Sádlo, Jiří: Prázdná země 2

Sádlo, Jiří
Prázdná země 2

recenze beletrie česká

Tři malé deníky na necelých sto stranách knihy, a přece nad nimi stojíme s uznáním. Nalézáme a čteme v nich slova, která nás biolog musí učit, abychom se my, malověrní patlalové v lyrice a epice byli schopni chytit za nos a říci: vždyť tohle je jasné, staré a přece nám je potřeba otevřít oči a ukázat staré přírodní rytmy roku.

 Něco se děje s nebem
Jiří Sádlo: Prázdná země. Listopadová část roku. Dauphin 2007, 88 stran

Zimní, podzimní a jarní deník obsahuje drobná kniha Jiřího Sádla, jinak povoláním geobiologa, spoluautora knihy Krajina a revoluce (společně s Petrem Pokorným, Pavlem Hájkem, Dagmar Dreslerovou a Václavem Cílkem, 2005). Tři malé deníky na necelých sto stranách knihy, a přece nad nimi stojíme s uznáním. Nalézáme a čteme v nich slova, která nás biolog musí učit, abychom se my, malověrní patlalové v lyrice a epice byli schopni chytit za nos a říci: vždyť tohle je jasné, staré a přece nám je potřeba otevřít oči a ukázat staré přírodní rytmy roku. Jako vždycky na jaře se všechno probouzí, i v téhle knize – knížce – je návod k znovuvzkříšení všech našich dávno pohřbených slov a slůvek.
 
Prázdná země je jednou z nečekaných, překvapujících knih, které se zničehožnic objeví a my je musíme vzít tak, jak jsou, upadat před nimi na pozadí a skoro na ně žárlit, že jsou ve své podstatě jednoduché, žádné velké štráchy s přemírou expozice, žádné rýpání v té vaší naraci a paradigmatech. Stačí jen přadénko vlastního věření si, vlastních pochyb a vlastní vůle neříct všechno hned. Jiřímu Sádlovi se povedla velice pěkná kniha, ze které až trne slastí při čtení: „Najednou stojí přede mnou obrovsky zelená veliká země. Jenom zelená. A stál jsem před ní jako před propastí.“ (s. 78) Ta úzkost! A ta pokora jakoby mimochodem! Jaká síla poezie, a zároveň temnota a drama v tom všem...
 
Celému textu deníků, které se věnují zčásti záznamům o zimní a jarní přírodě, vévodí naprosto jasné, střízlivé vážení slov, které však ve výsledku není nikdy jen popisem. Je v těch krátkých zápisech nesmírně silný náboj řekněme poezie, svírající v sobě něco absolutního, něco výjimečně lyrického a přízračného zároveň: „Dnes bylo krásně, polyfonie hnilobného procesu v zlatém vyšívání, jablka se pokojně třpytila v slunci, brambory chytily černou nohu, růže chytily padlí a plíseň byla na jablkách. Podzim intenzivní jako lojová jíška.“ (s. 58) Z těch záznamů padá nebeský klid a září z nich nějaká dávno zapomenutá svědectví o hledání. Svázaná je s nimi dohromady ale i bolest, a nevím, jestli z vědění, poznání nebo z existence a zániku. Pravděpodobně ze všeho trochu, vždyť jen sám listopad, který je vytknutý do podnázvu knihy, má v sobě závrať podzimu. A podzim má v sobě nutnost zkoumání: „Podzim je proces, v němž se neustále připomíná, co se děje ještě a co už (...). Něco se na podzim děje s listím. Něco se děje s nebem.“ (s. 52) Nic krásnějšího v tuhle dobu nelze číst – sami to teď (ještě září) budeme chvíli zažívat.
 
Jiří Sádlo obnovil jedno z dávno zapomenutých řečišť básní v próze, lyrických textů, obohatil je o smrtelnost a udělal tak z někdejších zátišíček panoramatický obraz pro všechny smysly. Hýří až snovými obrazy – a přitom to není surrealita, spíše dávný archetypální odraz, něco jako ve Vanilovnících Georgese Limboura nebo Balónu v lese od Juliena Gracqua: „Předpředjarní syrovina večer, na dvou zdech stínky větvic jasanů.“ (s. 33) V Jiřím Sádlovi máme českého pokračovatele těchto vrcholných, omamujících básníků v prozaické škatuli. Kde byl sakra, tak dlouho? A vážili bychom si ho, kdyby tady byl hned řekněme od začátku 90. let? Dovedli bychom ocenit právě tenhle drobný, ustavičně tepající styl, který v sobě skrývá nezanedbatelnou hudebnost, který dělá minuciózní a jemné obraty, ke kterým jsme nuceni se vracet? Pravděpodobně ne. Pravděpodobně je teprve nyní jeho čas, kdy měl přijít a říct to svoje, živé a proměnlivé.
 
Málokdy se stane, aby se k próze člověk vracel jako k básnické sbírce. U Jiřího Sádla si vychutnávám detaily, i to, jaká slova sám dokáže vědoucně klást za sebou. Už dlouho jsem nikde neviděl v prozaickém textu tak pietně a uváženě naskládaná slova coby jablka v lísce: Omačklinka. Jaro sekera, jaro modrooký idiot. Dovedu si představit, že se k některým pasážím Sádlovy knihy lze vracet, protože se odmítají omrzet. Podzim se přece jen také s jistotou sobě vlastní vrací.
 

© Michal Jareš
Recenze vyšla v literárním obtýdeníku Tvar (15/2007). Na portálu iliteratura.cz publikujeme se svolením autora i redakce.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 98 čtenářů.

Diskuse

Vložil: ondrejasvet, 20.01.2008 21:15
Sádlo, Jiří: Prázdná země 2
Není tahle recenze trošku přemrštěná? Nezdá se, že by Jiří Sádlo zas tak enormě hýřil obrazy, které nikdo doopravdy nečeká. Lyrizujícím tempem krátké prózy obchází hlavní motivy - roční doby. V jejich popisu se dá ale jen těžko přetěžko vymýšlet nějaké nepřekvapivé vhledy na ploše celého textu. V některých... pasážích ovšem ano a nejvíce působivé to je, když autor přistupuje z té strany, již zná nejlíp, tedy od lesa/vědy. Nedá se ovšem říct, že by tak činil pořád, proto nesouhlasím s dojmem, který se recenzent snaží vzbudit. Revoluce v současné literatuře se konat nebude. Ba co víc, takových "chodců", byť ne výlučně s vědeckým backgroundem,je tu víc. Například Josef Straka. Přesto pokud se vrátím ke knize Jiřího Sádla, nutno přisvědčit recenzentovi, že texty čtenáře skutečně vybízí k návratům podobně jako básnické sbírky.Některé momenty je totiž doopravdy znovu příjemné poválet na jazyku.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 2868x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce