Bolšuchin, L.; Řehoříková, L. (eds.): Antologie ruských povídek

Bolšuchin, L.; Řehoříková, L. (eds.)
Antologie ruských povídek

recenze beletrie zahraniční

Antologie ruských povídek uspořádaná Leonidem Bolšuchinem a Lucií Řehoříkovou vyšla loni v létě v brněnském nakladatelství Větrné mlýny. Přestože od jejího vydání uplynul více než půlrok a titul se v knihkupectvích z přehledného oddělení novinek nejspíše ztratil v nekonečných policích se světovou literaturou, považuji za důležité na něj upozornit.

 

Antologie ruských povídek, ed. Leonid Bolšuchin a Lucie Řehoříková, Brno, Větrné mlýny 2007, 384 stran
 
Antologie ruských povídek uspořádaná Leonidem Bolšuchinem a Lucií Řehoříkovou vyšla loni v létě v brněnském nakladatelství Větrné mlýny. Přestože od jejího vydání uplynul více než půlrok a titul se v knihkupectvích z přehledného oddělení novinek nejspíše ztratil v nekonečných policích se světovou literaturou, považuji za důležité na něj upozornit. 
 
Kniha čtenáři v abecedním pořadí představuje třicet současných ruských prozaiků, nad jejichž texty pracovalo téměř neuvěřitelných šestatřicet překladatelů.
 
Antologie ruských povídek vyšla v řadě s příznačným názvem Literary guide a sama její obálka nápadně připomíná solidního turistického průvodce, po němž čtenář chtivý informace jistě s chutí sáhne. Osobně si na cestách průvodce kupuji ráda. Nejen proto, že se v nich mohu dočíst o historii daného místa a nejdůležitějších pamětihodnostech, ale také pro způsob zacházení s informacemi a pro jistou míru manipulace s návštěvníkem, již v daných textech vždy se zaujetím odhaluji. Ty skutečně oblíbené podniky přece žádný autor průvodce neprozradí – proměnily by se v turistickou atrakci. Návštěvník průvodcem doporučené kavárny „se zaručeně domácí atmosférou“ záhy postřehne, že kolem něj sedí samí cizinci, jimž z kapes čouhá stejné vydání Lonely Planet. Jedna z otázek dané recenze zní, nakolik to může být také případ Antologie ruských povídek.
 
Nejprve tedy o tom, jakou má antologie informační hodnotu, co se v ní čtenář dozví o historii, kontextu a o „pamětihodnostech“, s nimiž se chystá seznámit. Čtenář na neznámé teritorium současné ruské literatury (nebo alespoň takové, jak je prezentována na následujících téměř čtyř stech stránkách) vstupuje provázen úvodními slovy Leonida Bolšuchina, jež by ho měla patřičně vybavit radami na cestu po rozlehlém prostranství pozdně sovětského i postsovětského literárního Ruska. Místo potřebné výzbroje je však zásoben řadou obecně rozšířených klišé, jež se před ním otevírají s první větou: „Na přelomu 80. a 90. let 20. století čekaly ruskou literaturu těžké zkoušky.“ (s. 5) Jako by se ruská literatura měla téměř ze dne na den proměnit či docela zaniknout. Nic z toho se však nestalo, neboť literatura se nevyvíjí v nějakých nečekaných skocích – od jednoho pólu k druhému –, na což upozorňoval již ve dvacátých letech Jurij Tyňanov. To, co Leonid Bolšuchin nazývá „euforií svobody a žízní po odkrývání toho, co bylo čtenáři po desetiletí nedostupné“ (s. 5), se v ruské literatuře v době perestrojky či po rozpadu SSSR neobjevilo z ničeho nic. Literatura nepodřízená režimním požadavkům existovala i předtím, byť v podzemí. Mnohdy si s sebou nesla poetiku, jež pramenila v literárních proudech přelomu 19. a 20. století, a uchovávala tak kontinuitu literatury. Ta samozřejmě nemohla být přetržena ani změnou politického systému, neboť se narozdíl od Leonida Bolšuchina domnívám, že literatura neslouží k záchraně či spáse člověka.
 
Patrně v souvislosti s tímto silným mravním apelem na literaturu je Bolšuchinův text protkaný řadou nic neříkajících superlativů a výrazů nabitých zavádějícími emocemi: „veliký ruský spisovatel“, „palčivá idea morální katastrofy“, „pronikavý spisovatelský zrak“, „posvátná víra v didaktickou podstatu umění“ atd.
 
Čtenář, který čeká, že v předmluvě nalezne nějaký orientační systém, jenž mu usnadní pohyb po následujících stránkách knihy, bude zklamán. Leonid Bolšuchin ruskou literární scénu posledních téměř třiceti let rýsuje jako jeden obrovský zmatek, v němž „zvuky neviditelné hlásné trouby přinutili řadu lidí zříci se své, často solidní profese“ (s. 7), v němž „většina energických a podnikavých lidí začala shromažďovat majetek“ (s. 7) atd. Tato úvodní slova nejsou ničím jiným než známým „exportním“ klišé o Rusku jako zemi neomezených možností, respektive zemi, kde je možné i nemožné.
 
Tato kniha ale není tak docela průvodcem, je především antologií,  a ta má jako žánr svá pevná pravidla. Bolšuchin na ně sice upozorňuje: „Antologie (...) je útvar, který spojuje nejreprezentativnější práce různých spisovatelů. Aby bylo možné spojit různorodé texty do jednoho celku, je nutné najít scelující princip, který by objasnil, proč pod jednou knižní obálkou mohou vycházet věci tak odlišné,“ (s. 7) avšak sama kniha se těchto požadavků nedrží. Vybrané autory spojuje pouze to, že se narodili po roce 1950. Ačkoli ani to není zcela dodrženo, neboť Anatolij Gavrilov zahrnutý do antologie, je narozen v roce 1946. Rozdíl čtyř let samozřejmě není nijak zvlášť podstatný. Podstatnější je to, že generační příslušnost spisovatele nespočívá v datu narození, jako spíše v datu jeho vstupu na literární scénu. Ani v tomto ohledu spolu jednotliví autoři antologie často nemají nic společného. Snad pro onu vševysvětlující složitost vztahů v současné ruské literatuře, na níž Bolšuchin v předmluvě upozorňuje, oba editoři na jakékoli pátrání po společných rysech jimi prezentovaných próz jednoduše rezignovali. Kdo jiný by se však měl pokusit v této změti vyznat, když ne ti, kdo zodpovídají za obsah knihy? Čtenář, ať je jím kdokoli, sotva.
 
Jako další pomůcka při ohledávání terénu mohou čtenáři posloužit medailonky spisovatelů, jež předcházejí každé próze. Ačkoli jejich autor není nikde v knize uveden (jsou jím editoři, nebo překladatelé?), dopadá to s nimi podobně jako s úvodním textem – jen těžko si z nich lze zrekonstruovat kontext, z něhož daná díla vycházejí. Z většiny těchto mini portrétů se čtenář dozví strohá životopisná data či přehled tvorby. Občas se však dočte i daleko pestřejší charakteristiky – například Dmitrij Bakin „je jednou ze záhadných osobností moderní ruské literatury“ (s. 52) zatímco Viktor Pelevin „je jednou z nejzáhadnějších postav současné ruské literatury“ (250), Jurij Bujda „v posledních letech (...) pilně a plodně pracuje“ (s. 75). Dmitrij Galkovskij „komunikuje se stejně smýšlejícími lidmi“ (s. 101), Nina Gorlanovová a Vjačeslav Bukur žili „po dlouhá léta (...) v materiálním nedostatku, peníze nebyly dokonce ani na to nejnutnější“ (s. 157). Je těžké si představit, že by tato sdělení mohla čtenáři pomoci utvořit si o Rusku jinou než již dávno otřepanou představu země geniálních literátů bojujících v bídě a věčném mrazu za mravní principy. Nemluvě o tom, že dané informace jsou jen málo relevantní pro porozumění textům.
 
Jako dobrý průvodce Antologie ruských povídek selhává, a čtenář, jemuž není poskytnuto jediné vodítko, se musí do změti textů odhodlaně vrhnout sám, spoléhaje se na své vlastní znalosti. Může se alespoň opřít o jména autorů, která již byla do českého prostředí uvedena – Akunin, Děněžkinová, Griškovec, Sorokin, Pelevin a někteří další, jejichž jména se mihla alespoň v recenzích. Už jen při pohledu na tuto pětici současných ruských spisovatelů musí čtenář nutně zapochybovat o tom, že by mezi nimi existovaly nějaké hlubší souvislosti. Jediným jednotícím prvkem autora stylizovaných a historizujících detektivek, mládežnické hvězdy, dramatika s lehkou nostalgií vzpomínajícího na své mládí, ironického pozorovatele a komentátora zprofanované každodennosti a objevitele nových virtuálních světů je skutečnost, že jejich díla vycházejí v téže době, v bezprostřední současnosti. Každý má svou poetiku, svůj okruh čtenářů a snad i své epigony.
 
Čtenář se musí přestat pokoušet hledat za prezentovanými povídkami něco víc než samy texty. Musí se do nich ponořit  a číst od A až do V a sám hledat tu, která se nějak vymyká z celku nebo která se mu zkrátka jen líbí. Toto pátrání mu navíc poněkud stěžuje kvalita většiny překladů, jež se ve snaze o přesnost dopouštějí hrubých školních chyb – například ruské u nas se do češtiny překládá s pomocí slovesa mít, takže věta žádné rohy u nás nebyly by česky měla znít spíše žádné rohy jsme neměli (s. 10), rusky plochaja privyčka není česky škodlivý návyk (s. 11), ale zlozvyk atd.
 
Jako by editoři čtenáři vzkazovali, ať se v tom nějak vyzná sám. To se mi v případě antologie zdá jako poněkud přemrštěný nárok. Antologie je celek a jako taková musí obstát. Skutečnost, že si v ní člověk podle vlastního vkusu najde tři čtyři dobré texty (já jsem si tak k vlastnímu údivu ráda přečetla Borise Akunina, s větší jistotou pak Igora Klecha, Viktora Pelevina, Dinu Rubinovou, Vladimira Sorokina a Michaila Šiškina), je nedostačující.
 
Výlet na ruské literární území skončil (alespoň pro mě) dosti neutěšeně. Tak to bývá, když se člověk nechá vést radami průvodce, jenž ve věci nemá sám zcela jasno. Snaha představit českému čtenáři co nejširší záběr současné ruské literatury je sice obdivuhodná, bez stanovení potřebných pravidel však vede k jeho naprosté dezorientaci. 

© Alena Machoninová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 66 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

59%čtenáři

zhlédnuto 2265x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce