S Mariuszem Szczygłem, autorem knihy Gottland, hovořil Michał Słomka.

Michał Słomka: Patříš mezi další propagátory české kultury u nás. Aniž bys absolvoval bohemistiku, přibližuješ Polákům naše sousedy mimo jiné psaním pečlivých reportáží. Kde se ten zájem vzal?
Mariusz Szczygieł: Všechno to začalo čirou náhodou. Týdeník Viva mě poslal do Prahy, abych udělal rozhovor s Helenou Vondráčkovou. A protože ona mluví polsky, nemusel jsem umět česky. Navíc jsme se znali, protože kdysi vystupovala v mém televizním pořadu. V jedné chvíli Helena přešla do češtiny. Musím dodat, že jsme se sešli během prvních hodin mého úplně prvního pobytu v Praze. Přijel jsem v šest ráno, setkání bylo v 9 hodin. Nestačil jsem se v Praze ani pořádně rozkoukat. Když začala mluvit česky, měl jsem pocit, že je to nějaká hudba. Že to není jazyk, ale že jde o balzám na duši. Po rozhovoru jsem nasedl do tramvaje a jezdil po Praze, abych odposlouchal, co lidé říkají, a naposlouchal se té melodie. Ničemu jsem samozřejmě nerozuměl (smích) . Byl to druh jistého nadšení - jsem trochu exaltovaný, s tím už se nedá nic udělat. Helena mi vyprávěla příběh Marty Kubišové; o jejím zákazu zpívat a o represích, kterým byla Kubišová během normalizace vystavena. To vyprávění na mě udělalo velký dojem. Po návratu do Polska jsem zjišťoval v Polském rozhlase, zda se u nás Kubišová hrála, zda máme její nahrávky (v archivu lze zjistit, kdy byla která píseň vysílána). A ukázalo se, že nebyla. Tehdy jsem se rozhodl, že se naučím česky, abych mohl Polákům onen příběh převyprávět. Text vznikl o rok později.
Následně mě začaly přitahovat české osudy. V Praze jsem se cítil dobře, zamiloval jsem se do toho města a poznal tu hodně lidí. V rámci seznamování s českou kulturou jsem se rozhodl psát o ikonách české společnosti. Zeptal jsem se svých studentů, odkud pochází firma Baťa. Odpovídali: z Ameriky, Švýcarska, Německa, Argentiny! Nikdo nevěděl, že je to česká firma! Mě ale osobnost Tomáše Bati fascinovala, a tak jsem se o něm v rámci „pročeského vzdělávání“ rozhodl napsat.
Začala mě inspirovat témata, kterými se ani samotní Češi nezabývali. Mám z toho pocit zadostiučinění - včera jsem dostal další českou recenzi Gottlandu. I když tam kniha ještě nevyšla, už se o ní hodně píše. Recenzenti ve mně vidí českého Normana Daviese - až se stydím to říct nahlas.

- Jakým způsobem ses učil česky?
- Po setkání s Vondráčkovou jsem s učitelkou češtiny prošel osm lekcí. To byl základ. Pak jsem bydlel v Praze, kde jsem se učil četbou novin, knih a poslechem rádia a české hudby. O dva roky později jsem absolvoval dvoutýdenní kurz, dvě tři hodiny jazyka denně. Výborně česky nemluvím, ale jsem schopen komunikovat a hltám literaturu bez problémů.
Mé studium doprovázely různé malé objevy. Například to, že Češi mají deminutiva u slov, která my nezdrobňujeme. Mají „klid“ i „klídek“ nebo „místo“ i „místečko“.

- Mému známému se zdá legrační slovo „spacerek“ („procházečka“, pozn. překl.)
- Tohle se mi na české kultuře líbí. Ne zdrobňování, ale právě ono hledání vlastního klidu a místa. Jednou se mě jeden známý zeptal, proč se Poláci neustále za něčím honí. Stále rychleji, stále více, bez přestávky a spočinutí. Dokonce citoval Balzaka, který pravděpodobně řekl nebo napsal, že ukážete-li Polákovi propast, okamžitě do ní skočí. Něco na tom je, že tak strašně potřebujeme najít... svatý klid.
Když jsem býval ze začátku v Česku a přišel jsem něco zařídit, byl jsem často požádán, abych klidně počkal a v klidu usedl na židli. Přitom jsem byl podle mého názoru absolutně klidný. Ale asi na mně bylo vidět, že jsem takový uklidňující tón a židli potřeboval.
Co se mi na Češích dále velmi líbí, je užívání si života teď a tady. Popularita Hrabala vychází v Polsku přece z toho, že se od něj lze nakazit láskou k životu. Podle mého názoru to mimo jiné vychází z ateizmu. Češi sami sebe označují za nejateističtější národ v Evropě. A jestliže většina společnosti nevidí před sebou perspektivu života věčného, pak život dočasný vypadá jinak.
Mimochodem: Četl jsem text biskupa Tomáše Halíka, v němž hovoří o tom, že když se překládala do češtiny Bible, tak se řešil problém, jak se vyrovnat s tím, že čeština nemá tolik patetických výrazů. Nevím, o jaká slova se jednalo, ale rád bych se tím chtěl někdy zabývat.

- V Gottlandu text o českém ateizmu chybí. Proč? Toto téma se během diskuzí o Češích často objevuje.
- Protože moje kniha je sbírkou lidských osudů a já jsem neznal žádný, ve kterém by ztráta víry v Boha sehrála důležitou roli. Gottland jsou hlavně příběhy - někdy až detektivního rázu. Pro mě je nejdůležitější příběh, vyprávění. V textu nemůže být nic na úkor příběhu. Žádná data, žádné detaily takzvaného historického pozadí. A jestliže zpomalují příběh, musí pryč!

- Byl jsem překvapen, když jsem se u Aloise Jiráska dočetl, že katolická církev byla v protireformačním období chápána jako pronásledovatel české kultury. Scény pronásledování husitů katolickou církví se nedají srovnávat s polskou historickou zkušeností, podle níž bylo právě katolictví ochranou proti germanizaci či rusifikaci.
- Vrátím-li se k onomu teď a tady, zjišťuji, že Češi se umí radovat ze života a ocenit jeho krásu. Podívej se třeba na českou fotografii. Český fotograf tenhle diktafon vyfotí tak, že to bude čistá poezie, že na snímku bude vidět i hlas. (smích)
Stejně je tomu i s literaturou. Na obálkách české prózy, která vychází v Polsku, se lze často dočíst „kniha o radostech života, o tom, že ve všem lze nacházet krásu“. Ztráta vyšší perspektivy ovlivňuje citlivost k tomu, co existuje teď a tady. Proto ta radost z drobností, proto se v české kultuře rozvinul ten „malý realismus“.

- To je zajímavé, protože my také máme díla, která jsou tomuto modelu velmi podobná, jen je nepovažujeme za reprezentativní. Jako kdyby se nehodila k naší národní charakteristice.
- U nás je také ostuda přiznat se ke svým slabostem. V Čechách ne. Například Hrabal píše o svém strachu. Natolik se bál Stb, že jezdil městem bezcílně tramvajemi, aby ho nezastihla doma. Ze strachu se držel sám sebe za ruce. To neznamená, že by Češi strach oslavovali, umějí ale svůj strach a pasivitu vysvětlit, pojmenovat ji a sdělit někomu druhému.
Například film Jana Němce O slavnosti a hostech z roku 1966, to je film právě o pasivitě a paralýze. Jan Saudek mi vyprávěl, že když byl na vojně, tak „se bál“. Nedokážu si představit, že by se v Polsku dospělý muž přiznal k tomu, že se bojí vojny nebo že se bojí na vojně. Slabost v polské nátuře nemá co dělat - a při tom se bojí hodně lidí, pro projevy strachu však v naší kultuře nebylo místo.
Ve svých reportážích se snažím tento přístup pochopit. Považuji se za žáka Krallové a Kapuścińského, a proto nechci svými texty hodnotit, vynášet soudy, omlouvat, ale právě pochopit. Chci ukazovat nejednoznačný obraz, aby si každý čtenář mohl utvořit svůj vlastní názor.
Věc, která mi na Češích imponuje, je schopnost odpustit hřích. A to i přesto, že v zemi, kde se většina lidí domnívá, že Bůh nemá na nic vliv, něco takového jako hřích neexistuje…
U Ivana M. Jirouse jsem našel takovou zmínku, že když se dozvěděl o spolupráci Egona Bondyho s StB, nejprve chtěl Bondymu napsat zdrcující dopis, načež ho začíná ospravedlňovat a odpouští mu.
Mám pocit, že Češi nejsou příliš nesmiřitelní a závistiví. Samozřejmě je otázkou, zda nejsou jako národ příliš lhostejní. Lhostejnost může také zabíjet.
Děsně mě rozčiluje, že když se v Polsku podívám na nějaké internetové fórum, chat (a objevuji se tam často) a zrovna se diskutuje o Češích, na jejich adresu často padají nevybíravé názory. Že jsou zbabělci, „vlezdoprdelky“. Neznamená to samozřejmě, že mi vadí, že někdo vnímá svého souseda právě tak, a ne jinak. Vadí mi však, že jsou tyto názory psány z nadřazené pozice, že my jsme lepší, protože umíme zachránit čest, to my jsme měli povstání. Jenom nevím, jestli máme na co být pyšní. Varšava a inteligence byly zlikvidovány do základů.
„Pěkný polský postoj“ ještě člověka neopravňuje k tomu, aby hodnotil někoho jiného jako horšího. Moje kniha je tedy také o jiném způsobu, jak přežít. Ani horším, než je polský, ani lepším. Prostě jiném.

- Můžeš mi říct něco o tvém vlastním přemýšlení o české kultuře?
- Od začátku jsem byl velmi nadšen, že jsem se seznámil s jiným úhlem pohledu, měl co dočinění s jinou mentalitou, okamžitě jsem tedy začal vymýšlet různé teorie. Ono to samozřejmě není zcela přesné, protože každé generalizování je zhoubné, nicméně na druhou stranu - bez tohoto zobecnění se dá těžko něco pochopit. Z dětství si pamatuji, že se Češi vždycky uměli druhému posmívat. Bydlel jsem v Dolním Slezsku, blízko československé hranice, přestože jsem tam nikdy nebyl. Na základce jsme si pokaždé dělali legraci: jak se česky řekne holub? „dachovyj obsryvač“ A jak je deštník? „Šmatičku na patičku“. A tak podobně. To byl nevědomý, přezíravý postoj. O to více jsem byl překvapený, jak zajímavou kulturu Češi mají.
Bohužel, v Česku jsem se s takovým zájmem o polskou kulturu, jaký můžeme vůči české kultuře najít u nás, nesetkal. Trochu jinak to vypadalo v 70. letech, kdy Polsko pro Čechy fungovalo jako proslulé „okno do světa“. Neznám mladé lidi, kteří by se dnes o nás zajímali. Přemýšlím, jestli jsme schopni něčím mladé Čechy zaujmout? Myslím si, že ne. Když se v Čechách objeví nějaký článek o Polsku, je doplněn buď snímkem Andrzeje Leppera, nebo obrázkem z poutě do Częstochowy.

- Přijde mi, že to okno do světa bylo před 1989 trochu jednostranné. Často nešlo přeci o polskou kulturu, ale o přiblížení jiné kultury přes Polsko.
- To je pravda. Díky naší televizi se Češi za minulého režimu dívali na zahraniční filmy - jenomže francouzské. Jinak bych chtěl podotknout, že nejsem vůči Čechům nekritický. První věc, která mě teď napadá, je například taková česká kinematografie, která by dostatečně a pravdivě zobrazovala současnost. Jen málo filmů je v ní o skutečném, a ne pouze vtipně uhlazeném životě. Další věcí je potom zastiňování všeho humorem, což může být někdy až nesnesitelné. Bolestné věci Češi ukrývají pod „sametovou“ masku.

- Jak došlo k vydání Gottlandu ?
- Když se v polském tisku (Gazeta Wyborcza) začaly objevovat moje reportáže o Československu a Česku, ozvalo se mi pět vydavatelů s tím, že knihu chtějí vydat. Vždycky jsem měl ale nějaké připomínky. Do vydavatelství Czarne jsem naopak zavolal sám. Monika Sznajderman, majitelka vydavatelství, se mi kvůli tomu chtěla ozvat už dříve, protože vydává cyklus středoevropské literatury a cyklus reportáží. Když si Monika sbírku přečetla, prohlásila: „To není dokumentární próza, ale dokumentární hrůza!“ Slíbila ale, že nebude do koncepce a velikosti textů zasahovat. To bylo pro mě důležité, protože kapitoly jsou různé délky. Nejdelší má 35 normostran, nejkratší čtyři věty - tak to ale mělo být.
Gottland lze tedy číst i jako knihu o Češích. Je zkrátka o důležitých věcech. O strachu, přizpůsobivosti, odvaze, smrti, lásce, hlouposti či naivitě.