Pape, Iveta: Jak pracovat s romskými žáky

Pape, Iveta
Jak pracovat s romskými žáky

recenze sociologie

Iveta Pape, autorka útlé brožurky s podtitulem Příručka pro učitele a asistenty pedagogů, je naštěstí Romka, a její postřehy o vzájemném vztahu romských studentů a jejich učitelů pramení stejnou měrou ze zkušenosti romského dítěte i pedagožky Romy vzdělávající.

Jak pracovat s romskými žáky
Iveta Pape: Jak pracovat s romskými žáky, Slovo 21, Praha 2007 

Slovo příručka nemá zrovna pozitivní konotace. Jednak se očekává, že příručky budou z principu suchopárné a nezáživné, jednak jejich autoři často volí mentorský tón, který i čtenáře lačnícího po poučení může snadno odradit. V souvislosti s Romy se ocitáme v ještě ošemetnější situaci – některé historické texty na bázi příruček, jako byly studie Roberta Rittera a Evy Justinové za nacistického Německa nebo Práce mezi cikánským obyvatelstvem v poválečném Československu, měly úmyslně diskriminační charakter a nesly výrazně zavádějící informace, které v důsledku manipulovaly společnost ke kulturní i fyzické likvidaci romského etnika. 

Iveta Pape, autorka útlé brožurky s podtitulem Příručka pro učitele a asistenty pedagogů, je naštěstí Romka, a její postřehy o vzájemném vztahu romských studentů a jejich učitelů pramení stejnou měrou ze zkušenosti romského dítěte i pedagožky Romy vzdělávající. Díky této pluralitě pohledů má knížka šanci pedagogům skutečně pomoci v jejich práci a nestát se jen dalším narychlo upečeným projektem financovaným z evropských fondů.

Autorka v úvodu postuluje jinakost svého přístupu: 
„Většina vydaných publikací se (…) zabývá romským žákem jakožto žákem problémovým. Mojí snahou je spíše ukázat, jaké je romské dítě, jaký je romský žák, jak vnímá školu, jak se v ní cítí, jak vnímá školu jeho rodina.“

Tento moment je zcela zásadní a ovlivňuje vyznění celé publikace. Pape mj. vysvětluje, že například zdánlivá nesamostatnost romského dítěte na prvním stupni školní docházky, kdy „zlobí“ a „vyrušuje“ tím způsobem, že se obrací s otázkami na své spolužáky, pramení z toho, že v romské rodině se o všem rozhoduje kolektivně. Zatímco české dítě je odmala vedeno k samostatnosti, romské dítě je dlouho obskakováno a vyrůstá obklopeno sourozenci a blízkým i vzdáleným příbuzenstvem. Nástupem do školy se ocitá ve schizofrenní situaci, kdy to, co se doma považovalo za správné (spolupráce, hromadné rozhodování), se ve škole odsuzuje (rušení, napovídání).

Pape se dále snaží rozptýlit přesvědčení majority, že vzdělání pro Romy není hodnotou. Přiznává, že zdraví a štěstí si v hodnotovém systému Romů obvykle stojí výše, současně ale zdůrazňuje, jak velice si Romové vzdělaných lidí váží – tolik, že si nezřídka zvyšují vlastní prestiž deklarováním příbuzenského pouta s konkrétním vzdělancem. (Je třeba chápat, že se jedná o povolený a ritualizovaný prostředek rodinné, nikoliv individuální prestiže, a mezi Romy to v žádném případě není vnímáno jako podvod nebo lhaní!)

Hlavní příčinou nižší úspěšnosti romských studentů oproti neromským je jednak problematické zajišťování materiálních podmínek pro studium, jednak obecné vnímání institucí jako nepřátelských a represivních zařízení. Zde by se bývalo hodil zmínit také otřepaný mýtus, že Romové sami dávají své děti do zvláštních, respektive základních škol, protože jim o vzdělání nejde. Romští rodiče si dobře uvědomují, že jejich děti potřebují školy; když ovšem vidí, jak jsou v „bílé“ škole zoufalé, jak se tam cítí izolované, přehlížené a opovrhované, skutečně je často nechávají přejít do speciálních škol, které jsou tak jako tak neoficiálně segregačním prostředkem a veřejnost je vnímá jako výhradně romské instituce.

Ohromně užitečná bude pro lidi z praxe kapitola, ve které autorka vysvětluje, jak se to má v romštině s výrazy „prosím“ a „děkuji“. Až si někteří pedagogové přečtou, že tyto výrazy v romštině v podstatě neexistují a nahrazují se jinými jazykovými prostředky, intonací, neverbálními prostředky, nebo se v závislosti na kulturní situaci třeba ani nijak nevyjadřují, určitě nahlédnou, že jejich romští žáci nejsou nevychovaní, ale naopak vychovaní – jinak, ale ne hůř. Autorka zároveň ozřejmuje, že i když student pochází z rodiny, kde už se romsky nemluví, jazykové prostředí romského etnolektu češtiny frekvenci jeho prosení a děkování přesto ovlivní.

Další zajímavý a pro někoho snad i lehce překvapivý bod publikace je možné vidět tam, kde Iveta Pape z pozice rodilé mluvčí romštiny a příslušnice romského etnika říká, že vztah dnešních Romů k Indii je prakticky nulový. Nikdo z nich tam nikdy nebyl, neváží se k ní žádné rodinné historie a je to těžko představitelná, vzdálená země. Rodové historie jsou naopak velice úzce spjaty s předválečným Slovenskem a poválečnými Čechami, a jak autorka velice správně zdůrazňuje: „Romové osobní historii prožívají jako romství (romipen) a národní jako Češi.“ Majorita si musí přiznat, že jakékoliv spekulování o případném převedení zodpovědnosti za místní romskou populaci na indický subkontinent je scestné a absurdní. Romové jsou Češi a světe, div se, dokonce jsou na to často hrdí.

Vedle teoretických pasáží, ve kterých Iveta Pape z pozice insidera přináší základní a přesto málo známé poznatky o romském společenství a především rodině, obsahuje příručka i praktické rady, jak romského studenta motivovat k práci, jak jej integrovat do etnicky smíšené třídy, jak vést studenty z řad majority k toleranci atd. atp. V sekci Otázky a odpovědi najdou pedagogové další užitečné tipy, jak komunikovat s rodinou romského studenta. Zároveň jsou zde vysvětleny některé rysy chování, které můžou být pro učitele zarážející, a v romské komunitě přitom mají své opodstatnění. Kromě těchto praktických kapitol se autorka snaží průběžně ilustrovat své povídání ukázkami z běžného života a tím text příručky svázat s každodenní realitou.

Posledním zdařilým tahem jsou pak ukázky z dětské soutěže v romsky psaných textech s názvem Romano suno/Romský sen. Vyprávění romských dětí ze všech koutů republiky je tím nejlepším dokladem, že Iveta Pape ví, o čem mluví, a že skutečně přináší kvalifikovaný pohled z druhé strany.

© Karolína Ryvolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 120 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Ilona, 01.08.2008 16:48
Pape, Iveta: Jak pracovat s romskými žáky
Opravdu zajímavé, skutečně! Ovšem na něco autorka zapomíná - Romové žijí u nás, proto se přizpůsobí NAŠÍ kultuře, a povinností jejich rodičů je, aby jim vysvětlili, jak se některé věci mají. Takže je třeba naučí děkovat a prosit naším způsobem! To, že se v romských rodinách jedná kolektivně, to docela... dobře chápu, ovšem v trochu jiném smyslu, který zde raději nebudu popisovat. Jako příklad postačí, když řeknu, že moje sestra - učitelka na 1. st. ZŠ měla ve třídě tři romské děti a raději přešla na jinou školu. Myslím, že i když si učitelé příručku koupí, nepomohou si tím! Pokud budeme dělat ústupky, pohřbíme vlastní identitu a národní hrdost!
Vložil: doubravka, 03.02.2008 13:48
Pape, Iveta: Jak pracovat s romskými žáky
uz mesic knihu shanim po knihkupectvich, v jakem nakladatelstvi vysla jak si ji mohu koupit potrebovala bych si ji precist, pisu o podobnem tematu diplomovou praci. dekuji.Doubravka
Vložil: Českej Fousek, 15.01.2008 10:13
Pape, Iveta: Jak pracovat s romskými žáky
Ano - tohle je hrob naší civilizace. Dejte prostor lidem jako Pape a dočkáte se... Děs a hrůza.... K zblití...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 4578x

štítky k článku

Inzerce