Hejda, Zbyněk: Sny

Hejda, Zbyněk
Sny

recenze beletrie česká

Výborem z tvorby, která vznikala pod vlivem snů, nebo byla přímo jako sen zaznamenána, se po jedenácti letech vrací na pulty autor vzácný — básník Zbyněk Hejda. Texty, čtenářům již známé z jeho sbírek, doplnil přibližně o třicet prozaických, dosud nepublikovaných záznamů, chronologicky je seřadil, čímž dal impuls ke způsobu jejich čtení a odhalil další z oblastí svého díla.

Sny
Zbyněk Hejda
: Sny. Společnost pro Revolver Revue, Praha 2007, 112 stran

Výborem z tvorby, která vznikala pod vlivem snů, nebo byla přímo jako sen zaznamenána, se po jedenácti letech vrací na pulty autor vzácný — básník Zbyněk Hejda. Texty, čtenářům již známé z jeho sbírek, doplnil přibližně o třicet prozaických, dosud nepublikovaných záznamů, chronologicky je seřadil, čímž dal impuls ke způsobu jejich čtení a odhalil další z oblastí svého díla. Svazek by bylo možno charakterizovat jedním výrokem autora: „…povím to velmi stručně, tak jak si to pamatuju…“ Hejdovy snové texty totiž nemají pražádné ambice tvářit se jako literární dílo. Nejsou to ani úporné psychoterapeutické zápisky o dobrodružných výletech do vlastního podvědomí, ani texty sloužící jako podklad pro další prozaickou práci. Není to čítanka symbolů a archetypů, nejde o texty, u kterých by se autor nechal unést a „utrhla“ se mu ruka. Hejda sám tento ne-záměr reflektuje ve snu z 21. srpna 1962, kde hovoří (zřejmě s přítelem Jiřím Němcem) o svém psaní a namítá, že nemá „potřebu vymýšlet povídky“, ale že chce psát „prózu básnickou“. Hejdovy sny ovšem nejsou básně v próze…

Zaznamenaný sen je v podstatě deníkovým zápisem, nebo bývá jeho součástí. Často snový text deníkový záznam uvozuje nebo následuje po něm, většinou jako dodatečné posazení do reality. Objevuje se v něm již první reflexe zaznamenaného — namátkou například: „Bylo to v tom roce, kdy zemřel tatínek...“ — nebo jde dokonce o náznak výkladu (sen „Zapsáno 23. 3. 1980“). Autor tak sám pro sebe odřezává snový „děj“ od toho, jak vnímá skutečnost po probuzení, nebo dokonce jak pozměněně vnímá skutečnost po probuzení díky snu, který se mu zdál. Hejdovy texty se pohybují „na stezce temné a úzké“, nelze je beze zbytku žánrově zařadit. Jsou to záznamy z bytování „na rozhraní vnějšího a vnitřního“; otevřené, úsporné, civilními jazykovými prostředky zaznamenané děje, často mrazivé svou upřímností, jak ji čtenář zajisté zná z četby Hejdových básní. Jsou zároveň přitažlivé jakousi nedefinovatelnou a neuchopitelnou křehkou krásou, danou snad tím, že Hejda je básníkem jednoho ducha, a obdařené svébytným svrchovaným humorem, který se rozhodně nedá přihodit do pytle s nápisem „černý“. Mnohé sny jsou chladné svým odstupem, otřesou svým lakonickým sdělením, například „Sen z 28. na 29. června“. Některé texty jsou zapsány jako báseň („Setřepu mokrý sníh se zimníku…“), jiné jsou ryze prozaickým záznamem, oba způsoby se však u Hejdy organicky prolínají, vcházejí do sebe a opět ze sebe vycházejí. Například sen „Bylo to v tom roce, kdy zemřel tatínek…“, ze začátku knihy, se v jiné, básnické formě objevuje též na straně 89. Zde ovšem spadá do sbírky Valse Melancolique.

Snová atmosféra je pochopitelně citelně přítomna i v mnoha Hejdových textech, které jako snový záznam nevznikaly. První dva snové zápisy spadají ještě do Hejdových školních let. Úvodní text knihy, začínající slovy „Jaromír zemřel“, evokuje tandem Buñuel-Dalí, ne snad proto, že vtipně končí poznámkou o povedeném surrealistickém kousku, nýbrž proto, že jde o sen zapsaný způsobem připomínajícím metodu filmového střihu. Už zde se objevuje téma, které se v Hejdově poetice opakovaně vrací a souvisí se sněním, respektive s probouzením. V jeho textech se často něco loupe, odlupuje (Jaromír se ve snu „loupe jako cibule“) či puká („Omítka spánku puká…“ dále v básni „Na stezce temné a úzké“, či v závěru „Snu o tichu v sopce“ atp.). Jako by se odlupovaly slupky toho, co tvoří jen obal snu, či obal toho, kam sen vlastně symbolickou mluvou míří, tedy k jádru věcí, z nichž se nemůžeme nijak vymluvit, k nevyřčené pravdě, ke které se pozvolna životem probouzíme. Druhý sen, datovaný 1. září 1954, je jedním z textů, kde sebe Hejda reflektuje jako básníka. Spolužák Rádl vydává Hejdovy básně za své, souboj o sešit s básněmi ve škamnách končí neúspěchem a Hejda v tragikomickém závěru píše: „Jsem nešťastný, že se nedovím, jak zněly mé básně, jež se mi líbily.“

Hejdovy sny se odehrávají v kulisách, které budou čtenáři jeho poezie známé. Nadále tu mají výraznou roli Hejdovy domovy, otevřená, něžná, vtipná i expresivní sexualita. Také blízkost smrti, lidově funebrální tematika světa pozvolna se ztrácejícího, čarovná Horní Ves, básníkovi nejbližší lidé a z nich hlavně maminka. Záznamy o ní patří k nejkřehčím textům v knize. A nikdy to není matka! Vždy je to „maminka“. Totéž platí o něžném oslovování otce — vždy je to „tatínek“. Maminka vystupuje v mnoha silných Hejdových snech, za všechny například ve snu o Jakubu Demlovi, kde se Deml probouzí z mrtvých, maminka mu líbá hlavu v místech, kde se „stalo to probuzení“. Četba snu evokuje novozákonní děje: Hejda mrtvého vyvolává jménem „Jakube Demle, Patere Jakube Demle“, maminčin projev je pak projevem spontánního citu: „Maminčino hnutí jsem si neuměl vysvětlit, věděl jsem, že Jakuba Demla neznala…“ Jiný sen s výrazně biblickými konotacemi je nazván „Na včerejšek se mi zdálo…“ (s. 24); v něm na několika řádcích v úvodu Hejda přináší destilát Kainova příběhu, zahrnutého v příbězích knihy Genesis. Nejsou to historické události, ale modelové situace, do kterých buď za svého života vstupujeme, nebo ne. Hejda do Kainova příběhu ve snu s hrůzou vstoupil v roli toho, kdo činí ze života to pomíjivé (hebrejské hevel znamená „pomíjení“, z toho pak jméno Ábel), zabil na poli a vyznává: „Navždycky budu nosit tyto ruce jako znamení svého zločinu…“

Čtenář básní a snů se však může dopustit omylu, bude-li přisuzovat Hejdovi posedlost smrtí. Domnívám se, že blízkost smrti v autorových snech a básních je v jeho případě spíše vyzdvižením v dětství zakořeněných setkání se smrtí, která nás beze zbytku mění, neboť svou definitivností vytvářejí nárok na to, aby nebyla přehlédnuta. Zbyněk Hejda tomuto naléhavému volání ve svých básních dává prostor. Koneckonců smrt je v jeho textech vždy „v blízkosti“, nikdy ne naplno, není vyvolávána jménem. Je to ta, která je „nevývratně skutečná a přítomná“. Hejda si z ní nic „nepůjčuje“, aby si lacino přikrášlil verš. Před Hejdovou smrtí jsou „smrti“ jiných básníků jakési ušmudlané komtesy, které se tváří buď příliš strašidelně — jsou však tím jen směšnější —, nebo příliš intelektuálsky, nevěrohodně. Hejda se smrtí prvoplánově nežertuje, aby její váhu zlehčil. Počítá s ní. Nemá tendenci podstatné zamlžovat a obrátit tlejícím dolů, aby to nebylo vidět, natož cítit… Přesto bývá smrt v textech přítomna jen jako jakási tušená membrána, teprve prolínání dějů před ní a po ní se stává osobitou, často expresivně odhalovanou součástí Hejdovy poetiky. O to zřetelněji z jeho textů vystupují pasáže slastné: ať už jde o přímé sexuální uspokojení, zapsané účastně či neosobně, často s prvky ironického humoru, nebo jen o náznaky letmých doteků. Slast je v Hejdových snech — tedy kromě vzpomínky na dětský sen o bílých, přibližujících se plachtách — z naprosté většiny vyvolána ženskou rukou. Zaznamenání sexuálního motivu se však v závěru knihy dostává do jiné, spíše absurdní roviny, než tomu bylo v dřívějších záznamech slasti, například ve „Snu o Japoncích“. Autor je ve snu obviněn, že souložil s Alicí, a to na místě k takové činnosti zřetelně nevhodném: na vyvýšeném sloupoví. Je nucen dokazovat svou nevinu vlastní smrtí. Scéna jak vystřižená z praktik Státní bezpečnosti: „Oni řekli, že to není argument, že musím dokázat, že mám tu závrať. Že tam musím vylézt. Říkal jsem: Ale to já spadnu a zabiju se… Ale to právě bude nejlepší důkaz, že jste tam nebyl, a tedy že jste nevinný.“

Viktor Karlík citlivě odhadl, že je dobré výtvarný doprovod upozadit natolik, aby dal Hejdovým textům vyznít (za všechny například linoryt navazující na oddíl „V Horní Vsi“). Podařilo se mu to kongeniálně a vyvážil to svým vtipným, až písmenkově-kabalistickým výkladem na konci knihy. Sympatická minimalistická úprava, jejíž důvody nastiňuje v doslovu, totiž vystihuje to, co Hejda sám dobře ví: že sen může být koule, nebo jen přímka, nebo rozvětvující se linie; odněkud vyvstává a někde se ztrácí... Ostré linie verzálek rytých do lina, po otisku zřejmě elektronicky neupravovaných, řezavý, bodavý neklid písma i zdánlivá optická roztroušenost linorytu tuto Hejdovu zkušenost se snem osvětluje, vypichuje i podpírá.

Zbyněk Hejda ovšem není nositelem Státní ceny za literaturu, jak oznamuje závěr básníkova medailonu v knize. Je laureátem Ceny Revolver Revue za Tři básně (Pobyt v sanatoriu) a Ceny Jaroslava Seiferta za sbírku Valse Melancolique, respektive za sebrané básnické dílo Básně (Torst 1996). Je též držitelem Ceny Toma Stopparda z roku 1989 za knihu Blízkosti smrti. Chápejme toto drobné nedopatření jako tiché ponouknutí k tomu, aby ji jednou skutečně obdržel, neboť jeho dílo oslovuje už několikátou generaci, je opět objevováno. Nic na tom nemění skutečnost, že Hejda už několik let básně nepíše.

 

© Ladislav Puršl
článek vyšel v Host (10/2007)
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 115 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

65%čtenáři

zhlédnuto 4870x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce