„Čím by byl český národ bez Švejka?“ Touto lehce nadnesenou větou lze poměrně dobře vyjádřit, jak důležitá a nezbytná je humorná sebereflexe každého národa. Tam, kde humor chybí a lidé se berou příliš vážně, vzniká vždy velký prostor pro manipulace a diktátory všeho druhu. V Chorvatsku je humor tohoto typu poměrně řídký, stále se na něj hledí s jistou nedůvěrou, neboť „zlehčuje vážnost národa, jeho vlastností i významných osobností“. V České republice máme naštěstí velkou praxi se satirou, zlehčováním a hyperbolami, a jsme proto schopni dobře ocenit podobnou tvorbu vznikající v zahraničí.

Tradice moderního odlehčeného humoru, který míří do vlastních řad, není v Chorvatsku příliš bohatá. Na legraci tohoto typu je totiž většinou nahlíženo s podezřením, neboť balkánské národy (Chorvaty nevyjímaje) mají tendenci vnímat se velice vážně až dramaticky, či ještě lépe heroicky až mesianisticky (k čemuž tíhnou zejména Srbové).

V moderní chorvatské literatuře napsané po druhé světové válce se zjevuje skoro jako blesk z čistého nebe drama Ivo Brešana Predstava Hamleta u selu Mrduša Donja (1971, česky Představení Hamleta ve vsi Dolní Mrduše, Praha 1978). Brešan se s velice ostrou satirou vyjadřoval k nepodařené kolektivizaci jugoslávského zemědělství, politikaření a dozvukům politických procesů ve východním bloku. Velmi trefně vykreslil postavy a působení neuvěřitelně hloupých, ale o to nebezpečnějších lidí, kteří se díky členství ve straně dostali k moci. Jednotlivci tu odhalují svou skutečnou podstatu při nápadu realizovat představení Shakespearova dramatu Hamlet v jedné dalmatské vesnici.

Dalším nositelem štafety chorvatského humoru a satiry byl Ivan Kušan, jehož román Naivci (1975, česky Malíři a upíři, Praha 1981) s nadhledem zobrazuje další z fenoménů chorvatské moderní historie – naivní výtvarné umění (začínající Krsto Hegedušićem ve 30. letech 20. stol.). Děj se odehrává na vesnici, výborně jsou vystiženy klasické neduhy místních obyvatel a do děje je lehce vnesen prvek „záhrobního“ života. Zatímco Ivo Brešan se v Hamletovi vyjadřuje k chorvatskému venkovu spíše kriticky než úsměvně (byť je humor velmi důležitý), Kušan volí opačný přístup.

Po celkově unylých 80. a komplikovaných 90. letech 20. století se právě Ante Tomić stal pokračovatelem této satirické tradice chorvatské literatury. Upozornil na sebe řadou povídek, které publikoval ve druhé polovině 90. let v časopisech a sbírkou povídek Zapomněl jsem, kde jsem parkoval (Zaboravio sam gdje sam parkirao, Split 1997). Skutečnou událostí se stal až román, který vám nyní představujeme, Co by byl chlap bez fousů (Šta je muškarac bez brkova: humoristički roman, Zagreb 2000). Kniha se dočkala zatím deseti vydání, což je na chorvatské poměry téměř neuvěřitelné. Také dalšími knihami trhá Tomić prodejní rekordy a podílí se na dramatizacích svých prací i na filmových scénářích.

Děj této knihy se odehrává v zapadlé vsi v dalmatských horách, kam turisté nejezdí a lidé jsou tu „odsouzeni“ žít jen mezi sebou. Postupně se seznamujeme s řadou typických postav chorvatské současnosti: alkoholik, neukojená vdova, bohatý emigrant, dítě z Německa, místní rozumbrada, kněz-alkoholik, řada všeumělů a všeznalců apod. Snad chybí jen bývalý komunista, a mozaika by byla úplná. Tomić velmi přesně postihuje všechny možné nešvary a stereotypy obecně vesnického života, ale i konkrétní chorvatská specifika. Většina příhod a zápletek je úsměvná, nicméně při hlubším zamyšlení spíše tragikomická. Život na dalmatském venkově totiž opravdu žádná idyla není. Neuvěřitelné historky, které si čte jedna z postav – hospodský Markan – v černé kronice nám připomínají Švejkovy vyprávěnky, kterými dobrý voják oblažoval každého, koho potkal. Byť se zdály absurdní a směšné, dobře zrcadlily reálný stav společnosti. A u Ante Tomiće je tomu podobně.