Bodor, Ádám: Okrsek Sinistra

Bodor, Ádám
Okrsek Sinistra

ukázka beletrie zahraniční

Čtrnáct dní před tím, než umřel, mne plukovník Borcan vzal na holou vyvýšeninu dobrinského polesí na obhlídku terénu. Požádal mě, abych měl oči otevřené, hlavně abych sledoval jeřabinové houští podél cesty, jestli už přiletěli brkoslavové. Podzim byl v polovině, houština bzučela cizími zvuky...

 

Ádám Bodor: Okrsek Sinistra. Kapitoly románu, přel. Anna Valentová, Havran, 2008, 172 stran

1. Deštník plukovníka Borcana
Čtrnáct dní před tím, než umřel, mne plukovník Borcan vzal na holou vyvýšeninu dobrinského polesí na obhlídku terénu. Požádal mě, abych měl oči otevřené, hlavně abych sledoval jeřabinové houští podél cesty, jestli už přiletěli brkoslavové. Podzim byl v polovině, houština bzučela cizími zvuky.

Ostatně obhlídka lesního komisaře pozůstávala z toho, že ráno navštívil osadu, kde chovali medvědy, prohlédl si jejich stavy, a potom cestou zpátky domů se prošel po některém z horských hřbetů, a zatímco nasával omamné ticho rezervace, hukot bystřiny, která vybíhala z hlubin údolí, formuloval si hlášení o tom, co viděl. Nyní však po neschůdných stezkách mířil podle značek horských myslivců rovnou ke své tajné rozhledně. Brkoslavové se prý objevili a vzápětí po nich i horečka, která tyto lesní končiny navštěvuje každou zimu; v okrsku Sinistra se jí kdoví proč říká tunguzská chřipka.

Plukovníka Borcana očekávalo na vrcholu místo k odpočinku vyskládané z kamenů a vystlané mechem, jakmile dorazil poblíž, odhodil do trávy deštník horských myslivců zhotovený z kůže, který chrání před mrznoucím deštěm, rozepjal si plášť a neprodleně si udělal pohodlí. Sundal si i čepici, zatížil ji několika kameny obrostlými pestrým lišejníkem, potom prostovlasý, s vlasy rozevlátými větrem, s rozechvělými ušními lalůčky celé hodiny upřeně sledoval dalekohledem východní obzor.

Skalní útes, který z jehličnatého lesa jenom vykukoval, už patřil ke hřbetu Popa Ivana, bylo z něj vidět do daleka, až za hranice, na modré obrysy rusínských zalesněných kopců, přecházejících jeden do druhého. Zpoza posledních vrcholů, snad až ze vzdálené roviny vystupoval temný kouř, na východě halila velkou část oblohy fialová clona, jako by se již blížila noc. Jak slunce stoupalo, vzdálené barvy bledly, a jakmile se údolí vyplnila opálovými světly odpoledne, lesní komisař odložil dalekohled a vzal si čepici na znamení, že prohlídka skončila.

Nikdy nevyšlo najevo, jestli zahlédl na protějších svazích to, co hledal, brkoslava, anebo nějaké jiné znamení, že se od keře ke keři plíží tunguzská chřipka, ani to, proč onoho dne s sebou vzal na ukrajinskou hranici zrovna mne, cizince, prostého sběrače lesních plodů.

Cestou domů se mě až na úpatí zeptal, jestli jsem uviděl brkoslava. Když jsem odpověděl, že se mi zdá, že ano, dva nebo tři, řekl, že tedy objedná očkování.

Už jsme byli poblíž kasáren, když opět upustil deštník do trávy – ostatně byl jediným horským myslivcem, který v zimě v létě chodil po vlhkých lesích s deštníkem v podpaždí – a opět vytáhl z pouzdra dalekohled. Za potokem, po vybledlé podzimní louce právě kráčel cizinec, jemuž se říkalo červený kohout. Furiantsky, sotva se nohama dotýkaje země, si vykračoval po mezi, která oddělovala les od lučiny, na pozadí černých smrků občas zaplály jeho zrzavé vlasy a vous. Plukovník Borcan ho sledoval dalekohledem tak dlouho, dokud nezmizel v houfu žlutě pableskujících břízek. Potom mě potichu, téměř důvěrně oslovil:

„Poslyšte, Andreji. Nenechali u vás nedávno náhodou nějaký balíček?“ Když uviděl, že vlastně otázce nerozumím a hloupě na něho civím, dodal: „Totiž takovou maličkost pro mne. Dejme tomu čerstvě ulovenou rybu.“

Ačkoli tato otázka byla divná – a ještě divnější bylo, že má odpověď, že totiž nemám pro něho žádný balíček, ho velice rozmrzela –, byl bych na ni jistě zapomněl. Jenže zanedlouho mě ve sběrně lesních plodů vyhledal cizinec řečený červený kohout. Komíhal v ruce opocenou igelitkou, na jejímž dně se v trošce vody leskla ryba; a to všechno mělo patřit lesnímu komisaři. Avšak plukovník Borcan už tehdy nežil.

 

Obyvatelé Sinistry mají vlasy povětšině tmavě hnědé anebo černé, plavé jsou vzácností a zrzavé se mezi nimi nevyskytují vůbec. Za výjimku platila dcerka kantýnského z rezervace, Bebe Tescovina, tu v okolí kdekdo znal podle jejích vlasů rudých jako jeřabiny a svítících do dálky. Když se proto někde objevil zrzavý člověk, hned se vědělo, že tudy projíždí cizinec, protože barvení vlasů v těchto končinách v módě nebylo.

Červený kohout vypadal jako prostý poutník, lehkým krokem brázdil svahy, jeho vlasy i vousy jako hořící šípkový keř zaplály pod černými smrky hned tady, hned tam. Přišel v polovině podzimku, kdy zrají šípky, a zároveň s prvními mrazíky; najednou se jednoho rána objevily na ojíněných stezkách temné stopy jeho gumových holínek cizí výroby.

Byl to vyzáblý neduživý muž a mluvil stejně špatně ukrajinsky, rumunsky, maďarsky nebo němčinou spišských Němců a pravděpodobně pořádně neuměl žádný z jazyků, který se v této končině užívá. I chůzi měl tak furiantskou a sebevědomou, jako by byl příslušníkem národa, který žije jinde. Navíc veškerý čas trávil v přírodě, jako by naznačoval, že se celé dny potlouká podél Sinistry jen proto, aby se obdivoval horským štítům kolem dokola, z nichž vystupuje pára.

V okolí Dobrinu, o němž lze tvrdit, že mu cizinec prokazoval čest den co den, se vodstvo Sinistry rozbíhá do potoků a do stráně Popa Ivana se vrývají hluboká údolí. Vymletá koryta lemovaly ocelové tyče ovinuté ostnatým drátem, betonové sloupy, strážní věže, ke skalnatému horskému hřbetu se klikatily příkopy plné nástrah: hranice vedla ve výšce, po rozvodí. Ve spleti plotů, příkopů a překážek se otvírala škvíra pouze v horském průsmyku, kde to táhlo a kde se stará vyježděná cesta překulila na protější svahy, již smáčené cizími světly severu.

Cestu tam uzavírala modro-žlutá závora, poblíž ní stála strážní budka a omšelý polní stan plný zimou roztřesených vojáků. V okrsku Sinistra byl zřízen tento jediný hraniční přechod, i závoru zde vytahovali pouze jednou týdně na několik hodin, a to vždy ve čtvrtek dopoledne. To si pak stráže vyměňovaly místo, aby si na znamení přátelství ve zbrani prohledaly na obou stranách hraničního pásma i navzájem svá území, a v téže době projela i ta dvě nebo tři civilní vozidla, která mohla použít tuto cestu s povolením z vládního úřadu.

Zrzavý poutník – ačkoli jeho vlasy, oblečení, nenucené a ztepilé držení těla zdálky prozrazovaly, že je cizinec – se přesto neobjevil poprvé ve čtvrtek, nýbrž v sobotu. Jednou ráno nalezli jeho šlépěje zedníci, kteří pracovali na strhávání lesní kaple, a odpoledne noční hlídač Géza Kökény – který trávil bezesné dny v posedu na kraji vesnice – ho zahlédl na vlastní oči, jak se spouští po úbočí Popa Ivana. Zdá se, že se mezi živými ploty a drátěnými zátarasy pohyboval volně jako vítr. Na úpatí ho legitimovali několikrát, ale horští myslivci vždycky zjistili, že doklady – lze se domnívat, že byly padělané – má v pořádku.

Nosil hnědé gumovky a kazajku z šedivého sukna s našitými ozdobami ze zeleného manšestru, jaké se nosí na protilehlých svazích Popa Ivana, a chodil prostovlasý, klobouk s úzkou střechou zdobený dvěma poštolčími pírky mu na dlouhé šňůrce visel na zádech. Na vrcholku hlavy mu plál hřebínek zrzavých vlasů a bradu mu kryl pyšný vous rozčísnutý do stran.

Protože jménem ho nikdo znát nemohl, od počátku, od chvíle, kdy ho zahlédl noční hlídač dávající pozor i ve dne – ten ho také hned pokřtil – na něm ulpěl prostý a mnohoznačný název červený kohout. Přes rameno nosil pestrou mošnu z teletiny ozdobenou tepanými sponami a mosaznými přezkami a v pravé ruce pohupoval opocenou igelitkou, v níž skotačil lesklý podnos připomínající rybu se stříbrným břichem. Občas zastavoval lidi, kteří pracovali v lese nebo na poli, a nabízel jim podnos ke koupi, ačkoli mohl vědět, že v těchto končinách lidé podnosy téměř nepoužívají. Nějakou dobu hádali, co doopravdy asi chce: zkoumá koupěschopnost lidí, anebo chce zjistit, jestli jsou místní lidé ochotni navazovat přátelství. Horští myslivci ho asi půldruhého dne legitimovali v jednom kuse, potom jim to zřejmě někdo zatrhl, už si ho ani nevšimli. S tak zářivým zevnějškem by se člověk nemohl dát na dráhu agenta, špiona, i kdyby o to usiloval sebevíc.

Dolní okraje lesů už po ránu šedly jinovatkou, anebo nějaká ta noční sněhová přeháňka, pocukrované kopce už z dálky odhalovaly stopy, které většinou vedly od Popa Ivana směrem na Dobrin. Někdy cizince na jeho pouti náhodou provázelo celé hejno brkoslavů. Tito ptáci se stěhují do údolí Sinistry tehdy, když vzápětí po nich už přilétají mrazivé zimní větry. Jak tak cizinec kráčel po vybledlých lukách a kolem hlavy mu poletovali ptáci, jako by do těchto domáckých končin nezabloudil z Ukrajiny, nýbrž z nějaké staré obrázkové knížky.

Ostatně brkoslavy neměli v tomto kraji rádi; odháněli je kamením, ti čipernější po nich prostě plivali, zde se mělo za to, že hejna těchto ptáků následuje tunguzská chřipka. Horečka, která nakonec strávila i plukovníka Borcana. Ten chudák mě vyhledal – tohle opravdu nedělal často – ještě jednoho ze svých posledních dní před smrtí a téměř úpěnlivě se mě vyptával na balík.

„Povězte mi, Andreji, ale na čestné slovo. Nenechal u vás někdo igelitku? A v ní rybu, nic jiného. Jestli jste ji snědl, nevadí, jen mi to řekněte.“

Třebaže jsem mu to odpřísáhl, odcházel s očima zšeřelýma podezřením a výčitkou a potom jsme se už nikdy nesetkali. Zanedlouho vyprávěl Nikifor Tescovina, kantýnský v chráněné přírodní oblasti, že lesní komisař zmizel. U něho v kantýně popíjeli chovatelé medvědů a plukovníci, věděl tedy o všem. A opět on přinesl záhy zprávu, že plukovníka Borcana našli na holém horském vrcholu bradou vzhůru. Bohužel ne včas, v otevřených ústech se mu už uhnízdil pták. Později tam mrtvolu někdo přibil – mohl to být leda nějaký ras převlečený za horského myslivce – ruce mu přibodl k zemi bodáky, nohy přichytil okovy ke kamenům, aby ho neunesli ptáci ohniváci.

 

Po tom všem mě červený kohout vyhledal na mém tehdejším pracovišti, v ústřední sběrně lesních plodů. Zabýval jsem se borůvkami, ostružinami, houbami a sám jsem bydlel v jedné komůrce ve skladu mezi káděmi, dížemi a voňavými sudy. Na ten případ se pamatuju dobře, protože téhož dne přišla ke mně poprvé se svým úlovkem nová sběračka Elvira Spiridonová. Manželka horala Severina Spiridona – mohu prozradit, že má pozdější milá – se uvedla putnou ostružin a mošnou bedel.

V dobrinské chráněné přírodní oblasti chovali několik set medvědů a medvědi bedly a ostružiny milují; sběrna ovoce, která spadala pod mou správu, jim je dodávala. Povšiml jsem si, že Elvira Spiridonová, ta jindy neposedná, rozechvělá liána, ohnivý hádek, žhavý ptáček, nyní kulhá, napadá na nohu. Náhle jsem si přál, aby si vrazila do chodidla trn, a já bych jí jej teď vytáhl. Třebaže toto přání bylo nanejvýš nejapné, ten na výsostech je vyslyšel. Vysypával jsem putnu do sudu s ostružinami a bedly rozkládal na sítě, kdežto Elvira Spiridonová se posadila na práh a zatímco obrovské měděné kruhy v jejích uších vrhaly blesky, začala si k mé velké radosti odvíjet na kotníku řemínek opánku.

Neváhal jsem, poklekl před ni, vzal si její nohu do klína a vlastnoručně ji vybalil z bílé soukenné onuce. Buclatý drobný nárt měla ještě osmahlý od letní senoseče, prokvétala jím voňavá síť fialových žilek. Chodidlo měla téměř růžové, jako by ustavičně chodila po špičkách, trošku vlhké a měkké, navíc se jí do něj nezabodl trn, nýbrž zlatostříbrný pichlavý listen pupavy. Přirozeně jsem jej vytáhl zuby, potom se mi zaleskl na špičce nehtu, poplival jsem jej a schoval pod košili. Tiskl jsem v ruce nohu Elviry Spiridonové, a kdyby mě byl někdo právě zahlédl, napadlo by ho, že jsem se jí zrovna představoval.

A ten někdo skutečně postával poblíž: před práh náhle neslyšně dopadl stín s barevným okrajem, stín červeného kohouta. Ovšemže to byl on, na prsou, na širokém řemenu mošny, na koženém krumplovaném opasku zářily kovové ozdoby, přezky. V igelitce, kterou držel v pravé ruce, se v trošce kalné vody jako nějaký podnos zmítala ryba se stříbrným břichem.

„Poslyší, Andrej,“ oslovil mě hned křestním jménem. „To ty odnést plukovník Borcan, to pro neho. Než zajet slunce.“

„Dobrá,“ souhlasil jsem, zmaten blízkostí Elviry Spiridonové, „položte to tamhle.“

Tehdy už plukovník Borcan nežil, ale to se cizince netýkalo. Igelitku s rybou jsem hodil do prázdného sudu a sotva se cizinec vzdálil, pospíšil jsem si za Elvirou Spiridonovou, ta zpola bosky, pohazujíc si opánkem, s blýskavými náušnicemi plaše mizela v lesíku. Mé lichotky jí kolem uší jenom proletěly, postřehl jsem, že setkání s červeným kohoutem rozmrzelo i ji.

Tehdy jsem se ostatně točil kolem staré bitevní kobyly Aranky Westinové. Soudě podle drobných znamení jsem nebyl lhostejný ani já jí a sníval jsem o tom, že jednou v noci, zatímco její druh holič bude obcházet kasárny a stříhat horské myslivce, ona v rozevláté košili nebo přímo bez šatů vyběhne z vesnice a podél mrtvého ramene poběží rovnou do sběrny lesních plodů, kde jsem žil úplně sám. I ona pracovala pro horské myslivce jako švadlena a já jsem opravdu používal roztřepené límce a na niti visící knoflíky jako záminku, abych ji vyhledával i v pozdních hodinách.

Toto se stalo i po návštěvě červeného kohouta. V noci mě budily divoké husy, ty tehdy na podzim zaháněl ke štítům Sinistry kouř, který halil východní rovinu. Ojíněné noci hluchého a němého ticha prostoupilo kejhání táhnoucích ptáků, jejich skřehotání a jíkání – jako někdy klarinet traťového hlídače – proniklo do komínů a až do úsvitu šátralo v popelu ohnišť. Jejich nářek, který cuchal nervy, mě vždycky budil a připomínal mi mou samotu a Aranku Westinovou. V hlubinách zahrad, za mřížovím opadaných švestkových větví okno Aranky Westinové ještě svítilo. Utrhl jsem si na kazajce knoflík, přeskočil několik plotů a zanedlouho jsem jí zabušil na okno. Sáhla ven pro kazajku, a zatímco šila, zeptala se:

„Co k čertu u vás pohledával ten zrzavý cizinec?“

„Myslíte kohouta? Ani se nepamatuju, myslím, že nic. Jenom se poptával po slušném záchodu.“

„Andreji, Andreji, abyste se do něčeho nenamočil! Všichni vědí, že u vás nechal igelitku. A v ní krásný stříbrný podnos.“

Hnětlo mě to, a proto když jsem se vrátil do skladiště ovoce, odnesl jsem rybu, která se stále ještě zmítala v sudu, na konec dvora a hodil ji do jámy u latríny. Chtěl jsem o ní pomlčet a o návštěvě červeného kohouta rovněž. Nerad bych se byl zaplétal do nějakých pochybných záležitostí, aby mě nakonec ještě nevypověděli z oblasti. Před lety jsem se tajně dozvěděl, že v jedné blízké přírodní chráněné oblasti žije jakožto vystěhovanec Béla Bundasian, můj adoptivní syn, a toho jsem hledal. Proto jsem začal dělat lesního sběrače, abych se mu dostal na stopu. Byla by škoda, kdybych si nyní lehkomyslně pokazil, čeho jsem dosud dosáhl – dotáhl jsem to až na dispečera.

A něco na tom všem bylo: druhý den brzy ráno mě červený kohout vyhledal znovu. Vypadal neupraveně, byl rozcuchaný, až po stehna urousaný, promáčený, jak se prodíral loukou zarostlou plevelem a trávou. Ani vlasy mu teď neplanuly, spíše kůže, špičky nosu a uší mu jiskřily, svítily zděšením i zlostí.

„Synu člověk, Andrej,“ syčel. „Proč mi nežíct, že plukoník Borcan nežít!“

Proč vlastně. Pokrčil jsem rameny: tak.

Hledal rybu, a když se dozvěděl, že jsem ji nesnědl a kde ji v tuto chvíli najde, uháněl pro ni, aby ji vyhrabal z výkalů. Ve vodě mrtvého ramene ji potom dočista vydrhnul, zabalil do lopuchových listů, uložil do mošny z barevné chlupaté teletiny a odešel. Červený kohout zmizel z Dobrinu navždycky.

 

Místo plukovníka Borcana přijel k dobrinským horským myslivcům nový lesní komisař, Izolda Mavrodinová. Život se mi poněkud změnil. Jednoho bouřlivého jarního dne jsem odtamtud zmizel i já.

 

O mnoho let později jsem se s řeckým pasem v kapse, se zbrusu novým terénním vozidlem suzuki se zelenou metalízou, s náhonem na všechna čtyři kola projel po silnicích prefektury Sinistra a strávil den v Dobrinu. Přijel jsem od průsmyku Baba Rotunda a napadlo mě, že se podívám, jak si na loukách posetých mateřídouškou žije má někdejší milá Elvina Spiridonová, která s manželem Severinem Spiridonem bydlela ve srubu na vrcholku, na mýtině u cesty. Ale na místě jejich srubu už nestálo nic, jenom hromada tmavě modrého ohořelého dřeva, které zkamenělo dešti a ledy. Kolem ní rostla mladá nažloutlá tráva, čerstvé kopřivy a šafrán. Tam byli patrně pochováni.

Bylo pozdní odpoledne, na východním nebi svítil oblak smutku, obrovský oranžový kotouč. Poslední dobou mi takové krásně nadýchané mraky, zdobené věžičkami, které se vzdalovaly, nořily se do fialových hávů blížícího se večera, připomínaly plynutí času a poněkud mě rozesmutňovaly. Terénní vůz jsem nechal u silnice a schlíple jsem obcházel pár dobře známých koutků na kraji lesa.

Když jsem na mýtině zahnul, přede mnou ve světle, které oblak odrážel, zazářil dvojitý pruh z ledu nebo možná ze skla. Na žhoucí jarní trávě se dále do šera lesa klikatily, tiskly k zemi někdejší stopy mých vlastních lyží, zůstaly zde z té poslední zimy, kterou jsem před lety strávil zrovna tam, v průsmyku. Ten, kdo byl někdy v lese na lyžích, dobře ví, že projede-li člověk několikrát vlastní stopu, sníh pod ní ztvrdne, někdy trošku odtaje, a potom zmrzne znovu a znovu. Taková párová stopa, hedvábná stužka stříbřitého světla, sice roztaje, ale úplně zmizí až začátkem léta. Avšak vyskytnou se i takové, které nezmizí nikdy.

V té poslední zimě jsem tam den co den jezdil na lyžích k ponorným potokům v lese Kolinda. Do vlhkých podzemních doupat, do jeskyní se zde před horskými myslivci uchýlili nějací neposlušní podivíni a nebyli ochotni vylézt, ani když k tomu byli vyzýváni, ani když je úpěnlivě prosili.

Nejdříve to bylo tak, že na ně nastražím pasti, tenata, a nakonec to dopadlo tak, že jsme průchody prostě zacementovali. Celé týdny jsem tam klouzal s pytli cementu na zádech, vždycky v týchž stopách. Cement je těžký, pod mou vahou ztvrdl sníh jako diamant.

 

Už už jsem se začal zasnívat nad svými dávnými příhodami, když jsem poblíž uviděl dvě zrzavé paruky; visely na smrkové větvi, houpaly se a sušily ve větru, zažíhaly se ve světle kormutlivého oblaku. Napíchl jsem je na prut a prozkoumal i zblízka, jedna byla na hlavu, druhá, soudě podle tvaru, byly falešné vousy. V jednom zšeřelém koutě mýtiny, natažený na starém slizkém spadaném listí, spal a hlasitě chrápal mladý muž, obletovaný barevnými mouchami. U boku měl pestrou chlupatou tašku z teletiny, vedle něho ležela převrácená láhev. Velice se někomu podobal, spěchal jsem pryč.

Protože jsem byl cizinec, po ohlášení jsem si najal pokoj v dobrinském hostinci, ale jakmile se setmělo – mezitím jsem si trochu i přihnul – jsem se vytratil a celý večer jsem strávil se svou dávnou přítelkyní, s Arankou Westinovou. Od ní jsem se dozvěděl, že plukovník Borcan – jenž byl posmrtně ještě zvlášť odsouzen k trestu smrti – měl kamaráda, plukovníka od polských pohraničníků, a ti dva měli něco za lubem: Polák mu vždycky v břiše ryby posílal vzkazy, ne-li nepadělané dolary.

O celé té záležitosti jsem nechtěl ani slyšet.

K tomuto příběhu ještě patří, že jsme si pod příkrovem noci opět s Arankou Westinovou zašukali, ačkoli oba jsme už měli na krku pár křížků. Nahmatal jsem si puls, ochable ležel vedle ní, a už jsem div nezvažoval, že bych třeba mohl strávit v její blízkosti alespoň ještě den, když se z vysokého nebe ozvalo mňoukání, vzdálené kvičení klarinetu: mezi dobrinskými mraky volaly divoké husy. Zřejmě si na ty končiny zvykly nadobro. V nočním tichu bylo jasně slyšet, že se blíží z jihu od lesa Kolinda, a když přiletěly nad Dobrin, náhle zahnuly na sever směrem k Popu Ivanu. Cítil jsem je i ve špičce malíčku, přísahám, že žádný zvuk neznepokojuje víc.

Když tedy za úsvitu pro mne přišli horští myslivci a oznámili mi, že jsem tajně opustil místo určené k pobytu neboli hostinec, a proto mi odnímají povolení k pobytu a navěky mi zakazují návrat do okrsku Sinistra, já už jsem byl dlouho, velice dlouho vzhůru a očekával jsem ráno, abych konečně odjel.

Překlad © Anna Valentová
na iLiteratura.cz publikujeme se souhlasem překladatelky a nakl. Havran

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2676x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce