Cavalcanti, Guido

Cavalcanti, Guido

portrét beletrie zahraniční

Guido Cavalcanti patří, vedle Guinizelliho a Danta, mezi nejvýznamnější představitele směru nazývaného „dolce stil nuovo“, tj. „sladký nový styl“.

Guido Cavalcanti patří, vedle Guinizzelliho a Danta, mezi nejvýznamnější představitele směru nazývaného „dolce stil nuovo“, tj. „sladký nový styl“. O jeho životě se nám dochovaly jen kusé zprávy, ale i ty nám postačí k tomu, abychom ho s jistotou označili za jednu z nejvýznamnějších osobností Florencie druhé poloviny 13. století.

Guido Cavalcanti se narodil zřejmě roku 1250 ve Florencii v bohaté guelfské rodině, avšak jeho matka Beatrice byla dcerou vůdce ghibellinů Farinaty degli Uberti. Guelfové (obecně spojenci papeže) byli ve florentském kontextu měšťané, kteří usilovali o to, aby se jejich nově vzniklá měšťanská třída podílela na místní správě města. Za účelem dosažení tohoto cíle docházelo ve Florencii v průběhu 13. a 14. století ke střetům s ghibelliny, feudály. V roce 1280 se Guido účastnil uzavření míru mezi guelfy a ghibelliny. Ghibellini následně mizí z politické scény, zatímco guelfská strana se ke konci 13. století rozštěpila na umírněné (Bílé), a na radikální (Černé), mezi nimiž vznikaly nepokoje. Guido Cavalcanti byl přívržencem Bílých a podílel se na politickém životě florentské komuny jako velký nepřítel Corsa Donatiho, hlavy Černých. Jejich vzájemná nevraživost vyústila i v násilné střety, v jednom z nichž básník utržil zranění ruky. Kvůli těmto nepokojům byl Cavalcanti roku 1300 poslán radou priorů (mezi nimiž byl i jeho přítel Dante) do vyhnanství do Sarzany. O dva měsíce později byl sice na základě amnestie povolán zpět do města, ale nevlídné podnebí Sarzany podlomilo jeho zdraví natolik, že koncem srpna téhož roku ve Florencii umírá. Podle „knihy zemřelých“, která se dochovala v chrámu Santa Maria del Fiore, Cavalcanti skonal na malárii.

Tento výjimečný básník se stal legendární postavou své doby. Důkazem této skutečnosti je to, že ho ve svých dílech zmiňují významní italští spisovatelé 14. století, nejen přední florentští kronikáři, ale také Dante v Komedii nebo Boccaccio v devátém příběhu šestého dne Dekameronu, kde vyzdvihuje Cavalcantiho dobré vlastnosti, nazývá jej „nejznamenitějším filozofem přírodním“, a dále o něm pokračuje: „pan Guido byl i velmi roztomilým, způsobným a výmluvným mužem a vše, co chtěl učinit a co se sluší na urozeného člověka, uměl dělat líp než kdokoliv jiný. Přitom byl také nesmírně bohatý, a lze-li to tak říci, dovedl ctít ty, o nichž si myslil, že si toho zasluhují.“

Cavalcantiho tvorba zahrnuje 52 skladeb, z nichž je 32 sonetů (včetně básnické korespondence), jedenáct ballat, dvě kancóny a dvě samostatné sloky.

Stejně jako dva další čelní představitelé stilnovismu, Dante Alighieri a Guido Guinizzelli, i Cavalcanti má svůj básnický „manifest“. Je jím kancóna Žena mě prosí, abych řekl (Donna me prega perch’eo voglio dire). V této skladbě básník chápe lásku nejen jako podnět ke zdokonalování duševních a morálních ctností, ale jako vášnivý a trýznivý cit. Láska je podle něj krutá síla, která člověka omámí a zároveň mu způsobí bolest.

Bibliografie:
R. Ceserani, L. de Federicis, Il materiale e l’imaginagio, sv. 3, Loescher, Torino 1979, str. 29-31.
M. Pazzaglia, Letteratura Italiana, 1, Zanichelli, Bologna 19852, str. 168-169.
G. Cavalcanti, Rime, Rizzoli, Milano 19985, str. 29-31.
M. Conti, Introduzione, in G. Cavalcanti, Rime, Rizzoli, Milano 19985, str. 11-20.

© Markéta Bartošová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4686x

Inzerce
Inzerce