Tóth, Krisztina: Galamb

Tóth, Krisztina
Galamb

ukázka beletrie zahraniční

V jediné otevřené kavárně ve městě seděli samí muži. Koukali na ulici a pozorovali ospalé dění na malém náměstí před kostelem. Za nimi, u paty skal s běsněním naráželo do betonové zdi moře, ovšem oni mu nevěnovali ani pohled přes ušmudlané okno: místní žádné panoráma nezajímá, ani vlahý středomořský západ slunce ohlašující se žlutým světlem...

 

Krisztina Tóth: Galamb (Holub; povídka ze sbírky Szomjas oázis. Antológia a női testről (Žíznivá oáza. Antologie o ženském těle), ed.: Zsuzsa Bruria Forgács, Jaffa Kiadó, Budapest, 2007, 589 stran)

Holub
V jediné otevřené kavárně ve městě seděli samí muži. Koukali na ulici a pozorovali ospalé dění na malém náměstí před kostelem. Za nimi, u paty skal s běsněním naráželo do betonové zdi moře, ovšem oni mu nevěnovali ani pohled přes ušmudlané okno: místní žádné panoráma nezajímá, ani vlahý středomořský západ slunce ohlašující se žlutým světlem. Když jsem čtvrt hodiny před ním vešla do kavárny, obrátily se ke mně všechny tváře. Pomalu jsem upíjela silnou kávu s lógrem a koukala na umělý kámen, na kostnaté, zbědované nárty schované v pantoflích a silné nehty na prstech podobných sušeným fíkům. Rybáři. Myslela jsem na černé, rozpraskané paty své bytné, zatímco muži se začali bavit nejspíš o mně, a když jsem vzhlédla, přivítal mě škleb ve tváři s několika vypadlými zuby.

Muž s knírem seděl obkročmo na židli vedle protějšího stolu a s chechotem, rytmicky pokyvoval hlavou, načež jsem si rychle spočítala peníze a vyběhla z kavárny. Ve dveřích se mi zachytlo za kliku ucho plátěné tašky.

Slunce stálo nízko a osvětlovalo náměstíčko před kostelem. Sedla jsem si, vyklouzla z pantoflí a začala si číst průvodce. Na vedlejší lavičce seděly dvě ženy. Na první pohled vypadaly stejně staré, podle osmahlé, hořce zvrásněné kůže jim mohlo být tak kolem padesáti. Jedné vykukoval zpod černého šátku silný, prokvetlý pramen, druhé se zpod šátku kroutily dosud tmavé vlasy bez lesku. Nedívaly se na sebe, ruce zlehka položené na kolenou, koukaly někam před nohy navlečené do černých punčoch a soukenných bot.

Ve dveřích kavárny se nečekaně objevil muž s knírem a s oním známým rozpustilým šklebem ve tváři začal cosi vykřikovat. Ženy nereagovaly, ačkoli bylo jasné, že těch pár oddrmolených vět bylo určeno nějak tak jim. Potom si vzrušeně vyměnily několik slov a mě překvapilo, jak mladý, takřka dívčí hlas měla žena napravo. Znovu a pozorněji jsem si je prohlédla a všimla si, že by mohly být příbuzné. Jejich pomuchlané, tmavě hnědé rysy se navzájem podobaly, ačkoli mně přišly stejné všechny místní ženy, jako by před každým domem s okenicemi seděla ta samá ženská postava v šátku zahalená do urputné nehybnosti.

Mezitím se před ženy sneslo několik holubů, kteří teď vyčkávavě zobali na kamenném dláždění. Vyndala jsem z plátěné tašky sluneční brýle a pouzdro na doklady, položila průvodce a začala z naruby obrácené tašky smetávat drobky od včerejší svačiny. Když jsem nandala věci zpátky do tašky, přesunuli se holubi k mé lavičce. Jeden z nich cupital ve zvláštním rytmu kraťounkými krůčky, jako by nedokázal sladit rytmus pokyvování a capkání. Jak se ke mně přiblížil, spatřila jsem mezi jeho nohama jakousi bělavou, sotva viditelnou pásku: vypadalo to, jako by poskakoval se staženými kalhotkami. Když potom vzlétl, u nohou se mu objevila malá, průsvitná skvrna, jako by za letu stál na mráčku.

Nemohla jsem se pořádně podívat, jelikož mou pozornost mezitím odvedl muž s knírem, který se najednou pustil po schodech, přešel náměstí a zastavil se u květinového stojanu naproti lavičkám.

Ve stojanu bujela jakási růžová květina, která dlouze přepadávala přes okraj kamenné nádoby. Na koncích převislých šlahounů se otvíraly velké pohárky ve tvaru trychtýřů a starší květy, podobající se listům, přiléhaly jako růžové papírové plátky ke stonkům. Muž v pantoflích hleděl na ženy, a když k němu konečně zvedly oči, sehnul se a pohybem, jako by někomu nadzvedával sukni, pozdvihl povislou rostlinu a s rozverným nadšením přivoněl k jednomu z pohárků.

K celé té podívané připojil i pár klokotavých slov a svými řídkými zuby se na mě spiklenecky smál, načež se odšoural zpátky k ostatním, kteří vše sledovali shromáždění na schodech kavárny. Idiot, proběhlo mi hlavou, když jsem se dívala na jeho šilhavé oči. I v jeho chůzi bylo jakési kontrolované šílenství, čehož jsem si povšimla až teď, zezadu.

Muži vešli dovnitř, ženy jen dál nehnutě seděly, odpolední slunce neúnavně pálilo a vyrušení holubi znovu obklopili lavičku.

Jak se ten v kalhotkách – tak jsem si ho v duchu pojmenovala – přiblížil, sehnula jsem se, abych si ho mohla lépe prohlédnout. Mezi nohama se mu skutečně napínalo něco jako fólie, co mu za letu viselo z odřených nohou. Bez hnutí jsem čekala, až přijde blíž: byla to síťka do vlasů. Takovou jsem viděla naposled v dětství, když si babička po česání upravila své předčasně šedivějící, tuhé vlasy do pevného drdolu, na který potom natáhla obal tenounký jako závoj, jejž napínala mezi malíčkem a palcem.

Ten pták vlekl své zvláštní břímě snad už celá léta, protože do něho byl celý zapleten a všude se vinoucí vlákna místy mizela pod peřím, jako by do něj byla zarostlá.

Spodní, umazaná část pod ním vlála jako závoj pokaždé, když se vznesl: to byl ten mráček, kterého jsem si všimla poprvé. Chtěla jsem mu najít pár drobků, jenže na dně tašky už nic nezbylo.

Hejno naráz vzlétlo, z pravé strany náměstí se totiž rázným krokem přibližoval vysoký, kostnatý muž. Ženy nevzhlédly, nepohnuly se. Muž k nim došel, zastavil se u květinového stojanu jako předtím vousáč, a tiše, ale rozhodně k nim začal promlouvat. Skoro huhlal. Ženy se ani nepohnuly, neodpověděly, ovšem z jejich mlčení ani z mužova tónu přece jen nešlo vyvodit, co poté následovalo.

Muž přistoupil k mlaději vyhlížející ženě, chytil ji za rameno a rozhodným pohybem ji postavil. Takto proti sobě stáli, když ji nečekaně, takřka bez předchozích příčin, udeřil plnou silou do obličeje. Nevypadal rozzlobeně, ani netrpělivě, prostě si chtěl něco vyjasnit. Žena odpověděla jen dalším mlčením, starší žena zas jen dále sledovala dlažbu před nohama obutýma do bačkor. Muž se k ní podíval, něco jí řekl a poté udeřil ženu i z druhé strany, takže se vychýlila z rovnováhy, ale ještě neupadla. Následující dva energické údery utržila taktéž stále vstoje, pak se však zakymácela, a jako někdo, kdo neodhadl vzdálenost, sklouzla na zem před lavičkou. Černý šátek, jenž jí sahal až po ramena, se kolem ní rozprostřel jako nějaká velká křídla a zpod přehrnuté černé sukně vyklouzlo překvapivě útlé tělo. Muž ji začal v pravidelném rytmu kopat do břicha, pak se však rozmyslel a kopal ji do tváře. Po dlažbě se začala ve vrtošivých pramíncích šířit rudě prosakující krev, žena se schoulila, ale pořád vůbec nic neříkala. Neplakala, nekřičela. Také druhá žena seděla němě, ani hlavu k mladé neobrátila, mě zase jako by si vůbec nevšimli, muž se na mě ani jednou nepodíval. Až tehdy, když jsem se nejistě zvedla a vykročila k nim.

Díval se mi zpříma do očí. Bělma měl nažloutlá, jeho tmavý pohled byl však spíše čistý a rozhodný než výhružný. Ani jeho postoj nenasvědčoval silnějšímu pohnutí, prostě jen nechtěl být přerušován při práci, která si vyžaduje rytmus.

Žena se zatím opřela o loket a zdálo se, že se chce postavit. Muž ji znovu kopl do obličeje, nyní tak šikovně, že jí praskl horní ret. Volnou ruku si přitiskla k ráně, druhou se opřela za zády, ovšem muž právě zasáhl loketní ohyb, takže klesla k zemi. Šátek jí sklouzl, matně tmavé vlasy se jí uvolnily a padly do krve. Nyní se muž sehnul, trochu tělo pootočil, jako by ho přizpůsoboval svým představám, a začal ji kopat do prsou, potom pro změnu zespoda do brady, takže zanedlouho zvrátila hlavu nazad a tak už zůstala.

Ještě neskončil: vypadal nespokojeně. Obešel černou hromádku hadrů, takže stál mezi jejími zády a lavičkou, odvalil ji kousek na stranu a začal v pravidelném rytmu kopat do zad kolem beder. Z toho žena přišla zvolna k sobě, napůl se zvedla a dvakrát po sobě vyvrhla pomalu na dlažbu směs zvratek a krve a pak si vyčerpaně lehla na natažené ruce, jako by na sebe brala onu klasickou ženskou pózu uspokojené milenky usínající s koleny přitaženými k tělu.

Muž se zadumaně díval dolů, obešel kaluž krve, zbarvenou nyní už i dožluta, a strastiplně kroutil hlavou. Starší žena seděla s koleny u sebe, ruce zlehka položené na kolenou. Tvář měla kolem dokola ohraničenou černým šátkem, čímž ještě vynikla její sošná strnulost i olejově matné oči utopené v obličeji bez jediného záchvěvu.

Muž pohlédl na schody kavárny: až nyní jsem si všimla, že všichni stojí venku.

Odplivl si na kamennou dlažbu, pokřižoval se směrem ke kostelu a spěšně odešel směrem, odkud prve přišel.

Starší žena vstala, přiklekla k ležícímu tělu a mluvila. Nebylo jasné, zda je to drmolivé brblání, které se podobalo čtení, určeno mladší ženě nebo někomu jinému na druhé straně náměstí, na každý pád však tělo neodpovídalo, jen odevzdaně leželo, a když jím starší žena začala jemně třást, převrátilo se obličejem do zvratků. Stála jsem vedle nich, podávala klečící ženě mobil a bezradně se rozhlížela po náměstí, jako bych doufala, že odněkud přijde pomoc. Žena si mě vůbec nevšímala, jen jedinkrát vzhlédla, zavrtěla hlavou a potom začala pohrouženě utírat cípem šátku nateklý obličej.

Pustila jsem se směrem ke kostelu, v zádech jsem cítila pohledy mužů shromážděných na schodech kavárny. Po dlažbě se dlouze a dosud ostře táhly stíny, skrz stromy lemující krátkou cestu ke vchodu prosvítalo nízko stojící slunce. Pach zvratků a teplé krve se mi v nose smísil se zatuchlým dechem vanoucím zevnitř.

Sedla jsem si do poslední lavice a ještě nějakou chvíli se zrychleným tepem naslouchala, zda se mi za zády neotvírají dřevěné dveře.

Neotvíraly. Bylo ticho. Naproti na oltářním obraze stavěl modrooký, růžolící Ježíš na odiv své kluzké, oranžovo-rudé srdce, kolem dokola klikaté žilky, které ho ovíjely jako stužky nějaký tajemný, krví promáčený balíček. Nad ním poletoval holub.

Nohy už neměl omotané síťkou, ta pod ním plula odvázaná jako plochý, šedý mráček. Bezděčně jsem šmátrala na dně tašky: v rozích tam zbylo přece jen pár drobečků. Asi jsem ji pořádně nevyklepala.

 

 

 

 

Krisztina Tóth, autorka několika básnických sbírek a jedné úspěšné sbírky povídek, přijala pozvání Maďarského kulturního střediska v Praze k účasti na letošním festivalu Svět knihy. Povídka „Holub“ vyšla poprvé knižně v loňském roce ve sbírce Szomjas oázis. Antológia a női testről (Žíznivá oáza. Antologie o ženském těle).

Překlad © Jiří Zeman

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2439x

Inzerce