvkami, v níž se mísí stud těla za nemohoucnost s něhou vzpomínek na čas, kdy byl šťastný život na dosah a smrt v nedohlednu. Člověk, tato zraněná nesmrtelnost, má „duši na jazyku –/a nikde naděje“ – taková je eschatologie „předkonce“, když vírou otřásá tíha pohledu na bídu lidského těla.
 
Poezie Violy Fischerové, dnes nesporně jeden z vrcholných zjevů současné české básnické tvorby, je výrazem autorčina intimissima, a přesto je prosta jakéhokoliv ženského sentimentu a okázalé sebeprezentace. Fischerové volný verš, oproštěný do nejúspornější podoby a mající vytříbený smysl pro zvukovou stránku, propůjčuje její tragické elegičnosti znak životní autentičnosti, jíž promlouvá každá skutečná poezie.
 
Bráníte se
Ty verše jsou kruté
Bráním se
Jde o bilanci
a účet
 
Je lepší vědět
 
A právě bilanční charakter těchto veršů, likvidující každou samolibost básnického gesta, jen podtrhuje opravdovost Fischerové tvorby, vnášející znepokojivost do lidských srdcí, která ještě neztratila cit pro věci nejpodstatnější.

 
© Jaroslav Med
Na iliteratura.cz publikujeme se svolením autora i nakladatele.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.