Prozaik a také básník a dramatik Henry Bauchau (nar. 1913) vydal asi třicet knih. Francouzky píšící Belgičan, původně právník, prošel mnoha povoláními, byl také nakladatelem, obchodníkem, psychoterapeutem i učitelem. Hledá náměty nejčastěji v historii, zaměřuje ale zejména na vnitřní svět románových hrdinů – jeho postavy bývají psychologicky podrobně vykresleny, velkou roli má na jejich jednání podvědomí. Zpěv, tanec, sen, ale i boj na život a na smrt má osvobozující moc. Vedle knížek, v nichž se Bauchau vypravil například až do Číny, napsal například také „antickou trilogii“, skládající se z děl Oidipus na cestě (česky Oidipova cesta, přel. Vladimíra Daňková, Česká expedice, 1994), Antigona a Diotima a lvi. Právě těmito díly se do té doby prakticky neznámý autor v devadesátých letech 20. století proslavil.

Nedlouhý příběh Diotima a lvi, čítající jen asi sedmdesát stran, podobně jako další dvě knížky ze zmíněné Bauchauovy trilogie vychází z antické látky. Vypráví o střetu starého a nového, o síle tradice a vratké neochvějnosti předsudků. O krutosti panující kolem nás a divokých vášních, jež  v sobě skrýváme.

Velké a hluboké téma Bauchau podává stručně, spíš v náznacích, často jen ve strohých větách, kde každé slovo má svou váhu a opodstatnění, nic není zbytečné či jen pro krásu. Příběh vypráví Diotima, a jako by se do textu, do jeho výstavby promítala její povaha: výbušná, přímá, akční. Dívka je zvyklá jednat, jít si za svým, neulpívá pohledem na líbivých detailech, nýbrž nachází potěšení v rychlém běhu světa. Ten uspěchaný, krátký, ale významově hutný text jako by už jen svou formou naznačoval, že svět lze čistě přístupem k němu možná ovlivnit, tedy uspíšit, přizpůsobit... Sice je to možná jen iluze, ale hezká.

Bauchau předestírá velký příběh krásné Diotimy, již spíš než krášlení těla a péče o domácnost, jak by se patřilo, láká svět tradičně mužský, lov, jízda na koni, soupeření s přírodou. Ke čtenářově úlevě autor, i když až v závěru, přece jen rýsuje možnost kladného vyústění situace, kdy se mladičká Diotima svéhlavě postaví proti všem – za splnění svého snu, za naplnění své lásky. Její vítězství nepřijde samo, ani snadno, ani rychle, ale nastane.

Perská dívka Diotima se těší obdivu svého děda Kambýse i úctě otce Kýrose, jen její matka se dlouho nedokáže vyrovnat s tím, že dcera staví svůj život na zcela jiných hodnotách, než je zvykem. Peršanům totiž dosud v žilách koluje krev jejich předků, lvů. A v určitých chvílích nelze tuto skutečnost popřít. Až dosud však bylo neslýchané, aby něco podobného cítila, a dokonce prožila i žena. Diotima se přese všechno nakonec opravdu připravuje na rituál splynutí s duší lva, z něhož jen jeden vyjde jako vítěz: dívka, anebo lvice.

Jakmile do hry vstoupí ještě pohledný Arses, nitka příběhu se napíná k prasknutí. Arses je navíc Řek, a nikdo neví, zda dostojí těžkému úkolu, který před něho postavila rada vůdců. Kniha se tříští do dalších více či méně jasně provázaných rovin: jako jediný schopný rádce se coby symbol východní moudrosti objevuje stařec-dítě na černém buvolu, potulujícím se tu líně, tu tryskem po nepředvídatelné trase, která se na nezbytný čas stává iniciační cestou zamilované dvojice. V pozadí ale stále straší nejen hrůzný stín nepřejícího soka Akuma. Rozehrává se souboj člověka a lva, ovšem Velkého Lva, mladíka a starce, milého a děda... a také Peršanů a Řeků. Jen nastíněna zůstává rozmanitost lásky: ať děd, matka, otec, Arses nebo Akum, všichni jsou k Diotimě silně připoutání, a ona k nim. Volba je ale nutná, a s ní spjatý boj. Na život a na smrt. Boj ale není všechno. Pokud chce veliký člověk obstát, musí umět také držet na uzdě své city a svou trpělivost. Diotima s Arsesem budou oba muset projít těžkou zkouškou, jež snad vyústí v potrzení kvalit těch dvou osobností, ale i rovnocennosti obou jejich národů.

Bauchau je právem považován za jednoho z nejvýznamnějších současných spisovatelů „francouzského jazyka“. Jeho bibliografie je skromná, tak jako texty samy: oč střídmější a hutnější, o to jsou hlubší a působivější. Přesah staré látky do dnešního světa není třeba rozvádět, snad se jen hodí připomenout, jak i dnes může být pro literární dílo životodárné takové ohlédnutí k prameni vědění, jak cenná je role autorů, již se nerozpakují křísit literaturu v podobě osvědčené, věčné a krásné, aniž by přitom zabředali do samolibé exhibice a komponovali čtenářsky nepřístupné texty. Doufejme, že tento Bauchau nezůstane v Čechách posledním.