Kehlmann, Daniel: Vyměřování světa

Kehlmann, Daniel
Vyměřování světa

ukázka beletrie zahraniční

Za půl roku v Andalusii prozkoumal Humboldt všechno, co nemělo nohy a strach, aby před ním uteklo. Měřil barvu nebes a teplotu blesků, vážil jinovatku, ochutnával ptačí trus, naslouchal třesům země a sestoupil do jeskyně mrtvých...

Jeskyně
Daniel Kehlmann: Vyměřování světa, přel. Tomáš Dimter, Vakát, Brno 2007

Za půl roku v Andalusii prozkoumal Humboldt všechno, co nemělo nohy a strach, aby před ním uteklo. Měřil barvu nebes a teplotu blesků, vážil jinovatku, ochutnával ptačí trus, naslouchal třesům země a sestoupil do jeskyně mrtvých.

S Bonplandem obývali bílý dřevěný dům na okraji zemětřesením poškozeného města. Otřesy stále ještě vytrhávaly lidi v noci ze spánku, a když si člověk lehl a zadržel dech, zaslechl nepřetržité záchvěvy hluboko v podzemí. Humboldt kopal jámy, na dlouhých provázcích spouštěl teploměr do studní a sypal hrách na kůži bubnu. Otřesy se jistojistě vrátí, pravil rozradostněn. Celé město bude zanedlouho v troskách.

Povečeřeli u guvernéra a potom se vyrazili vykoupat. Seděli na židlích, které postavili do řeky, a jen spoře oděni si máchali nohy v proudu. Tu a tam kolem nich proplouvali malí krokodýli. Jednou ukousla jakási ryba vicekrálovu synovci tři prsty na noze. Muž, jmenoval se don Oriendo Casuales a měl mohutný knír, sebou škubl a několik vteřin nehnutě civěl před sebe, a pak spíš nevěřícně než vyděšeně vytáhl okousanou nohu z krví potemnělé vody. S tázavým výrazem se chvíli rozhlížel kolem sebe, potom začal pozvolna přepadávat na bok, v poslední chvíli jej Humboldt zachytil. Hned první lodí se vrátil do Španělska.

Na návštěvu častěji přicházely ženy: Humboldt počítal vši v jejich zacuchaných vlasech. Přicházely ve skupinkách a chichotaly se malému muži v uniformě, který měl na levném oku připevněnou lupu. Bonpland trpěl jejich krásou. Zeptal se, k čemu je dobrá statistika vší. Chci to vědět, odpověděl Humboldt, protože to vědět prostě chci. Ještě nikdy nikdo neprozkoumal výskyt těchto pozoruhodně odolných zvířat na hlavách obyvatel rovníkových oblastí. Nedaleko od jejich domu byli draženi lidé. Svalnatí muži a ženy s řetězy kolem kotníků sledovali s prázdnými pohledy statkáře, kteří se jim šťourali v ústech, dívali se jim do uší a klekali u nich, aby jim prohlédli řitní otvor. Ohmatávali jim chodidla, tahali je za nosy, mnuli vlasy a osahávali jim pohlaví. Nejčastěji odcházeli s prázdnou, bylo to hospodářské odvětví zmírající na úbytě. Humboldt si pořídil tři muže a poručil, aby jim sňali okovy. Muži nechápali. Teď jste volní, dal Humboldt přetlumočit svá slova, můžete jít. Kam se vám zlíbí, dodal nakonec. Věnoval jim peníze. Zdráhavě mince skousnutím přezkoušeli. Jeden z nich se posadil na zem, zavřel oči a už se nepohnul, jako by na světě nebylo nic, co by ho mohlo zajímat. Humboldt a Bonpland se za posměšných pohledů kolemstojících vzdálili. Několikrát se otočili, ale žádný muž propuštěný na svobodu se za nimi neohlédl. Večer začalo pršet, v noci zachvělo městem nové zemětřesení. Následujícího rána byli ti tři muži pryč. Nikdo nevěděl, kam zmizeli, ale už se neobjevili.

Při další dražbě zůstali Humboldt a Bonpland doma, pracovali za staženými roletami a vyšli z domu, až když bylo po všem.

Cesta k Chaymaově misii vedla hustým lesem. Na každém kroku naráželi na neznámé rostliny. Připadalo jim, jako by půda neměla dost místa pro všechen porost: kmeny stromů se k sobě tiskly, rostliny se vzájemně překrývaly, liány se jim plazily po ramenech i hlavách. Mniši z misie se s nimi přátelsky pozdravili, přestože nechápali, co od nich vlastně chtějí. Opat kroutil hlavou. Za tím musí vězet něco jiného!

Nikdo by přece neprojel polovinu světa, aby vyměřil zemi, která mu nepatří.

V misii žili pokřtění indiáni v samosprávě. Působil tam indiánský velitel, šéf policie a dokonce milice, a dokud indiáni mnichy poslouchali, mohli žít, jako by byli volní. Chodili nazí, nosívali jen malé kousky oblečení, které si opatřovali bůhvíkde: klobouk, punčochu, pásek, na rameně připevněnou epoletu. Humboldtovi chvíli trvalo, než se mohl tvářit, jako by si na to zvykl. Nelíbilo se mu, kde všude byly ženy porostlé ochlupením. Připadalo mu to neslučitelné s jejich přirozenou důstojností. ale když se o tom zmínil svému druhovi, Bonpland se na něho podíval tak pobaveně, že Humboldt zrudnul a začal koktat.

Nedaleko misie, v jeskyni nočních ptáků, žili mrtví. Kvůli starým legendám se domorodci zdráhali cestovatele k jeskyni doprovodit. Po dlouhém přemlouvání s nimi vyrazili dva mniši a jeden indián. Šlo o jednu z největších jeskyní na kontinentu, šedesát krát devadesát stop velkou jámu, do níž proudilo tolik světla, že bylo možné jít ještě sto padesát stop v nitru jeskyně po trávě a pod korunami stromů. Až potom museli zapálit pochodně. Tady také začal ten křik.

V temnotě žili ptáci. Od stropu visely tisíce hnízd jako pytlíky, povyk byl ohlušující. Nikdo netušil, jak se ptáci orientují. Bonpland třikrát vystřelil, ale ozvěnu výstřelů přehlušil ptačí křik. V tu samou chvíli se Bonpland sehnul pro dvě ještě se cukající těla. Humboldt uštípl vzorky kamene, změřil teplotu, tlak a vlhkost, ze stěny seškrábl mech. Jeden z mnichů vykřikl, když sandálem rozšlápl ohromného slimáka. Brodili se potokem, ptáci jim poletovali třepotali kolem hlav, Humboldt si tiskl dlaně na uši, mniši se křižovali.

Tady, pravil průvodce, začíná říše mrtvých. On už dál nejde.

Humboldt mu nabídl dvojnásobnou odměnu.

Průvodce odmítl. Tohle místo není dobré! a vůbec, co tady pohledávají, člověk má žít na světle.

Hezky řečeno! zakřičel Bonpland.

Světlo, zvolal Humboldt, není jasnost, nýbrž vědění!

Vyrazil dál, Bonpland a mniši jej následovali. Chodba se rozdvojovala, a bez průvodce nevěděli, kudy mají pokračovat. Humboldt navrhl, aby se rozdělili. Bonpland a mniši zavrtěli hlavou.

Tak tedy vlevo, rozhodl Humboldt.

A proč vlevo? zeptal se Bonpland.

Takže vpravo, změnil názor Humboldt.

Ale proč vpravo?

K čertu, ulevil si Humboldt, chcete mě zmást! a vyrazil před ostatními doleva. Ozvěna ptačího křiku se tady dole rozléhala ještě hlasitěji.

Po chvíli muži rozeznávali vysoké, cvakavé zvuky, vyrážené v rychlém sledu po sobě. Humboldt si klekl a prozkoumal pokřivené rostlinky na zemi. Neduživé rostliny bez barvy, téměř beztvaré. Zajímavé, zahulákal Bonplandovi do ucha, přesně o tom ve Freibergu napsal jedno pojednání!

Když vzhlédli, všimli si, že mniši už tam nejsou.

Troubové pověrčiví! křikl Humboldt. Jdeme dál!

Chodba se prudce svažovala. Kolem nich pleskala ptačí křídla, ale zatím se jich žádný pták ani nedotkl. Muži postupovali podél stěny k velké jeskynní výduti. Pochodně, které vydávaly příliš slabé světlo, než aby mohly osvětlit celé klenutí jeskyně, vrhaly jejich stíny v nadživotní velikosti na stěny. Humboldt se podíval na teploměr: Teplota stále stoupá, pochybuji, že by z toho měl profesor Werner radost! Pak vedle sebe uviděl matčin přízrak. Zamrkal, jenže postava byla ještě nějakou dobu patrná, jak se na správný přelud sluší. Pelerínu pevně přivázanou pod krkem, hlavu nahnutou ke straně, nepřítomný úsměv, brada a nos vstouplé jako v poslední den jejího života, v rukou ohnutý deštník. Humboldt zavřel oči a pomalu počítal do deseti.

Co prosím? zeptal se Bonpland.

Nic, uklidňoval jej Humboldt a soustředěně kladívkem odlamoval kousek kamene.

Tady vzadu to vede dál, řekl Bonpland.

To by stačilo, rozhodl Humboldt.

Bonpland podotkl, že by v hlubinách hory mohly růst ještě neznámé rostliny.

Bude lepší, když se vrátíme, trval na svém Humboldt. Už toho bylo dost.

Podél potoka postupovali za denním světlem. Postupně ptáků ubývalo, ptačí křik slábl a zanedlouho mohli uhasit i pochodně.

Před jeskyní opékal indiánský průvodce sestřelené ptáky, aby roztavil jejich tuk. Pera, zobák a pařáty už shořely, krev kapala do plamenů, lůj se škvařil, všude kolem se šířil nahořklý dým. Nejhodnotnější sádlo, vysvětloval průvodce. Bez zápachu a vydrží více než rok čerstvé!

Teď aby sháněl nové ptáky, bručel Bonpland naštvaně.

Humboldt požádal Bonplanda o láhev kořalky, vydatně si lokl a s jedním z mnichů se vydal zpátky na misii, zatímco se Bonpland vrátil, aby znovu střelil dva ptáky. Po pár stech krocích se Humboldt zastavil, zaklonil hlavu a podíval se do vysokých korun stromů, na kterých spočívala nebesa.

Ozvěna!

Ozvěna, opakoval mnich.

Když ne čich, pak ozvěna. To cvakání, odrážející se od stěn. Ptáci se jistojistě orientovali podle toho.

Za pochodu si dělal poznámky. Systém, který by mohl využít i člověk, třeba za bezměsíčné noci nebo pod vodou. a to sádlo: protože je bez zápachu, výborně se hodí k výrobě svíček. Rázně otevřel dveře své klášterní cely, a tam na něho čekala nahá žena. Nejdřív si myslel, že přišla proto, aby jí spočítal vši, nebo že mu má něco vyřídit. Pak ale pochopil, že se tentokrát mýlí a že ta žena chce přesně to, o čem se domníval, že chce, a že žádný jiný důvod neexistuje.

Zřejmě ji sem poslal guvernér, to by přesně odpovídalo jeho představě drsného chlapského žertu. Noc a den na něho čekala v pokoji sama, z nudy rozložila sextant, zpřeházela nasbírané houby, vypila líh připravený na nové preparáty a vyspala se z opojení. Po probuzení nikoli neumně barevně pomalovala portrét jakéhosi legračního trpaslíka s našpulenou pusou, ve kterém pochopitelně nepoznala Fridricha Velikého. Teď, protože zde byl konečně Humboldt, to chtěla mít rychle za sebou.

Zatímco se ještě ptal, odkud pochází, co si přeje a jestli pro ni může něco udělat, zručně mu rozepnula kalhoty. Byla baculatá a sotva jí bylo víc než patnáct. Humboldt ucouvl, ona se k němu přimáčkla, on narazil na zeď, a když ji chtěl přísně pokárat, zapomněl svou španělštinu.

Jmenuje se Inés, řekla, a měl by jí důvěřovat.

Když mu vytahovala košili, utrhla knoflík, a Humboldt jej sledoval, jak se kutálí po podlaze, dokud nenarazil na zeď, kde se převrátil. Dívka objala Humboldta kolem krku a zatímco mumlal, že by ho měla pustit, že je úředníkem pruské koruny, vlekla ho doprostřed pokoje.

Jeminkote, vyjekla, takové bušení srdce. Stáhla ho k sobě na koberec a on jí z nějakého důvodu dovolil, aby ho převrátila na záda a rukama po něm šmátrala, dokud se nezarazila a posměšně nekonstatovala, že tady se toho nedá moc dělat. Díval se na její sehnutá záda, strop, ve větru se komíhající palmové listy za oknem.

Hned, pravila. Měl by jí důvěřovat!

Listy byly krátké a špičaté, tenhle strom ještě neprozkoumal. Chtěl se vzpřímit, jenže mu položila dlaň na obličej a tlačila jej dolů, a on se ptal, jak to, že nechápe, že byl v jeskyni. Později nemohl říci, jak dlouho to trvalo, než přestala, uhladila si vlasy do týla a smutně se na něho podívala. Zavřel oči. Zvedla se.

To nevadí, řekla tiše, je to jen moje vina.

Hlava ho bolela, měl příšernou žízeň. až když zaslechl, že se za ní zaklaply dveře, otevřel oči.

Bonpland jej zastihl za psacím stolem, mezi chronometry, hygrometrem, teploměrem a znovu sestaveným sextantem. S lupou připevněnou k oku zkoumal palmové listy. Zajímavá struktura, pozoruhodná! Je pomalu načase, abychom vyrazili.

Co tak najednou?

Podle starých zpráv existuje spojovací kanál mezi Orinokem a Amazonkou.

Evropští geografové to pokládají za legendu. Převládající mínění hlásá, že jako rozvodí slouží pouze hory a žádné říční systémy nemohou být spojeny ve vnitrozemí.

Zvláštní, o tom jsem ještě nepřemýšlel, řekl Bonpland.

Je to omyl, pravil Humboldt. On ten kanál nalezne a hádanku rozluští.

Aha, odtušil Bonpland. Takže kanál.

Tenhle postoj se mi nelíbí, pravil Humboldt. Samé stížnosti, pořád jen samé námitky. Je to snad příliš, požadovat po něm trochu nadšení?

Bonpland se zeptal, co se přihodilo.

Zanedlouho nastane zatmění slunce! To umožní přesné astronomické určení polohy města na pobřeží. Pak by bylo možné vytvořit síť měřicích bodů až na konec kanálu.

Jenže ten přece leží hluboko v pralese!

Je to velká výzva, připustil Humboldt. Ale nemělo by nás to odradit. Prales je taky jenom les. Příroda hovoří všude stejnou řečí.

Napsal bratrovi. Cesta je úžasná, spousta fantastických objevů. Každý den nacházejí nové druhy rostlin, víc, než se dá spočítat, pozorování zemětřesení naznačilo novou teorii zemské kůry. Nesmírně se také rozšířily vědomosti o povaze vlasové vši. Stále tvůj, dej to do novin!

Vyzkoušel, zda se mu netřese ruka. Pak napsal Immanuelu Kantovi. Vtírá se mu do mysli koncept nové vědy, fyzické geografie. V rozdílných výškách za stejné teploty rostou na všech místech planety podobné rostliny, takže se klimatické zóny neprostírají pouze do šířky, nýbrž také do výšky: Na jediném místě zemského povrchu můžeme objevit všechna klimatická stadia, od tropického po arktické. Ohraničíme-li tyto zóny čarami, získáme mapu rozsáhlých klimatických pásů. Vděčný za všechny poukazy, stejně jako v hluboké naději, že se pan profesor těší dobrému zdraví, zůstává s pozdravem… Zavřel oči, zhluboka se nadechl a podepsal se nejrozmáchlejším podpisem, jakého byl schopen.

Den před zatměním nebe se přihodilo něco nepříjemného. Když na pláži prováděli měření tlaku, vyskočil z křoví Zambo, napůl černoch, napůl indián, s dřevěnou palicí v ruce. Vrčel, krčil se a upřeně je pozoroval. Pak zaútočil. Nešťastná nehoda, říkal tomu Humboldt, když o několik dní později na palubě lodi plující do Caracasu, za silného vlnobití a v mihotavém světle jediné svíčky o tom kolem třetí hodiny ranní psal. On se útoku vyhnul úkrokem vlevo, jenže Bonpland po jeho pravici takové štěstí neměl. Přesto když Bonpland bez hnutí ležel na zemi, Zambo promeškal svou příležitost; místo, aby znovu udeřil, rozběhl se za Bonplandovým odvátým kloboukem, nasadil si ho na hlavu a ráznými kroky se vzdálil.

Aspoň že se nic nestalo přístroji, a taky Bonpland přišel po dvaceti hodinách k sobě: obličej nateklý, jeden zub zlomený, nos ztratil původní tvar, zaschlá krev kolem úst a na bradě. Humboldt, který vždy večer, v noci a několik hodin po ránu sedával u jeho postele, mu dal napít.

Bonpland se omyl, odplivl si a podíval se nedůvěřivě do zrcadla.

Zatmění slunce, řekl Humboldt. Jestlipak můžete chodit?

Bonpland přikývl.

Určitě?

Bonpland si odplivl a zašišlal, že si je naprosto jistý.

Nadcházejí velké dny, pravil Humboldt. Od Orinoka po Amazonku.

Do nitra země. Měl by mu podat ruku!

Unaveně, jako by překonával překážku, zvedl Bonpland paži.

Ve stanovenou odpolední hodinu slunce zhaslo. Světlo potemnělo, hejno ptáků se třepotavě vzneslo do výše a odlétlo po větru pryč, předměty nasály světlost, pozvolna se přibližoval stín, sluneční kotouč se proměnil v temný disk. Bonpland s ovázanou hlavou držel projekční stínítko umělého horizontu. Humboldt na něj zaměřil sextant, druhým okem sledoval chronometr. Čas se zastavil.

A pak se dal zase po pohybu. Světlo se navrátilo: sluneční kotouč se rozzářil, stín se odpoutal od kopců, země i horizontu. Ptáci štěbetali, v dálce kdosi vystřelil. Bonpland spustil ruku se stínítkem.

Humboldt se zeptal, jaké to bylo.

Bonpland na něho nevěřícně pohlédl.

Nic jsem neviděl, pravil Humboldt. Jen průmět. V sextantu jsem fixoval hvězdy a ještě jsem musel kontrolovat čas. Na pohledy vzhůru nebyl čas.

Ale podruhé se to už nebude opakovat, řekl Bonpland horoucně.

Opravdu jste se nepodíval nahoru?

Toto místo je jednou provždy přesně zachycené na světových mapách. Měl jen několik okamžiků možnost opravit pomocí nebes chybu v chodu hodin. Někteří zkrátka berou svou práci vážněji než jiní!

To ano, jenže… Bonpland vzdychl.

Ano? Humboldt listoval v katalogu efemerid, vytáhl tužku a začal počítat. Ale co?

Musíme být stále tak němečtí?

Překlad © Tomáš Dimter
na iLiteratura.cz publikujeme se souhlasem překladatele a nakladatelství Vakát

Diskuse

Vložil: Lenka, 11.01.2008 14:08
Kehlmann, Daniel: Vyměřování světa
Takhle v češtině bych si to i přečetla... Hezké. L.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3446x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce