McEwan, Ian: Na Chesilské pláži

McEwan, Ian
Na Chesilské pláži

studie beletrie zahraniční

Sevřenost výpovědi, která od počátku byla erbovním znakem autora, zde dosahuje nebývalé intenzity, od prvních vět nám McEwan nedá vydechnout a po celou dobu nás drží v tíživé atmosféře doby krátce před propuknutím sexuální revoluce, kdy se mladým nevěstám doporučovalo „zavřít oči a myslet na Anglii“, i v osidlech milostného vztahu dvou sympatických, vstřícných, inteligentních a citlivých lidí.

Román o době, kdy milování bylo ještě synonymem lásky
Ian McEwan: Na Chesilské pláži. Přeložil a doslov napsal Ladislav Šenkyřík. Euromedia-Odeon, Praha 2007, 160 stran

Souložit se začalo
v roce třiašedesát
(pro mě o trochu dřív se to mělo stát),
kdy Lawrence přestal být něčím, co se nesmělo,
a vyšlo první LP Beatles akorát

Philip Larkin: Annus mirabilis

Po přečtení třinácté knihy (pomineme-li knižní vydání televizních her či filmových scénářů) anglického spisovatele Iana McEwana, od konce devadesátých let stále zřetelněji vystupujícího do popředí v literárně silné generaci britských autorů narozených krátce po druhé světové válce (Martin Amis, Kazuo Ishiguro, Graham Swift, Julian Barnes, Peter Ackroyd, Salman Rushdie aj.), už nám asi sotva přijde na mysl, že po skandálním vstupu do literatury sbírkami makabrózních povídek První láska, poslední pomazání (First Love, Last Rites, 1975, č. 2002) a V peřinách (In Between the Sheets, 1978, č. jako Psychopolis a jiné povídky, 1997) obdržel autor od nadšených anglických kritiků a kolegů spisovatelů kromě Ceny Somerseta Maughama rovněž přezdívku „Ian Macabre“.

Narodil se 21. června 1948 v jihoanglickém Aldershotu, městečku nedaleko Londýna, jako nejstarší dítě v rodině armádního důstojníka. Alespoň se to až donedávna domníval. Zatímco se totiž na prahu nového tisíciletí literární styl jednoho z nejlepších poválečných britských prozaiků zklidnil, opustil někdejší snahu šokovat a zamířil k novým výšinám v uměřených dílech, jejichž příběhy stojí spíš na síle výpovědi a hloubce prožitku než na někdejší bizarnosti a nezvyklých situacích, jako jsou romány Pokání (Atonement, 2001, č. 2003) a Sobota (Saturday, 2005, č. 2006), ale především pak kniha, kterou držíte v ruce, v osobním životě prožil autor nečekané turbulence, jako vystřižené z jeho dřívějších románů a povídek. V roce 2002 ho vyhledal vlastní, o šest let starší bratr, o jehož existenci neměl spisovatel sebemenší tušení a který prožil dětství v pěstounské rodině a celý život pracoval jako zedník, paradoxně nepříliš daleko od McEwanova bydliště. David Sharpe, jak se tento náhle objevený spisovatelův sourozenec jmenuje, se totiž McEwanovým rodičům narodil za války, v době, kdy byla jeho matka provdána za jiného muže, který se tehdy účastnil válečných bojů. Vystrašená žena předala novorozené dítě k adopci rodině, jež odpověděla na inzerát v novinách, na nádražním peronu. Když manžel ve válce padl, milenci se vzali a založili rodinu. Rodiče se McEwanovi o tomto příběhu nikdy nezmínili, ale Sharpeovi Davida v jeho dospělosti s pravdou o jeho původu seznámili. Nepovažoval to za důležité, avšak na prahu stáří se rozhodl zjistit, zda přece jen nežijí nějací jeho příbuzní. McEwana údajně vyhledal s pomocí matrik, aniž tušil, jak je jeho bratr slavný a jaké si v životě zvolil povolání. Rodiny obou bratrů se dnes prý často navštěvují, ale literárně tento příběh Ian McEwan zpracovávat nehodlá. „Je to příběh především mého bratra, ať ho napíše sám,“ nechal se slyšet.

Aby toho nebylo málo, po bouřlivém rozchodu s první ženou (1998) a soudní bitvě o péči o nezletilé děti (dvě ze čtyř) ho krátce před shledáním s bratrem čekal další šok. Po potvrzení původního rozsudku odvolacím soudem ve Francii, který McEwanovi přiznával péči o oba syny, utekla matka jeho dětí s mladším synem z Francie, kde tehdy žila, a začala se s ním skrývat na neznámém místě.

Ale dosti těchto osobních peripetií, s gustem propíraných ostrovním bulvárním tiskem, neboť s knihou, již jste právě dočetli, souvisejí jistě jen velmi nepřímo.

Jak už bylo řečeno, vstup Iana McEwana do literatury způsobil na literární scéně značný rozruch. Nenápadný, plachý student, který se jako první zapsal v rámci svého magisterského studia anglické literatury do kurzů tvůrčího psaní, jež v sedmdesátých letech na University of East Anglia v Norwichi společně otevřeli dva význační britští prozaikové, Malcolm Bradbury a Angus Wilson, tehdy (1975) vydal svou první sbírku povídek, sestavenou převážně z textů vzniklých právě během studia. Kritika si povšimla především nezvykle úsporného stylu, jímž se autor výrazně odlišoval od vrstevníků vstupujících do literatury přibližně ve stejné době a snažících se většinou „předvést“ složitostí myšlenek a dokonale zvládnutou květnatostí slohu. Dále upozornila na neobvyklost McEwanových příběhů a výrazný zájem o temné stránky lidské povahy. Hrdinové těchto povídek i pozdějších románů Betonová zahrada (The Cement Garden, 1978, č. 1993) a Cizinci ve městě (The Comfort of Strangers, 1981, č. 1996) jsou většinou společenští outsideři, lidé životně vykolejení. I když motivy jejich hrůzných činů nám často zůstávají utajené, existence zla působí jaksi samozřejmě, až banálně. Výrazné to je především u dětských protagonistů (povídka Doma je doma, román Betonová zahrada), kteří své skutky – zde například incest – páchají „ve vší nevinnosti“, jako by se nás McEwan ptal: Jak má člověk tušit, že svým jednáním ubližuje? Čtenáře až mrazí, jak snadno ho autor nechává nalézt pochopení pro hrdinu povídky Prostorová geometrie, který vedlejším účinkem svých „vědeckých“ pokusů nechá navždy zmizet svou manželku, pro osamělého pedofila (Motýli) nebo pro děti pohřbívající mrtvou maminku ve sklepě pod vrstvu betonu (Betonová zahrada).

Vrchol tohoto období autorovy tvorby bezesporu představuje román Dítě v pravý čas (The Child in Time, 1987, č. 2002), rozehrávající na pozadí traumatizujícího zážitku (hrdinovi zmizí během dopoledního nákupu v samoobsluze malá dcerka a již se nenajde) složitou hru o vyrovnávání se s osudem i o návratech do dětství (v jednu chvíli se hrdina v jakési časové smyčce stává dokonce svědkem rozhovoru svých rodičů krátce po svém nechtěném početí). Přestože autor ani v tomto kompozičně náročném díle nic neslevil z temného vidění světa (už jen ona výchozí situace!) a z obsese náhodami, které – řečeno slovy jeho posledního románu – „navždy změní běh lidského života“, nadějeplný závěr s optimistickým a nijak laciným vykročením do budoucnosti jako by dával tušit, že napříště už nebudeme muset hledat naději a útěchu z životních traumat jen v McEwanově precizním a přesném literárním stylu, v nádheře jazykového zpracování neutěšené skutečnosti.

Romány z devadesátých let jsou skutečně prosvětlenější, ať už jde o příběh zasazený do perspektivy nových evropských nadějí Černí psi (Black Dogs, 1992, č. 1997), nebo o studii obsedantního milostného vztahu Nezničitelná láska (Enduring Love, 1997, č. 2000). Zatímco však etablovaný autor sbíral v tomto období společenské pocty vrcholící získáním prestižní Booker Prize za román Amsterodam (Amsterdam, 1998, č. 1999), část kritiky i mnozí čtenáři si v rostoucí míře všímali jisté myšlenkové vyprázdněnosti a schematičnosti jeho děl. Styl a jazyk zůstávaly do té míry brilantní, že nadále bezesporu poskytovaly vrcholné čtenářské zážitky, ale zároveň jako by spisovatel jen obtížně hledal své téma, jako by se vytratila někdejší přesvědčivost a síla sdělení. Po udělení Booker Prize jeden z kritiků dokonce neváhal napsat, že „toto ocenění nepřidá na dobrém jménu Booker Prize ani McEwanovi“. Jako by autora zrazovalo vlastní jazykové mistrovství vždy, když usiloval o sdělení důležité myšlenky. Jakmile se Ian McEwan pokoušel o přesah z privátního světa svých hrdinů a jedinečných příběhů k společenské výpovědi obecnějšího dosahu – ať už šlo o televizní hry z osmdesátých let, filmový scénář či oratorium s tématem strachu z bipolárně rozděleného světa, nebo o zpracování nové společensko-politické situace po pádu komunismu –, začal paradoxně upadat do literárních klišé, která takovou výpověď zpochybňovala.

Navzdory chvále a poctám (první recenze na Amsterodam v britském tisku nešetřily nadšením) si byl McEwan zřejmě tohoto vývoje své tvorby hluboce vědom. Jinak si totiž jen stěží můžeme vysvětlit jeho Pokání, obsáhlý román, který představuje nový vrchol jeho tvorby a – můžeme-li to už dnes s jistotou tvrdit – zřejmě i počátek nového tvůrčího vzepětí. Jestliže v Sobotě jsme přes strhující příběh mohli ještě pozorovat jistou tezovitost literární („joyceovské“ zasazení příběhu do vymezené doby čtyřiadvaceti hodin), společenskou (aktuální reakce na 11. září 2001) i autorskou (okázalé ohromování nastudovanými exkluzivními detaily z výjimečného povolání hlavního hrdiny, dobře situovaného a úspěšného neurochirurga), román Na Chesilské pláži (On Chesil Beach, 2007) je od všech těchto znaků oproštěný.

Autor už nepotřebuje ničím šokovat, aby nás vyburcoval z letargie spokojených konzumentů západní civilizace. Na půdorysu prostého milostného příběhu z počátku šedesátých let podává strhující formou výpověď o světě, ve kterém žijeme, výmluvněji než při někdejším líčení hrůz a abnormalit. Pokud se Pokání snažilo napravit něco, co se vinou vypravěče nemohlo uskutečnit, v románu Na Chesilské pláži se oběma protagonistům změní „celý běh života“, aniž bychom „vinu“ za selhání jejich vztahu mohli někomu jednoznačně přiřknout. Ke katastrofě, jež se však vzpírá definici a jejíž řešitelností si nemůžeme být vůbec jisti, totiž dochází právě „tím, že člověk nic neudělá“.

McEwan se ve svých románech zabýval sexem dosud spíš okrajově, a pokud se tak stalo, vždy šlo o sex bizarně zvrácený (například zmíněný incest nebo v Sobotě násilník, který nechá svléknout mladou dívku jen proto, aby odrecitovala báseň). Čtenář znalý jeho díla tudíž jistě zpozorní hned po první větě knihy: „Byli mladí, vzdělaní a oba dosud neposkvrnění o dnešní svatební noci, a žili v době, kdy hovor o sexuálních problémech prostě nebyl možný.“ Říkáme si, jaká temně zvrácená četba nás asi čeká. Jenže „temnota“ tohoto příběhu se nachází v jiné rovině než v popisu výstředních, obtížně uvěřitelných skutečností. V celém románu se neodehraje nic neobvyklého, ničím nebudeme šokováni, a přesto v nás zůstane tíha, která je jen nesnadno k unesení. Zároveň však i smíření, naděje a intenzivní pocit, že život stojí za to žít.

Sevřenost výpovědi, která od počátku byla erbovním znakem autora, zde dosahuje nebývalé intenzity, od prvních vět nám McEwan nedá vydechnout a po celou dobu nás drží v tíživé atmosféře doby krátce před propuknutím sexuální revoluce, kdy se mladým nevěstám doporučovalo „zavřít oči a myslet na Anglii“, i v osidlech milostného vztahu dvou sympatických, vstřícných, inteligentních a citlivých lidí. Dokonce ani v závěrečné kapitole, smířlivě rekapitulující život hlavního hrdiny, toto napětí nepoleví. Text přes zdánlivou prostotu, až trivialitu příběhu není totiž ani zdaleka prvoplánový. Bylo by opravdu naivní domnívat se, že mladí novomanželé se stali jen obětí doby a že jejich vztahu by pomohly hodiny sexuální výchovy ve škole. Jeden z kritiků, zřejmě při rychločtení nerozlišující společenskou atmosféru a sexuální morálku anglického Dorsetu z léta 1962 od jisté sanfranciské křižovatky o tři roky později, dokonce označil příběh „v éře začínajících Beatles“ (děj je zasazen do let 1961-62, první album Beatles vyšlo na podzim 1963, viz motto z básně Philipa Larkina) za „poněkud přitažený za vlasy“. Pomineme-li skutečnost, že sexuální revoluce, jejímiž hlavními výdobytky se stal nebývalý rozvoj pornografického průmyslu a strach z AIDS, určitě nepřinesla žádnou větší svobodu, tím méně empatii v mezilidských vztazích, pak především musíme mít na zřeteli, že „ono to není snadné nikdy“, o čemž nás McEwan ujistí hned v druhé větě knihy. Ano, „ono“ to opravdu není nikdy snadné, je-li ve hře láska k druhému člověku, jemuž nechceme ublížit a jehož milujeme. Cítíme, že Edwardovi a Florence nechybějí slova, která bychom jim mohli poradit, tak jednoduché to není. Bytostné vědomí, že skutečnost proměníme už jen volbou slov, jimiž ji popíšeme, visí všudypřítomně ve vzduchu.

Pro vyznění nebo pochopení románu není důležitý ani onen ostýchavě a nezřetelně naznačený traumatizující zážitek Florence z dětství, z vyjížďky otcovou plachetnicí k francouzským břehům kanálu La Manche. Jistě, mohlo jít o nepěkný zážitek a sexuologové spolu s psychology by hned našli klíč k jejímu chování, ale zrovna tak mohlo jít jen o zjitřenou představivost dítěte, které nemohlo v dusném vzduchu kajuty usnout a stalo se tak svědkem otcova převlékání do pyžama.

Nakonec to vlastně navzdory atraktivní výchozí situaci (svatební noc dvou nezkušených mladých lidí) vůbec není román jen o sexu a nevinnosti (ztráta nevinnosti při přerodu dítěte v dospělého člověka je velkým McEwanovým tématem). Spíš na nás dolehne nesnesitelná tíha poznání, že ani lidé, kteří si jsou velice blízcí a vroucně se milují, si nikdy nemohou plně porozumět a jeden druhého pochopit.

Ian McEwan se tímto románem pustil na velmi tenký led. Vždyť jak snadné by bylo sklouznout k frašce a krutému výsměchu nesvobodné (z hlediska sexuální morálky) době a zemi, kterou přitom autor nijak nešetří („Nebyly to dobré časy v dějinách anglické kuchyně, ale tehdy to kromě návštěvníků z ciziny nikomu příliš nevadilo.“). Místo toho prožíváme uvěřitelné trápení obou hlavních protagonistů, k nimž musíme cítit sympatie a soucit, který ale zároveň nikdy nesklouzne k laciné sentimentalitě.

Bravurní vyvážené dílo je pevně a hluboce zasazeno nejen v době, ale i v prostředí anglického maloměsta, a v anglickém čtenáři – obzvlášť dříve narozeném – jistě rozechvívá i struny, které v nás nebudou rezonovat tak silně (představme si v obráceném gardu například Český snář Ludvíka Vaculíka z perspektivy anglosaského čtenáře). Univerzálnost tématu a výpovědi je však natolik přesvědčivá, že si knihu můžeme plně vychutnat i bez dodatečné vrstvy vcítění do dobových reálií. Citlivého čtenáře nemůže nezasáhnout tak přesvědčivý důkaz o síle a „nezničitelnosti“ lásky.

© Ladislav Šenkyřík
doslov k románu Na Chesilské pláži publikujeme na stránkách iliteratura.cz se souhlasem autora i nakladatelství Euromedia-Odeon, které český překlad vydalo

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4713x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce