Kniha britského vědce Nicholase Ostlera, který vystudoval latinu, řečtinu, filozofii a ekonomii, je žákem Noama Chomského a ovládá prý 26 jazyků, je už na první pohled úctyhodné dílo. V úvodu knihy autor děkuje svým spolupracovníkům, kteří mu pomáhali shromažďovat materiály pro jeho „jazykové dějiny světa“ dlouho předtím, než je začal psát, i řadě odborníků, se kterými podle jejich specializace konzultoval příslušné kapitoly, ale i tak je těžko přestavitelné, jak mohl takovou knihu napsat jen jeden člověk.

Ostler se totiž nezabývá jen jednotlivými jazyky a jejich vývojem, ale zajímají ho hlavně jazyková společentví: nikoli panovníci, státy nebo ekonomika, ale jazyková společenství podle něj utvářejí dějiny světa. To ovšem neznamená, že by ve své knize ekonomii, náboženství nebo politiku přehlížel, právě naopak: jeho kniha vlastně představuje jakési stručné dějiny světa, psané z hlediska všeobecně vzdělaného a informovaného lingvisty. Jsou to dějiny opravdu poutavé, plné překvapení, nečekaných souvislostí, nových vhledů a nových otazníků.

Autor se například snaží odpovědět na otázku, proč se holandština neprosadila na území kolonizovaném Holandskem (kolonizace přitom trvala stejně dlouho jako anglické panství v Indii). Pokouší se i o zobecnění: z hlediska úspěšnosti jazyků se vyplatí být dialektem města, které se stane městem hlavním; vyplatí se existence v tropických nížinách, zvláště pokud se tam pěstuje rýže. Ani jedno z uvedených pravidel však nesplňuje angličtina, která má sice méně mluvčích než nejpočetnější mandarínská čínština, ale z hlediska svého postavení ve světě ekonomie, politiky, techniky i vědy je jazykem číslo jedna - ostatně už kancléř Bismarck reagoval na otázku, co je nejvýznamnější událostí jeho doby, lakonicky: severní Amerika mluví anglicky.

Angličtině, tedy svému rodnému jazyku, věnuje autor mnoho pozornosti: nejen jeho minulosti, ale také budoucnosti. Jeho prognózy ale neústí v žádný samolibý anglický triumfalismus: vyjmenovává různé důvody, proč by angličtina o svoje výsadní postavení mohla přijít. Je sice jazykem obchodu, ale na mnoha příkladech z minulosti Ostler ukazuje, že jazyk spojený s obchodem bývá záhy nesentimentálně opuštěn, pokud se základ obchodu nebo zdroj bohatství změní.

Angličtina je sice převládajícím jazykem vědy, ale vědecký výzkum zůstává doménou menšiny, která potřebuje podporu a ochranu mocných. Pokud ale výsledky bádání půjdou proti zájmům těch, kteří mají moc, ti se přikloní raději k tradici nebo k nevědomosti. Autor navíc varuje, že pokud v USA, které jsou stále největším dodavatelem nových technologií a vědeckého pokroku, budou nadále posilovat náboženští fundamentalisté a dojde k potlačování svobodného myšlení a bádání, lze si snadno představit, že ostatní země budou chránit vlastní vědění pláštěm vlastního jazyka.

Mezi autorovy koníčky naopak zřejmě nepatří slovanské jazyky, takže sice několik stran věnuje ruštině, ale o češtině je v knize jen jediná zmínka v poznámce pod čarou, což mu ale vzhledem k mnoha přednostem celé knihy rádi odpustíme.