Schama, Simon: Krajina a paměť

Schama, Simon
Krajina a paměť

recenze přírodní vědy

Schamova kniha Krajina a paměť pojednává o tom, jak byly především v západní imaginaci reprezentovány (a zpětně také a vnímány a utvářeny) lesy, řeky, hory a zahrady.

 

Simon Schama: Krajina a paměť, přel. Petr Pálenský, Praha : Argo a Dokořán, 2007, 702 stran

Poslední dobou už i v češtině začínají vycházet knihy, které odkrývají mytický a esoterický původ současné vědecké racionality, který - ač zavrhovaný a potlačovaný - zůstává stále vskrytu přítomný. Podobně dnes s překvapením mnozí znovuobjevují, že racionalita je pevně svázána s emocemi, jejichž ztráta může být nečekaným zdrojem iracionálního jednání (A. Damasio). A v lingvistice je nyní takřka módní Lakoffova teorie o metaforách, jejichž prostřednictvím organizujeme náš svět, ale které jsou pevně zakódovány v naší tělesnosti. Do téhož myšlenkového kontextu náleží také Schamova kniha Krajina a paměť, pojednávající o tom, jak byly především v západní imaginaci reprezentovány (a zpětně také a vnímány a utvářeny) lesy, řeky, hory a zahrady. Hned v úvodní kapitole autor cituje M. Eliadeho, podle kterého přírodní mýty přežily nejen v tradičních, ale i v moderních kulturách. Velkou pozornost pak Schama věnuje Aby Warburgovi, který se sám zabýval přežíváním starobylých motivů a expresivních gest v pozdějším renesančním a barokním umění a podle něhož se za honosným tvrzením o západní společnosti, která vybudovala kulturu založenou na rozumu, skrývá pozůstatek mystického nerozumu.

Například spojení „lesní chrám“ je, jak Schama uvádí, běžné turistické klišé, ale má dlouhou a mnohovrstevnou historii. Součástí „archeologického výzkumu“, který Schama podle vlastních slov provádí napříč jednotlivými vrstvami vzpomínek a představ, je v tomto konkrétním případě jak pohanský prales a jeho náboženské uctívání stromů, tak i teorie o přímém původu gotické architektury z dřevěných obydlí. Vývoj od severského uctívání stromů přes křesťanskou ikonografii stromu života až k obrazům Caspara Davida Friedricha může podle autora působit až esotericky, ale ve skutečnosti míří přímo do nitra jedné z našich nejsilnějších potřeb: touhy nalézt v přírodě útěchu pro naši smrtelnost. Samotné mýty ovšem Schama nepovažuje za samospasitelné: je si vědom jistých rizik s nimi spojených. S překvapením konstatuje, že počet těch, kteří v nedávné době zasvětili život jejich vypravování a dešifrování a přitom se jimi nenechali uhranout a nepropadli nostalgii po době, kdy lidé bezprostředně prožívali posvátno, je překvapivě malý. Mezi takové nepatří ani Eliade, jehož styky s fašistickou Železnou gardou jsou i u nás dobře známé díky I. Budilovi a J. Našincovi, ani Joseph Campbell, který byl vyznavačem hrdinných archetypů a výrazně jej unavovala každodenní malost americké demokracie.

Hojně citovaná se možná stane Schamova věta, že „krajiny jsou na prvním místě kulturním jevem, jsou to konstrukty imaginace projektované do dřeva, vody a kamene“. Zvláště pěkný příklad pro to poskytuje třeba výstup, který roku 1492 podnikl na jednu horu u Grenoblu komorník francouzského krále Karla VIII. s doprovodem (datum není náhodné, autor výstup považuje za „akt vertikálního kolonialismu“). V oficiální zprávě, kterou účastníci o výpravě sepsali, líčí vrcholek hory po vzoru tapiserií či představy očistcové hory jako plný lučin, poletujících vrabců, poskakujících kamzíků a silně vonících květin. Když ale na vrchol o tři století později vystoupala skupina horolezců, nenašla zde ani stopy po jakémkoli živočišném životě, kromě hejna vychrtlých vran, usazených na holé skále.

Jiným příkladem promítání archaických představ do vnímání přírody bylo přesvědčení o tom, že poutníci, kteří se napojili vodou Jordánu a Nilu, okusili vody čtyř rajských řek. Ty měly dosahovat i do těch nejvzdálenějších konců světa skrze podzemní kanály, z nichž vyvěraly nad povrch jako řeky Řecka, Indie a Afriky, které ale všechny vyvěraly ze společného, nerozdělitelného božství (což se později pojilo s vírou, že ostatní náboženství jsou v křesťanství implicitně přítomná a proto zásadní symboly mají své smysluplné obdoby i v neevropských kulturách).

Autor v rámci daného tématu volně přechází od mýtů a historie k literatuře a výtvarnému umění, takže od mystické teorie o prameni stvoření se přes renesanční umělé jeskyně, kde spojení moudrosti a lásky bylo příslibem tajemství stvoření, dostává až ke Courbetovu obrazu Původ světa: místo jeskyně nám zde ale podle autora G. Courbet nabízí jeskyňku v ženě. Schamova kniha není psána přísně systematicky a leccos z dějin vztahu mezi člověkem a krajinou v ní jistě chybí (jak na to ve své recenzi poukázal i K. Stibral, sám autor nejucelenější české knihy o historii hledání estetična v přírodě). Schama se jen zřídka nechává unášet patosem, v jeho textu převažuje ironie a odstup. Alespoň pár příkladů: při německém novodobém hledání vlastní identity v lese a jeho obyvatelích „jejich obyvatelé museli být dostatečně divocí na to, aby se odlišovali od zdegenerovaných italských měšťanů, ale ne zase tak divocí, aby budili dojem zvířeckosti“. Když pak v době vzestupu nacismu v Německu téma lesa prostupovalo doslova každou oblast umění i politiky, Schama situaci komentuje slovy, že „Heimat nyní působila daleko listnatěji než kdykoli předtím“. Jak už plyne z předchozích ukázek, po vzoru E. Panofského a E. Gombricha, jejichž činnost byla mimochodem spojena s Warburgovým institutem, Schama s oblibou poukazuje na paradoxy ve vývoji určitých motivů i na zvlášť nápadné diskrepance mezi skutečností a její imaginativní reprezentací (i když každá reprezentace skutečnosti je v podstatě součástí nějaké „konstitutivní imaginace“ (P. Veyne)): pokud třeba švýcarští venkované v imaginaci evropské kultury platili za „prvobytné demokraty přírody“, překypující zdravím a láskou ke svobodě, nebránilo to cestovatelům, aby pak Švýcary nelíčili jako ubohé, v bídě žijící venkovany, u kterých pozorovali zvláštní jevy zvětšených volat a výrůstků v obličeji (a pozoruhodně vysoký výskyt imbecilů). Všímá si i zdánlivě nepodstatných tělesných detailů, které jinak v knihách o dějinách vztahu člověka a přírody zůstávají opominuty: třeba že Horace de Saussure, jeden z prvních, kteří stanuli na Mont Blanku, byl zklamán výhledem z této hory a později přiznal, že měl na horu dokonce nedůtklivý vztek a dupal nohama plnýma puchýřů po sněhu, jako by ji mohl potrestat za útrapy, kterými cestou nahoru prošel.

Autor polemizuje s Jungovým konceptem univerzálnosti archetypů, a naopak rád poukazuje na to, jak odlišné významy se v jednotlivých kulturách třeba k lesům připojují: zatímco v Německu les vnímali jako dějiště prosazování se germánských kmenů proti římské říši, v Anglii byl les místem, kde král vystavoval na odiv své schopnosti při královských honech a kde napravoval křivdy svých hodnostářů. A je pochopitelné, že konkrétně Rýn v 19. století pro Francouze představoval přirozenou hranici se Štrasburkem jako francouzskou východní baštou, zatímco podle Němců Rýn proplouval skrze jejich otčinu a oba jeho břehy byly součástí Heimatu.

Schama se pouští i do srovnávání západního a východního přístupu k přírodě. S neskrývaným nepřátelstvím píše o autorovi amerického památníku Mount Rushmore G. Borglumovi, který se v době spuštění prací stal členem Ku Klux Klanu a který - ač se považoval za demokrata - oplýval povahou a předsudky naivního fašisty; svým architektonickým gigantismem se podle Schamy velmi blížil Albertu Speerovi. I samotný památník Schama interpretuje jako oslavu americké teritoriální rozsáhlosti. Podobně podle něj Američané chápali i mimořádnou velikost sekvojí: byla pro ně důkazem jejich pradávného předurčení, jež svým stářím zastínilo chronologii evropských dějin. Sekvoje tak byly ztělesněním národní velikosti a dokonce duchovního vykoupení. Tuto touhu po gigantismu (i celé západní pojímání hor) autor dává do kontrastu s přístupem čínským: zatímco čínský malíř se soustředil na odhmotnění a přenesení své své tělesné podstaty do skály, americký sochař se do ní pustil se sbíječkou v ruce. Schama sám se proti gigantismu hlásí k Thoreauově přesvědčení, že na zahradě za domem se dá objevit celý svět. Škarohlíd by mu mohl vytknout, že jeho kniha se svým rozsahem kritizovanému gigantismu sama blíží, ale trpělivý čtenář, který s ním chce kráčet do „zahrady západní imaginace krajiny“, ji jistě ocení.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 81 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

52%čtenáři

zhlédnuto 7945x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce