Devla, devla! básně a povídky o Romech

Devla, devla! básně a povídky o Romech

recenze beletrie zahraniční

V úterý 18. 3. bude v kavárně Obratník na Smíchově slavnostně pokřtěna publikace s názvem Devla, devla! Tématem jsou, jak napovídá název („devla“ znamená romsky „bože“), Romové, a ve sbírce jsou soustředěny kratší prózy a básně 15 tvůrců.

 

Devla, devla! básně a povídky o Romech, předmluva Eva Kantůrková, Praha: Dauphin 2008, 200 stran, ISBN 978-80-7272-135-6

V úterý 18. 3. 2008 bude v kavárně Obratník na Smíchově slavnostně pokřtěna publikace s názvem Devla, devla! Jde o společné dítě z dílny Obce spisovatelů, která – jak minulý týden napsala pro Respekt Magdalena Platzová – „se (v posledních letech) ponořila do spánku“. Po dlouhé době tedy známka nějaké aktivity, navíc aktivity hromadné na společné téma. Tím tématem jsou, jak napovídá název („devla“ znamená romsky „bože“), Romové, a ve sbírce jsou soustředěny kratší prózy a básně 15 tvůrců.

Dobrá zpráva je, že se zde historicky poprvé setkávají neromští i romští autoři bok po boku jako literáti sobě rovní. Antologie ovšem působí kvalitativně spíše nevyrovnaně, což je dáno jednak různými přístupy k látce, ale také fakticky různou úrovní textů, přičemž není automatické, že naivněji píší literárně méně zkušení Romové. Jedna věc by však po přečtení měla být jasná každému trochu zkušenějšímu čtenáři. Ani dnes, v dobách proklamovaného multikulturalismu, kdy jsme udělali tlustou čáru za koloniálním diskurzem cikánologie a minimálně intelektuálně otevřeli náruč jinakosti, nedokážeme setřást obnošená klišé o Romech. Inkluzivní plurál tu není použit náhodně. Netýká se to totiž pouze majoritních umělců, každý z nás se musí občas mít na pozoru, aby z něj nevypadlo něco bohapustě plochého. Platí to i o autorech romských.

Kratičký úvodní „Mistral“ Jana Cimického do jisté míry pojmenovává převažující autorské strategie knížky. Odehrává se v blíže nespecifikované minulosti, kdy Cikáni ještě celkem běžně brázdili krajinu (sic!), a navíc ve Francii, děj tedy není vzdálený jen v čase, ale také geograficky. Nic proti docela zdařilému pokusu vyjádřit uměleckou zkratkou ten typ nedorozumění, který kvůli vzájemným předsudkům odedávna vztah mezi Romy a ostatními poznamenával. Při četbě se ale těžko zbavit dojmu, že něco velmi podobného tomuto neprávem vypálenému ležení už člověk někdy někde četl, slyšel či viděl. Pogrom je v dějinách literatury vyhledávaným dramatickým prvkem a poněkud nespravedlivě časem ztrácí na účinnosti.

„Mija“ Ludmily Klukanové se týká především padesátých let minulého století. Látkou i mírně archaickým jazykem povídka nesmírně připomíná autobiografické vyprávění Marie Máchalové „Lidé mezi lidmi“, ve kterém popisuje svou zkušenost z cikánské školy právě této éry. Těžko říct, zda Klukanová vzdává hold právě jí – citaci se mi v předloze Máchalové nepodařilo dohledat – ale stejně dobře by mohla psát o stovkách jiných bezejmenných učitelů, kteří nejen v padesátých letech, ale odedávna obětavě a nezištně věnovali svůj čas romským dětem. Zajímavý a mírně zneklidňující je odkaz na „doktorku Mílu z Prahy“, která se učila romsky, zapisovala si romské pohádky a písničky a „spala s Bélou a Antošem, než si ji málem přivlastnil Pavo“. Jistěže se jedná o beletrii a hledat za každou cenu živé vzory pro knižní postavy je přinejmenším hloupé, v tak malé zemičce však doktorek Milen z Prahy posedlých Romy nemůže být mnoho. Možná tu rezonují staré křivdy, a možná je to jen fikce…

Také poezie Jarmily Hannah Čermákové z cyklu Aroma amora se často vrací v čase. V básních jako „Oblaka“, „Od stromu k houslím“ nebo „Kolo děje“ vytváří obrazy z dávných časů, kde Cikáni kočují s vozy, housle trylkují a šťastná rodina někde v osadě usedá ke smaženici. Verše to nejsou ani nejapné ani vykradené (I když „Za příčnou flétnou příčně stoupám po prvních příčlích svého žalu“ je snad až příliš přímočaré.), jen zkrátka bez vazby na současnost. Jenže taková reflexe by dnes byla daleko potřebnější.

Věta z předsádky „[Romové jsou] V české literatuře […] téma tradiční, připomnělo slavnou novelu Karla Hynka Máchy,“ vystihuje směřování většiny autorů, uvězněných v romantických představách 19. století. Soustředili se na motivy cesty, barvy kůže, muzikálnosti či svobodomyslnosti, případně konfliktu s majoritou, ale to vše v dobových kulisách, čemuž podlehl i jejich literární jazyk. O kolik čerstvější je živelná povídka Marcelly Marboe „Rozkošná“, která se odehrává v nepravděpodobném prostředí masážního salonu a polemizuje s tradičním nahlížením krásy i umění žít prostřednictvím plakátové krasavice a fantasticky poživačné Cikánky? O kolik opravdovější je záznam Antonína Bajaji z nakupování na tržišti a neopodstatněném obvinění kolemjdoucí Romky – copak sami nejsme svědkem a předmětem podobných předsudků na běžícím pásu? A nakonec i vzpomínaná Čermáková je podstatně přesvědčivější, když s humorem a nadsázkou vypráví o setkání Roma a Marťana před hospodou („Zatímco sousedům z vedlejší vesnice/zůstává Patkoló navždycky cizincem/-Joj! Nyní si Emerich v primášské čepici/s Marťanem srdečně potřásá pravicí“), než když lyricky, ale nepřekvapivě opěvuje cikánskou madonu s dítětem.

Žádat za každou cenu angažovanost by znamenalo uplatňovat totalitu v umění, ale vážně – kdo z autorů naposledy spatřil konvoj vozů „na dálné silnici“? I naši prarodiče si poslední kočovné Cikány na venkově mohou pamatovat leda krátce po 2. světové válce. Postavy osidlující povídky zasazené v minulosti jsou rozpité, mají charakter znaku a žádnou opravdovou osobnost – jejich proklamovaná vášeň je vyčpělá, protože není živená skutečnými lidmi, ale hrdiny na papíře, jako „Lorkova tanečnice“ (Karel Dachovský) – jak ta by ve sbírce mohla chybět…

Někde mezi Máchovým Cikánem a současným gangsterem nebo prostitutkou (jako v grotesce Ladislava Mušky „Bůh a pán jménem Elemér“) se vine třetí možnost, a to jakési posvěcené odosobňování a zobecňování v rámci mýtu. Mýtus se jako forma samozřejmě nabízí a přináší zajímavé výsledky. Romský publicista Emil Cina přináší dva mýty v krystalické podobě, „O velké lásce“ a „O lidech, kteří nevedli válku“. Nejen že z romských úst a v romštině zní velká slova nestrojeně, navíc v rámci mýtu autor ani necítí potřebu zdůrazňovat, že jde o Romy. Jaksi přirozeně se rozumí, že ti „lidé s dobrým srdcem“, „pěkně stavění a pracovití“ Romové musí být. Mýtem si vypomohla i Stanislava Bumbová v povedené „Marice“, Petr Haken zase celkem vystihl tradiční žánr romské pohádky, povedla se mu i obrazově bohatá a hlavně současná báseň „Nezrušitelné pouto své krve“. Irena Eliášová se svými dvěma kapitolami z románu Naše osada reprezentuje dnes již zavedený vzpomínkový žánr ze života na Slovensku, vzpomeňme velké vzory jakým je Andrej Giňa nebo zesnulá Elena Lacková.

Nemá význam vyjmenovávat všechny zařazené spisovatele ani je vynášet či kritizovat za detaily. Devla, devla! je záslužný počin, který však jasně ukazuje, co česko-romské literatuře na romské téma schází – zásadnější reflexe současnosti, aktuální a opravdová, industriální i venkovská, ale v každém případě dnešní. Je hezké číst si v lyrických textech o splývání člověka s přírodou a otevřených dalekých cestách, ale Romové, se kterými žijeme v jedné zemi, už k tomuhle obrazu dávno nepatří. Na silný literární hlas ze Sudet či z ghetta stále čekáme.

© Karolína Ryvolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 124 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

61%čtenáři

zhlédnuto 3216x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce