Brněnské povídky
Přes vnitřní různorodost vytvářejí povídky Jiřího Kratochvila napsané v rozmezí několika desetiletí překvapivou jednotu.
Krátké fragmenty se z odstupu zdají být smíšeny do jednoho celku, světa propleteného červími dírami, skrz mlhu a ženská lůna spojujícího velké a malé, realitu s fikcí a minulost s budoucností. Některé texty připomínají obrazy Maxe Eschera. Mohou působit děsivě, ale přitom v sobě mají pomrkávající humor.
Sbírka obsahuje povídky napsané v rozmezí několika desetiletí a – jak už název napovídá – spojené Brnem. Město v mnohých z nich vystupuje jako důležitá kulisa, v dalších pak jen v letmé zmínce. Některé texty již byly vydány knižně i časopisecky, převážná část se však ke čtenáři dostává poprvé. Krom několika delších povídek najdeme ve výběru především kratičké texty směřující k výrazné pointě – autor sám se dovolává minutových románů Petera Altenberga, krom toho ovšem nelze nezmínit Jorga Borgese, který se koneckonců nepřímo objevuje i ve dvou krátkých příbězích.
Vidíme-li vedle sebe autorovy texty z různých časů, vysvitne náhle jejich vnitřní spojitost, vyjeví se přetrvávající prvky autorovy tvorby, jeho obsese a ustálené postupy. V povídce z konce sedmdesátých let vypravěč falšuje magnetofonovou nahrávku milostných vzdechů, jen o pár stran dříve se v textu z let devadesátých model vsi tajuplně stává vsí samou. V jádru obého přitom vězí stejná otázka: Kde je hranice mezi iluzí a skutečností?
Iluze, prolínaní skutečnosti a vyprávění (předlohy a modelu), proměňující se identita osob i míst – to jsou motivy živené pochybností racionální mysli, rozumu, který se pokouší přijít na zákonitosti, podle nichž funguje svět, a zprostředkovaně pak i popis světa, vyprávění. Z druhé strany ovšem přitéká neméně silná řeka pudů, nutkavě se vracejících obrazů a snů, vynořuje se z podvědomí a přináší do sofistikovaně vystavěných vypravěčských konstrukcí ženy, které opakovaně svádějí mladé chlapce a lapají je zpět do dělohy.
Fantastické či fantaskní motivy tu sice najdeme často, zároveň si však povídky uchovávají jistou civilnost až všednost, danou jednak střízlivým, někdy až přestřízlivělým a zadrhávajícím Kratochvilovým jazykem, ale také autentickými kulisami (či kulisami, jež se jako autentické jeví). Autentičnost, podpořená lehce autobiografickou stylizací první osoby, je přitom neustále nabourávána zcizujícími momenty a zvraty, nabourávajícími iluzi.
Podobné napětí panuje v jazyce vyprávění i v jeho motivech. V nereálných pointách je vždy kus všednodenních obav – a stejně tak nacházíme v povídkách, které popisují události relativně pravděpodobné, dotyk jakéhosi fantaskna. Obě polohy spojuje například povídka Via mala Brunensis: popisuje spiknutí, vzniklé z romantického dětského snu o cestě, která by spojovala město přes střechy domů. Z „malého“, všedního klukovského snu, v každodenních kulisách brněnských domů a v prostředí městského úřadu se rodí absurdní zápletka, která nese většinu kratochvilovských atributů – včetně znejistěné identity a čarování s prostorem.
Zatímco prostor (i přes všechny prostorové anomálie) zůstává ve většině povídek úzce propojen s Brnem, období, ve kterém se povídky odehrávají, je rozkročeno přes více než půlku století: odpovídá zhruba Kratochvilově životu (koneckonců, autor velmi často vystupuje i jako postava svých textů) a jde tedy o dobu od čtyřicátých let do současnosti.
Nápadně často se přitom vypravěč vrací do protektorátu a padesátých let: otázkou zůstává, zda tam Kratochvila láká vzpomínka na minulé dětství, nebo vypjatá nacistická a komunistická totalita a ideologičnost onoho času, které jsou ideálními kulisami pro témata, jež ho trápí. Pravdou bude nejspíš obojí, včetně toho, že tato témata ho trápí právě proto, v jaké době své dětství prožíval.
Ideologie každopádně úzce souvisí s iluzí a totalita s deformací skutečnosti – pokud by to bylo to jediné, oč běží v Kratochvilových textech, mohl by ovšem bohatě těžit i z doby současné, nebo se obrátit do budoucnosti; používat slova jako internet, reklama, umělá inteligence – ta však v jeho textech prakticky nenajdeme. Pokud by vyrůstal jinde a v jiném prostředí, možná by se jeho tvorba více podobala dílu P. K. Dicka (s nímž je jistě spřízněn, abych navnadil také jinou skupinu čtenářů a už neopakoval stále se nabízejícího mistra Borgese). Protože však Jiří Kratochvil zřejmě neprožil stěžejní část života obklopen feťáky a místo toho se obklopil knihami, do středu zájmu se dostalo ještě cosi jiného, výsostně důležitého: příběh, či přesněji řečeno samo vyprávění, vyprávění v jistém ohledu tradiční, pro něž je lepší a úrodnější půda minulosti již vsáklé do obecného podvědomí, třeba právě i minulosti lehce mytizovaných, a proto výsostně příběhových okamžiků našich dějin.
Přes všechny své obsese a escherovské vize tedy Kratochvil zůstává především vypravěčem – vypravěčem, jenž své vyprávění nabourává a zpochybňuje, promítá do něj své nejistoty o pevné struktuře světa, nicméně vypráví, chce vyprávět, a přestože čtenáře trápí a mate, snaží se nakonec sdělit jakýsi příběh, schovaný za všemi těmi podivnými propletenci, v nichž se uroborové zakusují do vlastních ocasů, voda teče do kopce, mění se ve víno a pak z druhého konce napájí vlastní pramen.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
Jana Mlatečková,
Brněnským holoubkům
Tak jako má Bombaj svého Salmana Rushdieho, má Brno svého Jiřího Kratochvila. Není tím myšlen světový význam spisovatele, jeho angažovanost, ani oblíbenost u čtenářstva. To co je spojuje, je zejména důležitost genia loci, a především příběh vyprávěný s neobyčejnou bravurou a silou, spojující minulost se současností, realitu s fikcí, racionalitu se snem, něhu s cynismem, tragedii s groteskou.
Na šest desítek povídek různé délky, ovšem vždy určitým způsobem spojených s osudovým městem autora – Brnem, tvoří velmi působivý celek, který prostupuje a pojí osobnost samotného vypravěče promlouvajícího mnohdy velmi důvěrnou formou k čtenáři, i jistá autobiografičnost příběhů pohybující se někde mezi sympatickým exhibicionismem Ludvíka Vaculíka a záměrně neosobní, umně konstruovanou tvorbou Milana Kundery. Spisovatel stále vede velmi živý dialog se čtenářem, někdy zcela otevřený, někdy v metaforách a jinotajích, jako vtipný glosátor, pozorovatel čtenářových rozpaků, vědoucí bavící se zmatky tápajícího. V důvěrně známém prostředí jihomoravské metropole, na ulicích, v parcích, v zahradách a vilách, na střechách domů i v dalších prostorách rozehrává mistr v počátku zdánlivě reálné příběhy, jejichž uvěřitelnost se v průběhu děje rozpadá jak ranní mlha nad městem a čtenář se tak dostává do pasti, kterou mu autor důmyslně přichystal.
Přibližně polovina textů byla již publikována v Kratochvilových dříve vydaných povídkových souborech (Orfeus z Kénigu, Má lásko, Postmoderno a Brno nostalgické i ironické), ostatní zatím otištěny nebyly. Většinu již známých povídek autor upravil, zkrátil nebo i pozměnil jejich názvy. Kniha je rozdělena do tří nestejně velkých částí. První oddíl nazvaný Panoráma je věnován středně dlouhým a delším příběhům, klasicky vystavěným, s výraznou pointou. Druhá část inspirovaná „minutovými romány“ Petera Altenberga zahrnuje kratší texty, které jsou více než klasickým vyprávěním spíše zprostředkovately pocitů, postřehů, nálad, glosami či anekdotami. Knihu uzavírá nejkratší část, Brno-Paříž, spojující autorovo rodné město s ostatními městy a místy prostřednictvím putování a bloudění jeho povídkových hrdinů, jejichž příběhy se odehrávají v časovém úseku od doby protektorátu po žhavou současnost.
Mnozí tvorbu Jiřího Kratochvila přirovnávají k dílu světoznámého argentinského spisovatele, mistrného vypravěče Jorga Luise Borgese (k jeho odkazu se sám autor hlásí i prostřednictvím názvů některých textů). Inspiračních zdrojů je však mnohem více. Krom již zmíněného Petera Altenberga je Kratochvil příznivcem magickému realismu kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze, ke kterému má dle vlastních slov asi nejblíže. Zjevná je také podobnost literárního přístupu indického spisovatele Salmana Rushdieho, které si všiml nejen Milan Kundera, a která se projevuje zejména důrazem na silný osudový příběh hrdiny, jenž je mnohdy outsiderem, vyhoštěncem, zmítaným nepřízní osudu, jehož prostřednictvím reflektuje autor sám sebe a svoje pojetí světa. Důležitá je také hra se skutečností a různými variantami a variacemi a stále důmyslnější konstrukce příběhu, na nějž se Kratochvil soustředil natolik, že časem opustil svět postmoderních románů roztříštěných do jednotlivých epizod (Uprostřed nocí zpěv, Avion, Nesmrtelný příběh, Siamský příběh) a začal psát novely, tedy rozsáhlejší prózy podřízené jednomu silnému příběhu směřujícímu k pointě (Truchlivý Bůh, Lady Carneval). Hra s vyprávěním a záměrná konstrukce struktury sugestivního příběhu spojuje Kratochvila právě s románovou tvorbou Milana Kundery a s „nedivadlem“ Ivana Vyskočila. Není jistě náhodou, že jednu ze svých povídek Kratochvil pojmenoval Legenda o věčném návratu. Podobně nazval jeden ze svých titulů (Mýtus o věčném návratu) rumunský spisovatel a religioniosta Mircea Eliade. Přestože v případě zmíněné povídky jde spíše o parafrázi názvu Eliadeho teoretického díla, ve volné prozaické tvorbě spojuje oba autory smysl pro nadpřirozeno, tajemství, prolínání časových a prostorových rovin, respekt před tím, co nás přesahuje, jistá divadelnost popisovaných scén a snová atmosféra, kterou ovšem brněnský autor mnohdy náhle a bez varování přeruší skokem zpět do všední, často kruté reality. „A najednou jsem stál pod schodištěm. A pak rozžla světlo, které se rozprostřelo po schodech jako koberec. Já dole, Svatava nahoře. Neviděl jsem ji, ale měl jsem pocit, že slyším její dech. A tu mě napadlo, že tuhle scénu už přece znám a že jsem ji už jednou zažil. Ale rozuměl jsem samozřejmě, co je příčinou tak zvláštního stavu. Když člověk překvapivě dospěje k cíli dlouhého směřování, jehož pohyb nebyl vždy zcela jasný a cíl vědomý a přiznávaný, octne se tak trochu v snové situaci. Ale dá se to říct taky jinak. Byl jsem šťastný a štěstí je vždy něco iracionálního. … Stoupal jsem zvolna, lehounce a slavnostně, šel jsem vstříc Svatavě, a věděl jsem, s jistotou jsem věděl, že dnešní noc (noc z 20. na 21. srpna 1968) si už na celý život a navždycky zapamatuju.“
Bizarní příběhy z „brněnského štatlu“ vypráví Jiří Kratochvil s fantazií a hravostí dítěte i s nostalgií a nezbytnou ironií zkušeného vypravěče, který již získal určitý odstup a nadhled. Jeho životním tématem je rozkrývání tajemství lidské existence, vždy se obrací k jednotlivci, individuu. V jeho povídkách odehrávajících se v době nacistické okupace, komunistické totality i současné konzumem zahlcené společnosti nenajdete velká společenská témata ani reflexi politické situace. Doba je tu jen kulisou pro rozvíjení barvitých příběhů, ve kterých se poznáváme, ve kterých k nám Jiří Kratochvil promlouvá důvěrně známou řečí brněnského prostředí a jazyka. Půvab obsažné knihy, která by snad neměla chybět v žádné knihovničce opravdového Brňana, podtrhuje i velmi elegantní grafická úprava i netradiční formát publikace vydané v brněnském nakladatelství Druhé město.
Pojďme tedy spolu s autorem jako v dětských představách prošmejdit Brno labyrintem stezek po střechách domů nebo hledat Lemury, malou brněnskou čtvrť, docela tajnou, někde mezi Žabovřeskami a Královým Polem, kde na klinice, jak známo, operují tříselnou kýlu nejlépe z celého Brna. Třeba svoje Lemury jednou objevíme, kdoví... „Ale chcete znát pointu, holoubci? Ne, nechceme. Nechme to prosím tak. Nic už k tomu prosím nepřidávejme. My holoubci máme rádi staré dobré příběhy. Charašó. Vot škola žizni, barby i trudá…“
Jiří kratochvil: Brněnské povídky, Druhé město, Brno 2007
autor recenze: Jana Mlatečková