Augustinus, Aurelius: O boží obci 1

Augustinus, Aurelius
O boží obci 1

recenze beletrie zahraniční

Recenze na reedici českého překladu jednoho z Augustinových nejvýznamnějších spisů O Boží obci (De civitate Dei).

Aurelius Augustinus: O Boží obci I-II. Přel. Julie Nováková. 2. vyd. Karolinum, Praha, 2007, 448 a 448 s.

Hieronymovi o Augustinovi a taky trochu o Alarichovi (epistula II)
Milý Hieronyme, v tomto časopise (Souvislosti 2, 2007) jsem ti slíbil napsat o spisu biskupa Augustina O Boží obci. Dokončen byl až po tvé betlémské smrti (420), ale podnět, který autora přiměl k psaní, jsi zažil tady na zemi a byli jste jím s Augustinem dozajista zneklidněni oba. Vizigótský vojevůdce Alarich, pohybující se už nějakou dobu v Itálii, dobyl roku 410 Říma.

Našim uším, uvyklým dějepisným výčtům dobytých měst, pokořených říší a rozvrácených pevností, nezní tato věta zdaleka tak hrůzně jako Hieronymovi, Augustinovi a jejich současníkům. Byl totiž dobyt Řím, střed středomořské kultury, střed říše, město, pod jehož ochranou kvetlo dědictví antické kultury a zpevňovala se stavba křesťanské církve. K něčemu takovému nedošlo několik set let. Ale zároveň k tomu dojít muselo: kdo sledovat neudržitelnou velikost římského státu a kdo viděl vytrvalé nájezdníky, tušil, že jednou se poměry sil obrátí. Ale UŽ k tomu došlo: změna není budoucí, ale děje se v našem čase, my jsme a budem u toho. Augustina možná tolik netrápil vojenský pád Říma – Alarich ostatně Město a jeho obyvatele nemínil zcela zlikvidovat – jako účinku, který ten pád měl na mysli »Římanů« různého ražení. Ztráta pocitu římské jistoty vedla ty římské kruhy, které usilovaly o uchování spojitosti římského státu se starořímským náboženstvím (například během vleklých bojů o ponechání sochy bohyně Victorie z vítězných »augustovských« dob v senátu), k názoru, že Řím padl ne poté, co se vzdal pohanských božstev, ale proto, že to udělal. A na jistotě nepřidal Alarichův vpád ani křesťanům, pro které byl spořádaný svět taky skoro totožný s Římem. Hipponský biskup, který byl schopen neobvyklého literárního ponoru do vlastního nitra, přibližujícího v Konfesích jeho konverzi ke křesťanství, se ve spise O Boží obci pustil do přímého opaku introspekce: plátno si vybral nezvykle prostorné a rozhodl se polemizovat s konzervativní intelektuální elitou o náboženských a filozofických oporách jejího obrazu světa (knihy I až X) a potom načrtnout vlastní, křesťanskou vizi dvou základních principů svářících se v lidstvu od prvotního hříchu po poslední soud (knihy XI až XXII). Už výchozí otázkou – jak vysvětlit pád světové říše – bylo velké téma. Augustinus však na ni odpověděl dalším rozšířením perspektivy a tématem ještě větším: nechtěl sledovat jen osudy sebevětšího, ale jednoho státu, nechtěl posuzovat jen božskou ochranu jednoho národa před druhým, ale postavil svým čtenářům před oči rovnou celé lidstvo, jeho dějiny, které se nevinou v cyklech nebo bezčasí, ale spějí k rozpletení dvou tendencí, pozemské obce (města, státu, civitas) a obce Boží, vlastně dvou protiřečících si rysů na tváři lidstva, dvou nezaměnitelných úběžníků, dvou neslučitelných cílů. Obraz takových dvou symbolických měst nemůže nepřipomenout Apokalypsu a nebeský Jeruzalém s Babylonem. Augustinus vidí stín těchto dvou měst na celých lidských dějinách a v nitrech jednotlivců.

Augustinus toto své dílo psal mezi lety 413 a 426. S narůstajícím odstupem od iniciační události, od srpna 410, se jeho pohled pořád rozšiřoval. V první dekádě knih věnoval pozornost otázkám a výkladům svých odpůrců: demytologizoval heroické římské dějiny, naznačil, kolik katastrof v nich proběhlo i v dobách, kdy Aeneovi potomci ctili své bohy. Diskutoval s filozofickými školami a zachytával motiv konzervativní strany, který s ní mohl sdílet: jde koneckonců o vztah náboženského života k věčnému životu… (pozdněřímské kruhy nebyly hluché k náboženským otázkám, spojovaly zalíbení pro domácí starožitnosti s novoplatónským mysticizmem, módními východními kulty i s asketickou stoickou životosprávou a morálkou). Druhá část spisu je vlastně teologie historie, primárně historie biblické, ale potažmo i historie lidstva. Význam tohoto teologického pohledu na dějiny pro pozdější nejen křesťanské vnímání toku času a dějů nelze přecenit; a v teologii vede linie těch, kdo se zabývali vizí cíle dějin až do 20. století z Teilhardovi de Chardin a dalším.

Česká překladová literatura se nepyšní mnoha velkými díly antického křesťanstva. O Boží obci je snad nejreprezentativnější opus západní (latinské) patristiky, vedle jmenovaných Augustinových Konfesí možná i nejpopulárnější. Do češtiny si z něho vybral jednu knihu k překladu Adam z Vinoře v 16. století. Není tolik známý fakt, že prvním překladatelem celku do češtiny byl František Ladislav Čelakovský. Ve dvacátém století se k dílu vrátila mladá Julie Nováková, za války, a překlad měl vydat původně Vyšehrad a poté Ladislav Kuncíř. Kuncířovo vydávání se trochu zdrželo a po únoru začali do soukromých nakladatelství vnikat drobní čeští alarichové. Kuncíř přenesl svůj projekt do přeživšího Vyšehradu, tam se ho na poslední chvíli podařilo vydat. Návaznost na Kuncíře, kterého už brzy čekalo komunistické věznění, prozrazovalo zařazení dvou objemných špalíků do »edice« Kozoroh (podle nakladatelovy grafické značky) a jejich číslování navazující na číslování Kuncířovo. Na recenze a ohlasy už čas nezbýval a prostor nebyl poskytnut, kniha se postupně stala hledaným úlovkem antikvárních slídilů (a byla jím až donedávna). Julie Nováková byla nadále známa spíš jako překladatelka antických básníků a komenioložka než jako tlumočnice patristiky.

Nakladatelství Karolinum se odhodlalo k reedici tohoto půlstoletí starého překladu. K reedici úplné, vlastně k pečlivému druhému vydání téhož překladu i s původní překladatelčinou stručnou předmluvou; zůstává i rozdělení díla do dvou asi stejně obsáhlých svazků, které nerespektuje vnitřní členění díla (první svazek obsahuje třináct knih, vnitřní struktuře spisu by odpovídalo knih deset), a grafická úprava Zdeňka Zieglera sice nenapodobuje původní proslulou »osnovu Antonína Lískovce«, ale důstojně rozvíjí její minimalizmus užitých prostředků a odkazuje na ni. Jiří Beneš, který v doslovu k reedici popisuje zmíněné peripetie vzniku překladu a jeho vydání, také vysvětluje důvody, proč není překlad upravován nebo doplňován. Jsou to důvody rozumné: každá dodatečná úprava je nesystematická a tento překlad velmi zdatné překladatelky, nepostrádající ani znalost klasických jazyků, ani stylistický jemnocit v češtině, je vlastně svého druhu památka, jak se k patristice v dané době přistupovalo; památka nejreprezentativnější. Vzpomeňme, jak se postupně upravovaly překlady Otmara Vaňorného… Úpravy po šedesáti letech by nejspíš jazykově nivelizovaly, výběrově měnily poměry konkurenčních syntaktických konstrukcí (vedlejších vět a přechodníkových konstrukcí například), slovník, idiomatiku. Případné doplňování poznámek by zase vedlo k problému, kde se zastavit: u lokalizace citátů, u explikace základních okolností historických, u traktace základních témat teologických, u poznámek ke všem mytologickým a literárním narážkám a u registrace všech úprav překladu s jejich zdůvodněním, anebo u pouhých úvodů k jednotlivým knihám a u jmenného rejstříku? Moře možných odpovědí je hluboké a temné, mlčí; tam dole, v příkopech, možná žijí archaické formy žraloků jako v hlubinách u Japonska. Autor doslovu k reedici spíše vyzývá k budoucímu úplně novému překladu. Pracovala-li Julie Nováková asi 110 let po Čelakovském a bude-li překládání tak rozsáhlých a závažných prací pořád stejně obtížné, můžeme se na něj těšit někdy v padesátých letech; ovšem nedojdou-li mezitím naplnění knihy XX až XXII O Boží obci.

Reedice staršího překladu není zbytečná. Důvody pro takové tvrzení vidím hlavně dva. Nakladatel reaguje na potřebu těch, kdo po prvním vydání marně pasou v antikvariátech, a knihoven, kde by tak zásadní dílo nemělo chybět a odkud by nemělo být bez náhrady odcizitelné. Obecnější význam pro českou literaturu je pak mimo jiné v uznání, že tento překlad lze po šedesáti letech číst — u překladů z klasických jazyků to není samozřejmost, zastarávají podivuhodně rychle, mimo jiné proto, že se příliš nemění repertoár slovníků, kterých by mohli překladatelky a překladatelé užívat; překlad Novákové je novým vydáním kanonizován, uznán za svého druhu klasický. A bude sloužit i jako studijní materiál: za šedesát let je vidět nápadný posun v přístupu k stylizaci patristického textu v češtině. Tak jako se samozřejmě až do druhé půle 20. století překládala bible bibličtinou, archaizující a monumentalizující češtinou, překládaly se »vznešeně« i patristické texty, stylově samozřejmě v četných citátech s biblickou mluvou svázané. Augustinus mluví u Novákové jazykem vybroušeným a mramorovým, dnes je obvyklá naopak tendence starověké autory zcivilňovat (neříkám, že je to tendence oprávněná, spíš to souvisí s naší představou o »neutrálním« vyjadřování). A znova se musím vrátit k možné úpravě překladu: zmíněný posun ve vnímání adekvátního českého biblického slohu a slohu otců by úpravce vedl přímo proti základnímu stylovému zabarvení, které svému překladu chtěla dát, i vlivem doby, Julie Nováková. To by nebyla kosmetická operace – spíš radikální chirurgický zákrok, ostýchal bych se ho nazvat »úpravou«.

Překlad vyšel v reedici a tenhle jeho ohlas, Hieronyme, je tedy vlastně ohlasem na téměř identické první vydání, na vydání, které se naštěstí uskutečnilo, ale kterému dobové ohlasy nezaslouženě chyběly. Vítáme ho tedy při druhém příchodu zahanbeně poprvé. Přehlédnuto a nevnímáno už snad nebude.

© Ondřej Koupil
článek vyšel v Souvislostech 3, 2007
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Souvislostí

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 84 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

55%čtenáři

zhlédnuto 3591x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce